Každý něco pije. Někdo vodu, někdo mléko, dokonce se najdou i lidi, kteří pijí nějaký ten více či méně alkoholický nápoj. Já piju Plzeň a tak když už jsme v té Plzni byli, byla povinnost navštívit i plzeňský pivovar.

První, co mě opravdu zaujalo, když se nám po troše bloudění a otáčení se do protisměru podařilo najít pivovar, byla brána. Přátelé, bylo to jako deja vu, tu bránu jsem přece už tolikrát viděl! No a bodejť by ne, když je na každé lahvi "plzeňské medoviny" a taky na dně každé sklenice piva, říkejme mu lidově krýgl.

Mno, po lehkém zavrávorání z tohoto oslňujícího zážitku (a narovnání padající motorky s hlasitým bojovým pokřikem do helmy, něco jako: kurva ježíši!!!) jsme vjeli s Magdou dovnitř a zaparkovali hned za vrátnicí, na místě asi pro tyto případy určeném. No přece to muselo být parkoviště na motorky, stál tam velký kontejner na odpadky a po zemi se válely kousky rozbitého skla, takže jasná volba.

Teď už se jen převléknout z těch strašných, horkých a propocených hader a nenamočit si oblečení v kaluži vody.... jejda.... tak Magdě se to nepodařilo. Nevadí, funkční trika schnou prý rychle.

Nuže, pojďme dál. Pěkné nádvoří tu mají, připomíná mi to uličky ze starých filmů a celkově na mě dýchá atmosféra pohody, klidu a dostávám chuť na doušek až deset doušků piva. Bohužel to nejde, jsme na motorce a tak budu muset vydržet až do večera, už teď si ale dávám závazek, že si to večer patřičně vynahradím.
Přicházíme do vstupní haly pro návštěvníky pivovaru, kde zaplatíme vstupné, poplatek za focení, můžeme si dokonce dát věci do úschovy a tak nějak se psychicky připravovat na nevšední zážitek.
Konečně přichází paní, která nás bude exkurzí provádět a říká nám, ať si vezmem něco teplého na sebe a že exkurze bude trvat asi hodinku a půl a půjdeme do chladných sklepů. Teda ona toho říkala asi mnohem víc, ale já už ji pak nevnímal, protože jsem si vytvořil krásnou představu oroseného půllitru plzeňského a její hlas vnímal jenom jako pěnu šumící z pípy do sklenice.....

A jdeme na to. Jako první nás krýgl, ehm, paní zastavila u tabule, kde bylo znázorněno celé konsorcium, pod které spadá i plzeňský pivovar, druhy piva, počty pivovarů a jejich rozmístění po světě. Moc velký dojem to na mě neudělalo, co mi je po tom, kde se vaří jakési rádobypiva a kolik na tom jakési cizí konsorcium vydělá. Mě zajímá, kde se vaří Plzeň, v podstatě už jediné pivo, které piju. Tady se mimochodem nabízí otázka, kterou jsem už párkrát zachytil mezi různými znalci Gamrihnusů, Kozlů a Radegastů - kde se vlastně ta Plzeň vaří?

Odpovím později, tady jsem nechtěl přerušovat výklad a hlavně zdržovat, protože už jsem přes okno viděl, že venku je pro nás nachystaný autobus v barvách, které už nejednoho vyznavače umění přivedly k šílenství. Když jsem ho viděl, vyschlo mi v krku tak, že jsem musel všechny své dotazy odložit na později.

A jedééém..... kamže to vlastně? No jedeme se podívat na stáčírnu piva, která je údajně nejmodernější v Evropě. Je to působivý pohled, vidět tolik lahví a plechovek za sebou, jak se plní chutným mokem... ale co to? Odkdy má Plzeň hnědé láhve? Tady tuším nějakou čertovinu, které za chvíli přicházím na kloub a kterou mi potvrdí i naše průvodkyně - vzhledem k obrovské kapacitě stáčírny (až 120 000 lahví piva za hodinu) je stáčírna používána i pro jiné pivovary, které prostě přivezou cisternu a tady v Plzni ji stočí do láhví a plechovek. Když jsme šli kolem, zrovna se tu točil Kozel.... no aspoň mě trochu přešla ta neodbytná chuť na dobré pivo....

