šly panenky silnicí, silnicí, silnicí, potkali je myslivci, myslivci.... A nebyly to panenky, byla to jen jedna. A snad ani ne panenka, prostě jenom paní. Paní, co si koupila kolo s kotoučovýma brzdama, jela se jen tak projet a v nestřežené chvíli příliš prudce zabrzdila přední brzdou.

Znáte to. Jedete si jen tak krajinou, kocháte se okolím, rozhlížíte se kolem, míjíte auta, mávají na vás projíždějící motorkáři, vy máváte na ně, dáváte levý blinkr, že objedete cyklistku, když v tom najednou....

Co to?

Cyklistka najednou udělá veletoč kolama nahoru a obličejem na asfalt. Jejda! to bylo docela nečekané, co teď? No co, zastavím a budu to nějak řešit ne? To by přece udělal každý!

A tak zastavuju Géeso, snad jen metr dva od nehody a v tom spěchu mi trčí prdel do poloviny jízdního pruhu. Nepřemýšlím nad tím, teď jsou přece důležitější věci. Cyklistka, říkejme jí třeba Alžběta se už naštěstí pomalu zvedá, obličej od krve, oblečení potrhané, ale mluví a žije a to je to nejdůležitější.

Co byste dělali dál? Samozřejmě je ideální v takovém případě volat rychlou zdravotnickou pomoc (věděli jste, že v té velké sanitce jezdí tzv. nelékařský personál? Zatímco v té malé, co přijede potom, jezdí lékařský personál, jinými slovy doktor? To je ale námět na samostatný článek...). Ano, v takové situaci je dobré, nutné a přímo žádoucí volat rychlou pomoc. Jenže, jako mnoho situací v životě, i tahle má své ALE.

Toto ALE spočívá v tom, že je pravděpodobné, ba téměř jisté, že buď posádka sanitky nebo někdo kolem jedoucí zavolá také PaCHy, jinými slovy Policii. A ti, ve snaze ochránit všechny přede všemi - zcela jistě v dobré víře - budou situaci zkoumat, sepisovat protokoly, shánět svědky a zdržovat vás, kteří jste chtěli jen pomoct.

No jen si to představte. Silnice, na zemi kolo, zkrvavená Alžběta, hned vedle motorka a ten zlý motorkář, co se právě najedl malých dětí, které vytahal maminkám přímo z kočárků na Alžbětu mluví. Jasná nehoda, zaviněná tím škaredým fuj motorkářem a to ještě kdoví, jestli střízlivým. Opravdu chcete sami na sebe zavolat v takové situaci PaCHy?

Já teda nechtěl. postaral jsem se o Alžbětu za použití kapesníčků Clever z Billy (hurá, já mám vlastně s sebou lékárničku!), nechal ji zavolat nějaké kamarádky a poseděl s ní v trávě, než pro ni přijely, aby ji odvezly na úrazovku. V tomto případě všechno dobře dopadlo, myslím, že to spravilo pár stehů a hlavně bylo o Alžbětu dobře postaráno. Tímto ji zdravím!

Ovšem ještě nekončíme.

Mám malý morální problém. A tím jsou motorkáři. Ano, ti motorkáři, kteří nezastavili, ba co víc, dokonce ani nepřibrzdili. Že zastavilo jenom jedno auto a dalších asi 50 ne, to bych snad i čekal. Podle mně to souvisí s výše napsaným ohledně PaCHů a následných zbytečných opletaček. Že ale nezastaví žádný z těch asi 15 motorkářů, co na blinkry objížděli Géeso v půlce pruhu, s tím se tak nějak odmítám smířit.

Nechci si zvyknout na to, že komunita, která si říká "motorkáři", je už na tom opravdu tak špatně, že na jednu stranu sice na projíždějící motorky mává jak vzteklá, aby dala najevo svou příslušnost k jednostopé kratochvíli, na stranu druhou ale ani nepřibrzdí, když vidí bratra v nouzi. Nebo si mám myslet, že výše popsaná situace vypadala jako že si zrovna dávám cigárko na frekventované silnici s kámoškou poté, co jsme posbírali piknikové nádobíčko?

A tak si nějak říkám, k čemu tedy všechno to mávání je. Kolikrát mávám v situaci, kdy by asi bylo lepší držet řídítka oběma rukama, jenom proto, abych pozdravil někoho, u koho potom aspoň přibrzdím, když kouří u cesty, abych se zeptal, jestli je všechno v pořádku. Ale proč mávat na někoho, kdo mě u nehody bez skrupulí jenom objede?

Proč na někoho vůbec mávat?

Co to mávnutí znamená? Znamená příslušnost k nějakému druhu? Znamená to pozdrav, něco jako Ahoj, jsme na stejné lodi? Pokud ano, můžu tady zodpovědně prohlásit, že na takové lodi nejsem a být nechci. Kdykoli budu moct, zastavím a pomůžu, i kdyby to mělo být "jenom" zavolání pomoci. Vždyť i proto jsme tady na světě, abychom si pomáhali, i když ne vždy to dokážem správně. Je třeba to alespoň zkusit, nevěřili byste, co pro některé lidi znamená už jen to, že nejsou sami, zvlášť v podobné situaci, které jsem byl svědkem.

Když jsem kdysi ještě jezdil na kole se spacákem a brašnama, pamatuju si, jak mě v Rakousku zdravili projiždějící cyklisté. Mávali na mě a volali to své Grüß Gott a já jim to rád opětoval. Cítil jsem jakési spojení, jakousi náležitost někam, i když jsem ze začátku nevěděl kam a ke komu. To se projevilo až později, když byly nějaké starosti s kolem, kdy tito lidé zastavovali, ptali se, jestli něco nepotřebuju, snažili se mi pomoci, poradit, ukázat cestu... Dávali mi jídlo, vodu a bylo úplně jedno, že se už nikdy neuvidíme.

Kam se tohle ztratilo u fandů jedné stopy, říkajících si Motorkáři?

Takže?

Už na mě nemávejte. Jedině byste to snad mysleli vážně.

Je třeba konat. Ne jen kecat.