Začínají prázdniny. Tedy pro některé začal „letní mód“ už s příchodem sluníčka, ale já začínám opravdové léto až dnes.
Julinku jsem odvezla k babičce na chalupu, takže s Robíkem dobalujeme a chystáme se vyrazit. GSíčko je nachystané v plné polní - vlastně úplně poprvé máme naložené všechno. A zdá se, že i počasí nám po posledních deštivých dnech trochu přeje....
Vyrážíme dopoledne směr Přerov, Olomouc, Mohelnice...po už známé a mnohokrát projeté trase. Po nějaké době uhneme z hlavních cest a Robík volí první zastávku - kemp a jezero v Seči. Dáme oddech, cigárko a malinovku, projdeme se po kempu, omrkneme, jestli je od poslední Robertovy návštěvy vše při starém a pak už nás cesta vede k našemu prvnímu táboru - do Doksů.
Po drobném hledání dorazíme do kempu Klůček. Někdo mi říkal, že na Mácháči už je to profláknuté, ale mě kemp nadchl. Je veliký, rozprostřený v borovém háji, podél cesty je pár hospůdek, stánků s občerstvením, obchůdků, po kempu jsou roztroušeny domky se sprchami a záchodky, kuchyňka a pár oficiálních ohnišť. Celkově klid a pohoda. Čisto, samý rovný plácek (jen semtam ty borové šišky - ale to už je detail), kdo chce soukromí, postaví si stan dál od cesty za terénní vlnu a není ho vidět ani slyšet.......
Našli jsme místo pro stan na malé vyvýšenině kousek od sprch i od hospůdky, takže máme všude kousek a na GSíčko je pěkně vidět. Po 400km cestě už se těšíme na první pivko, tak si jedno dáme, postavíme stan a celé ležení a jak už to první večer na dovolené bývá, jdeme obejít kemp, zjistit co se kde děje a pořádně zapít příjezd.
V noci nás trochu vyrušila pánská návštěva v sousedním stanu dvou holek, byli kapánek uřvaní, ale nakonec byl i tam klid a vyspali jsme se dobře.
Středeční ráno vypadalo sluníčkově, tak jsme se probrali k životu, posnídali těstoviny a čerstvé pečivo z obchůdku, sbalili karimatky a ručníky a vyrazili k vodě.
Přes lesík je to z kempu Klůček na pláž stejného jména kousek, tak 5 min procházka. Vstupné 40,-, pro ubytované v kempu sleva na 30,-. Pláž byla čistá, písčitá, opět v borovém lesíku, pár stánků a půjčovna šlapadel a jiných srandiček, sociální zařízení včetně venkovních sprch, skluzavka....
Pořádně jsem se pováleli, pocachtali ve vodě, která je mimochodem celkem čistá, jen trošku studená, projeli se po jezeře na šlapadle až k ostrůvku a pokochali se výhledy a volnou vodní plochou.....
Cestou zpět do kempu jsme se zašli podívat na Hlavní pláž (vstup za jednu cenu platil i sem). Opět procházka tak na 5-10 minut. Tady už je přeci jen víc zalidněno, spousta stánků s všeličím, hospody a rozmanité občerstvení, hřiště na plážák a jiné atrakce....
Po návratu do kempu jsme provedli trochu hygienu, já bohužel jen ve studené vodě, neboť ženské jsou známé brzdy a u sprch s teplou byla řadaaaaaaa..........ale žádná hrůza, i ve studené se to dá :o).
Večer jsme strávili opět příjemně, k jídlu jsme si dali moc dobré grilované kuře (1/4 za 30,-) a pak jsme poseděli v hospůdce u plzničky.
V noci se přehnalo cosi jako bouřka, ale písčitý terén v kempu rychle vsáknul vodu a ráno nás už zase vítalo sluníčko.
Čtvrtek
Chceme trochu poznat okolní kraje, tak na doporučení kamaráda Davida vyrážíme pěkně polehku směr severovýchod - Hamr na Jezeře.
Kemp je tu docela hezký, trochu podobný Klůčku, borový háj, prostor, klid, čisto. Přes hlavní cestu se přejde k pláži, která je placená, ale vypadá upraveně a čistě. Bohužel voda v jezeře není tak zcela vhodná ke koupání, i když paní u vstupu se nás snažila přesvědčit o opaku. škoda, jinak prostředí fakt příjemné. Ve stánku s občerstvením si dáváme kofolu a kafe a jelikož se pod motooblečením začínáme pěkně pařit, vyrážíme raději dál.
Směr úštěk - kemp a rybník Chmelař, tedy tak nějak na západ.
