Občas, mezi tím motorkařením, je taky dobré vyvézt rodinu někam autem, do kempu, do přírody a k vodě, aby si holky náhodou nemohly stěžovat, že člověk furt jenom jezdí na motorce.

A tak Magdulka naložila dcerku do auta (po té, co se půl dne balily), já nasedl na motorku a mohlo se vyrazit. Jel bych autem, ale bohužel už se mi do něho nevešly žádné moje věci a tak jsem musel vzít motorku s kuframa. No vážně, nedělám si legraci, to byl ten hlavní důvod.

Nejdřív se podíváme do obce Červený kameň, kde je pěkný kopeček s vyhlídkou a zbytky hradu, říká se mu Vršatec. Teda holky se podívají, já jim dám trochu náskok, aby se mohly prolézt po kopci a zajedu je pak na vrchol navštívit. Myslím, že cestou dolů, když už se jim nechtělo chodit a já je svážel po silinici na motorce, jsme vyděsili pár turistů, i když moc nechápu čím, ten pes, co ho Magda držela za mnou v náručí byl přece tak hodný a dokonce mu ani nevadilo, že nemáme helmy....

No, horskou turistiku bychom měli a pojeďme dál - do kempu v Nitrianskom Rudne. Kempík je to pěkný, ještě taková stará škola, normální dřevěné stánky, jako kdysi bývaly třeba na Senci, velká louka, na které je spousta místa pro stany a karavany a je tu i přehrada, kdyby se náhodou udělalo hezky a člověk by se chtěl okoupat. Na první pohled docela ideál, bohužel jedna slabina se našla a tou byly sociální zařízení, lidově záchody neboli hajzlíky. Ty dámské prý ještě ušly, ale ty pánské... no přežit se to dalo, ale přeci jenom jsme v EU a ve 21. století, tak by mohly jít aspoň zavřít dveře (když už ne zamknout) a ne že budu mít denně obecenstvo zrovna při takové činnosti.....

No, ale pojďme postavit stany, ať máme na večer klid a můžem si udělat oheň. Nojo, oheň, ale z čeho? Ohniště tu je, zapalovač mám, ale chybí to nejdůležitější - špekáčky! Teda ne, ty vlastně ne, ty máme... jo už vím, dřevo! Nojo... a tak nezbývá, než vzít auto a jet ho někam shánět. Magdulka se opět projevila jako holka do nepohody a tak místo abychom někde v podvečer běhali po lese, zastavila u třetího baráku, u kterého viděla dřevo na zahradě, zazvonila a poprosila pána, jestli by nám ho trochu neprodal. A světe div se, pán neodolal a prodal. