locatoweb

Matrix. Mládež. Stářež. My všichni.

Autor: Robert
25. únor 2015
Zobrazení: 3464

Už chvilku přemýšlím nad tím, co je to ten Matrix. Kdysi jsem ten film viděl, několikrát, a nechápal jsem, o čem to je. Dokud mi to někdo nevysvětlil. A dokud jsem to neviděl všude kolem sebe.

Asi spousta z vás ví a chápe, o čem ten film je. Mně to po těch letech, co jsem ho viděl přijde jako virtuální realita. Jako něco, kam se někteří z nás musí jednou za čas připojit. Někteří častěji, někteří jenom někdy a někteří vůbec nechápou, o čem to tady mluvíme. Moje zkušenost je taková, že skoro nikdo nechápe, o čem to tady mluvíme a to je právě podstata toho Matrixu. Myslím, že tím je právě tolik nebezpečný.

V tom, že si to vůbec neuvědomujeme.

Dřív jsem připojené lidi potkával jenom občas, nestálo to ani za to o tom něco napsat. Jenže je to čím dál tím horší. Dnes na každém kroku vidím lidi, připojené do Matrixu. Vidím je, jak jdou po ulici a vůbec nevnímají okolí, lidi, přechody, okolní provoz, kamarády, nic.... Proč by taky měli, realita už není, je jenom realita rozsvícených obrazovek. Obrazovek vedoucích někam jinam, do něčeho zajímavějšího, podnětnějšího, plnějšího a déle trvajícího. Do Matrixu.

Zkusili jste někdy jít po městě a podívat se na okolní lidi? Někteří jsou rovnou za chůze připojení, jiní spěchají, aby se mohli připojit co nejdřív, ať už doma nebo v kině nebo v hospodě s kamarádem. Není už výjimkou situace, kdy v hospodě sedí kamarádi kolem jednoho stolu a každý je připojen sám do svého Matrixu, na svém mobilu, tabletu nebo počítači. Poslední dobou je častá věc i to, že si dva povídají a jeden z nich má v uchu blůtudůt sluchátko. Co kdyby z Matrixu i volali!

Znám mnoho rodičů, kteří věří tomu, že oni a jejich děti tomuto fenoménu nepodlehnou.

"Kájo, proč chceš nový mobil, když ten starý ti stačí?"
"Protože spolužáci už ho mají dávno."
"Ale my si ho nemůžeme dovolit."
"Co jste to za rodiče? To mám ve škole vypadat jako nuzák? Snažte se!"

A pak to vidíte.... Desítky žáků se potácí po chodbách o velké přestávce a hledají jediné místo, kde se na celé škole dá chytnout wifi signál. Hádejte proč. Facebook? No jistě, to je nejspolehlivější místo, kde se dá připojit. Kam? Do Matrixu přece, o tom to celé je.

A co je teda vlastně ten Matrix?

Virtuální realita. To je něco, co je pro naše děti přirozené (takže proč se o tom bavit) a pro trochu starší naprosto nereálné (takže proč se o tom bavit).

Poslední dobou vídám případy, kdy se někteří lidé nemohou odtrhnout od obrazovky. Zajímavé je, že záleží na velikosti. Čím větší obrazovka, tím větší má přednost, ale pořád se nejde odtrhnout. Nechápete? To máte tak: přijdu někam, typicky kamkoli a čumím do mobilu. Pochopitelně mi už nestačí ten můj dřívější, potřebuju větší a větší, až se mi nevejde do kapsy, nejde z toho telefonovat, nevydrží to ani den bez nabíječky, takže se mi už nikdy nikdo nedovolá.... Ale vraťme se zpět.

Jdu s vlastním "telefonem". Je malý, ale konečně je už aspoň dotykový, abych mohl prostě mlátit do displeje. Ale je malý. Přijdu někam mezi lidi. Ale sakra! oni mají větší telefony, tedy i větší displeje. Chtěl bych jim sice ukázat svoje nejnovější video, co jsem doma natočil tatínkovou kamerou (zrovna jsem si čistil zuby, to je výkon!), ale nemůžu. Mám malý telefon. A tak se budu dlouho smutně dívat na to, jak někdo u stolu pouští svoje ještě marnější videa z YouTube, protože je ve středu pozornosti. Už asi tušíte proč. Má ho většího!

A tak se začnu rozhlížet. Kamarád vedle má taky velikou plácačku, takže budu sledovat jeho videa. Přitom snad ani nejde o to, co na těch videích je. Je to jenom větší displej, než mám já a víte co se s takovým displejem dá dělat lépe? Připojit se do Matrixu přece! Čím větší displej, tím větší paráda!

Jenže to není všechno. Může se stát, že přijde někdo s tabletem. No 7 palcový tablet nic moc, ale pořád o pár cenťáků lepší, než sousedova už hodinu vybitá plácačka. Začnu sledovat jeho obrazovku, super, už jsem měl chvilku absťák, protože ti pitomci kolem s sebou nenosí baterie do kamiónů a nějak jim to kolem vychcípalo. Jéé, on má taky pěkné videa na YouTube a dokonce má vlastní názor na Facebooku, to mě zajímá, škoda, že to nejde vybrat z těch 1000 (slovy tisíc) ostatních, naprosto nemyslných příspěvků.

Nojo, ale tím listováním a videama s oblíbenou muzikou, kterou pochopitelně hraje někdo jiný, kdo tomu něco obětoval, začíná umírat i 7 palcový tablet. "Ach, co si počnu, Matrix volá a volá, nutkání je neskutečné..."

"A jéé, nazdar vole, máš to s sebou?"
"No mám, ale není to legální..."
"Vo čem točíš, vole, teď sem dal svý selfííí na fejs, dáme grupíí? Máš to?"
"A jo, ty myslíš tablet..., jo, ten mám."
"Aááááááá, ukaž, rozsviť to!"
Josef vytahuje tablet. Je to krásný a už od pohledu drahý kousek, který zcela jistě splní přání všech okolo a bez problémů je dostane tam, kam všichni chtějí. Už víte kam to je? Ano, do prdele, do světa cílených reklam, do světa neživých lidí, do světa virtuálních názorů, do světa zcela odtrženého od reality. Jenomže zatímco se Pepík potýká s kšandama a batohem, na kterém má uchycené vodítko, na jehož druhém konci je jeho sluníčkový pejsek, začíná se dít něco, na co původně všichni čekali.
Přichází obsluha. Že už víte s čím?
S dálkovým ovladačem.
A teď KONEČNĚ začíná Nirvána...