Cíl byl nalezen bez potíží, a tady už neodoláme, voda i pláž vypadají dobře, tak shodíme propocené hadry a jdeme se osvěžit do vody. Ta je sice o něco horší než na Mácháči, ale kousek jsou sprchy, tak se to dá zvládnout. Poležíme na sluníčku, zajdeme se osvěžit ledovou tříští (řidič) a pivkem (baťůžek) - no tak promiň Robinku, byl to Rychtář, já vím....
Kemp jsme viděli jen zpoza plotu, tak nemůžeme moc podat reference, ale na pláži byl klid a příjemně. Stánky fungovaly, semtam výpadek obsluhy, ale tak už to o prázdninách s brigádníky bývá. Nadlábli jsme se párkem a langošem, nasoukali se do vypečených hader, bot a přileb a pokračovali v cestě.
Projeli jsme se přes hezké náměstí v úštěku a malou oklikou to vzali zpátky směr Doksy.
Okliku jsem vymyslela já - v těch končinách jsem kdysi (ajaj - před 20 lety) byla na chmelu a poznala tu moc fajn rodinu z vísky Kalovice, tak jsem si chtěla oživit paměť a podívat se, jak to tam vypadá.
Kalovice jsem nepoznala, na návsi nám musel poradit místní starý muž, ale na statku u Fidrantů se skoro nic nezměnilo. A k mému překvapení jsme doma zastihli Jirku, syna pána domu s jeho rodinou. Bylo to po letech prima shledání.
Na statku jsou stejně jako kdysi koně, teď už skoro 30-ti hlavé stádo, krávy, prasata, nad střechami krouží holubi, v kotcích dva baskerviláci...ale mě stejně nejvíc uchvátilo štěně drsnosrstého jezevčíka - mám na tohle plemeno slabost.
Trochu jsme povzpomínali, vypili kafe, udělali pár fotek a jeli zase dál. Moc milé shledání to ale bylo - doufám, že příští nebude zas po 20-ti letech, to už bychom se možná ani nepoznali :o))
Další zastávka byla v Litoměřicích, kde jsme doplnili nějaký proviant a pak už směr Klůček.
Večeře byla již tradiční u grilovaného kuřete a pak jsme si otevřeli láhev Jagermaistera, že si dáme pár panáků a půjdeme na kutě. No nějak se to zvrtlo a láhev padla za podpory spousty kofol. Pak jsme do spacáků padli i my a bylo nám celkem jedno, že kolem lítají blesky a hřmí a vypadá to na pěknou polízanici.
Bouřka nakonec odfrčela někam jinam a ráno bylo usměvavé. Tedy obloha byla, my dva nezvyklí na jiné pitivo než Plzeň jsme se tvářili trochu divně.....ale jelikož náš další cíl - Plzeňský pivovar - volal, překonali jsme nějaké ty „stavy“, posnídali, pobalili vše do kufrů a kolem poledne - to už nebyl řidič tak moc veselý :o) - jsme vyrazili na jih.
Trochu jsme se projeli na Slaný a Rakovník, abychom se vyhnuli Praze, a k bráně Plzeňského pivovaru jsme dorazili akorát tak na poslední prohlídku v 16:00. Převlíkli jsme se do civilu a vyrazili do hlubin pivovaru - ale to je jiný příběh.
Po exkurzi nás už na parkovišti před bránou čekal Robíkův kolega a kamarád Pepa, který se i s rodinou uvolil poskytnout nám svou zahradu k přenocování GSíčka a svůj obývák s pohovkou pro nás dva. Seznámili jsme se s přítelkyní a skoromanželkou Petrou a jejich synem Tomáškem, moc milým dvouletým capartem, dali sprchu a pak ve čtyřech vyrazili do města. Trolejbus č.12 nás vyložil v centru Plzně, kde jsme se prohlídli náměstí, pohladili andělíčka a snad si i něco přáli a zapadli do plzeňské hospůdky dle Pepova výběru. Pivo vlastnoručně točené přímo z pípy na stole bylo super, z tanku 
chutnalo trochu jinak a dobře. Bohužel pohodu této „pub“ si užívalo i pár skupinek rozveselených hostů, takže jakákoli komunikace u našeho stolu se rovnala řvaní a odezírání......tak jsme dali pár pivek, najedli se a šli jinam. Ale škoda - hospoda to byla dobrá, i ten nápad se soutěžením mezi jednotlivými stoly, hospodami i městy....
Zbytek večera jsme strávili už v klidném prostředí zahrádky hospody Simsalabim, odkud nás až po půlnoci odvezl taxík. 
Vyspali jsme se královsky a Petra s Pepu připravili bohatou snídani - tolik jídla míváme doma na týden :o)). A jelikož bylo sluníčkově, sbalili jsme motorku a všichni společně i s malým Tomáškem zamířili směr rybník Bolevák na okraji Plzně. Byl to právě ten rybník, ze kterého se do pivovaru vozil led a plnily se s ním obrovské sklepní prostory - a musel vydržet až do příští zimy...úžasné, co tenkrát lidi bez nějaké zvláštní technické pomoci a s vozy taženými koňmi dokázali - a to vše jen pro Plzeňské pivo...:o)) Ó díky, naši předkové....