Ne však nadlouho. Autobusem jsme odjeli ze stáčírny do tzv. Nové (smyslové) expozice, kde jsme si pro začátek prohlídli úžasný panoramatický film o historii a výrobě piva Pilsner, na otočném pódiu a za mohutného burácení plamenů varných pecí. To je peklo! To chci!
Po zhlédnutí filmu jsme pokračovali dál, abychom si mohli smočit ruce a obličej ve vodě ze 100 metrů hluboké studny s vodou lepší, než je kojenecká, ochutnat ječmen, slad a namlít si trochu chmele. Trochu! Fuj, měl jsem z toho hořkou pachuť v hubě ještě půl hodiny potom. Taky jsme se mohli pod mikroskopem podívat na kvasinky - no že bych z toho byl nějaký moudrý, to tedy zrovna ne, ale podívat jsme se mohl :-)

Varny. Srdce pivovaru Plzeň a místo, kde se všechny ty kvalitní suroviny míchají a vaří, aby se znovu míchaly a vařily a znovu míchaly a vařily. Jsou tu k vidění jak varny historické, které se používaly dříve, tak i varny moderní, současné. Podle vyjádření krýglu, ehm, průvodkyně se nikde jinde na světě nevaří pivo postupem stejným jako tady v Plzni.
A teď přichází čas na moji otázku: "A kde všude se Plzeň vlastně vaří?"
"Plzeň se vaří u nás, v Polsku a v Rusku."
"Takže přece," říkám si, "a z jakých surovin?"
"Kromě vody, která je vždycky místní, se všechny suroviny dovážejí."
Hmm.
"Ale toto pivo," pokračuje průvodkyně,"je vždy určené pouze pro místní trh. Má speciální etikety v polském nebo ruském jazyce a v žádném případě se nedováží zpět k nám."
Hmm. No dobře. Už to nebudu dál pitvat, ale dovedu si představit obchodní řetězec, který odlepuje správné štítky a nalepuje nějaké úplně jiné..... Ale dost spekulacím. Jdeme dál.

Nebo spíš jdeme dolů. Jdeme totiž do sklepů. které se rozprostírají prakticky pod celou Plzní. Některé chodby jsou působivě zahaleny tmou - neradno se odpojovat od skupiny, protože systém chodeb je docela složitý a už nejeden turista zde strávil zbytek svého života blouděním po nekonečných chodbách, provoněných prací mnoha neznámých minulých lidí, mísící se s vlhkostí a vůní dřeva, piva a něčeho, co se mi úplně nepodařilo identifikovat.
Držíme se tedy pohromadě.

Postupně procházíme chodby s kamennými schody, na kterých byly dříve umístěné sudy s pivem. Dnes už jich tolik není, pivo zraje v tancích, sudů zůstalo už jen pár, pro sledování kvality piva a pro nás, vlezlé návštěvníky, co natahují ruce s kelímkem, aby ochutnali mladinu, jež nám byla nabízena přímo ze sudu. Mňam, dobré, moc dobré, tady ve sklepích mezi sudy plnými Plzně bych si uměl představit hospodu... Byla by sice trochu vlhká, ale mezi námi, vlhká je dobrá :-)

Ještě s kelímkem piva v ruce nakouknem do lednice, odkud se v minulosti (a to ne tak dávné) sklepy chladily ledem. Prostě se dírou nahoře nasypal led, který se získával z nedalekého rybníku Bolevák (prý zamrzal pravidelně každý rok) a studená voda se potom rozlévala po sklepech. Muselo to být bezva pro lidi, co se brodili v tmavém sklepě ledovou vodou....

Když pomalu stoupáme ze sklepů a blíží se konec naší prohlídky pivovaru a exkurze do historie, válím na jazyku poslední doušek lahodného moku přímo ze sudu a přemýšlím nad tím, co v té Plzni vlastně vidím. Snad je to zvyk, snad je to způsob vaření natřikrát při použití kvalitních surovin, snad je to tím, že Plzeň je jediné zásadité pivo na trhu a proto mi dělá dobře, snad je to i tím, že jsem při posezení u Plzně poznal spoustu zajímavých lidí a dobře s nimi pokecal.... A nakonec zjišťuju, že je to vlastně úplně jedno, každý ať si pije co chce, co mu chutná a co mu přináší radost.

Já za sebe mám jasno.
Na zdraví !!!

P.S.

A jakže se teda vlastně to pivo v Plzni "vyrábí"?

Myslím, že nějak se rozepisovat je zbytečné, stačí kliknout na tento odkaz.

A jestli to někoho zajímá, na tomto odkazu je zajímavý web, kde se můžete i podívat, jak se má pivo točit a jak má chutnat. Bohužel, v mnoha současných hospodách dokáží kvalitu piva tak zprznit, že to nemá s původní chutí už nic společného. A ještě chtějí peníze jak za zdravé pivo. Fuj!

Fotky jako obvykle v galerii.