Motorkáři se prý dělí na dva základní druhy. Na ty, kteří už spadli a na ty, které to teprve čeká.

Jsem rád, že patříme do první skupiny.

V sobotu jsme si řekli, že se půjdeme projet. Žádná velká dálka, jenom tak v podstatě "kolem komína". No ale zase jezdit kolem komína po asfaltových cestách je nuda, tak jsme si řekli, že prozkoumáme, jaké jsou v okolí pěkné polní cesty.

A že tady opravdu jsou a nejen polní, i lesní cesty a taky louky a sady a soukromé pozemky a zákazy vjezdu a cyklostezky a.... a tak podobně. Poježdění to bylo velice příjemné, jeli jsme mezi stromy, povídali si do sluchátek, prostě pohodička.

Teda do té doby, než jsem se rozhodl otočit na louce. On to prý byl spíš jakýsi trnkový sad a tak jsem po něm nechtěl moc jezdit a vzal jsem to napřímo co nejblíž k polní cestě. Jedeme si tak pěkně v klidu travičkou, sluníčko svítí, já zrovna cosi povídám Magdě a v tom bum!! motorka se zarazila na místě jakoby narazila do zdi a oba jsme se odporoučeli na zem, kde nás projistotu ještě motorka zavalila. Vůbec jsem nechápal, co se stalo.

Když jsme se vzpamatovali, ohledali a vytáhli nohy zpod motorky, obhlídl jsem místo. Aha, nojo, brázda v hlíně zarostlá travou. A to tak pěkně zarostlá a pokosená, že vůbec nebyla vidět. Vjel jsem do ní kolmo předním kolem a zabořil se tak hluboko, že už to nezvládl ani ten přední telelever. Ale snažil se, pamatuju si, jak to kolo vylítlo nahoru tam, kde jsem ho ještě nikdy neviděl.

Naštěstí, díky tomu, že jsme byli na trávě a jeli pomalu se nám v podstatě nic nestalo, jenom naražené ruce, kuličky a bolavé krky od toho nárazu. Na motorce se ohnula stupačka a ulítla z ní pružina, jinak nic. Ale po psychické stránce nám tato příhoda dala hodně. Už si nemusíme říkat, jaké to je spadnout (a následně ve třech zvedat Hrocha na kola), už teď víme, že spadnout je prostě lidské a vcelku normální.

Takže i když to může znít divně, jsem rád, že jsme spadli a tím se zařadili do té skupiny, která už to má za sebou. Doufám, že zas na hodně dlouho.