Pepa s rodinou se šli projít kolem rybníku a my jsme se rozhodli trochu povalovat, Robík vyzkoušel i vodu, já tentokrát vynechala, sprchy byly v nedohlednu a voda mě moc nepřesvědčila.....ale i tak tu bylo příjemně, i když spadlo asi 20 kapek.
Po poledni jsme se rozloučili s Plzeňáky - tímto vyslovuji své díky za azyl i příjemné povídání a vůbec za všechno, Laštovkovi!!! - a vyrazili směr Ejpovické jezero, dle mapy kousek na východ od Plzně. Místo jsme našli, byl tu menší kemp, nebo snad dva, ale voda byla jen tak nějak průměrná. Měly by tu být i známe Ejpovické útesy, ale cestu kolem jezera nám překazila závora - s našimi kufry nepřekonatelná. Tak jsme si Ejpovice odškrtli ze seznamu a zamířili na sever - směr Beroun. Sobotní akce tu byla naplánovaná až na podvečerní hodiny, tak jsme se trošku porozhlídli po Křivoklátsku - hrady Žebrák a Točník, Křivoklát, malebná krajina kolem Berounky....
V podhradí Křivoklátu jsme doplnili souřadnice pro Beroun, osvěžili se limonádou a klobáskou a pokračovali k dnešnímu cíli. 
Domek, kde bydlí Jiří, jsme našli dle instrukcí v pohodě. Jirka už na nás mával od branky. Poskytl nám část svého pokoje s gaučem a taky koupelnu - skvělé po parném dni. Na terase už byla zábava v plném proudu, tak jsme se přidali asi k deseti lidem, které jsme viděli prvně v životě. Ovšem tři z přítomných - Jiří, Milan a Karel - nás zajímali nejvíc, jsou to totiž naši budoucí spolubojovníci na cestě na východ (tedy Ukrajina, Rumunsko, Maďarsko, Slovensko...) a iniciátoři celého výletu. David, kamarád a kolega z práce a spojovací článek s ostatními, nemohl bohužel přijet, měl v Liberci nějaké povinnosti. Ale vlastně to tak moc nevadilo, zábava příjemně proudila, Jiří měl plnou lednici pivek a v udírně maso, tak nám nechybělo nic. Povídalo se, okukovaly motorky, diskutovalo se o výhodách a nevýhodách a přednostech a co obout a co naložit a tak podobně - no prostě jak už to s lidmi a motorkami a výlety bývá. Nakonec jsme zbyli ve zúžené sestavě, ale kluci barvitě popisovali loňské cestování na Enfieldech po Indii a jiná dobrodružství, no bavili jsme se výborně. Do postele jsme se dostali až hodně po půlnoci a tentokrát nám bouřka nad Berounem nevadila - proč taky, když se spí v pohodlné posteli pod střechou.....:o)
Ráno nás čekala na terase snídaně od Jirkovy maminky - čaj a maková buchta, moc velká dobrota. Společně jsme si ještě upřesnili místo srazu na východním Slovensku, sbalili kufry, rozloučili se - ostatně za 14 dní se uvidíme ve Velké Domaši - a vyrazili k domovu.
Z Berouna jsme se trochu proplétali cestičkami pod Prahou, bylo to zdlouhavé, ale odměnou nám byl pohled na Karlštejn, které se z ničeho nic vyloupl mezi kopci. Osobně hrady a jejich prohlídky moc nemusím, ale sem bych se ještě někdy ráda podívala - hrad vypadal jako nějaká kulisa nebo stavebnice, byl až neskutečně krásný.
Dál nás cesta vedla podél dálnice D1, bylo pekelné vedro, ale jinak vše probíhalo v pohodě. Udělali jsme malou zajížďku směr Znojmo a zastavili se u Výrovické přehrady a přilehlého kempu. Pak už jsme ale mířili nejkratší možnou cestou domů. I tak to bylo nějakých 400km a do Zlína jsme dorazili až ve večerních hodinách.
Takže naše první „naložená“ dovolená byla moc prima, i přes zapnutý Interphone jsme se nehádali (snažila jsem se moc nekecat :o)), když tak jen trošku, GSíčko šlapalo bez potíží a dokonce jsme ani jednou nezmokli. Co si přát víc?
No, snad jen to, aby i naše další výlety, ty kolem komína i ty zahraniční proběhly stejně v klídku a pohodě.
Vybavení už jsme, snad nic důležitého nechybí, jen musíme GSíčko obout do pořádných špuntovatých bot a můžeme vyrazit do světa.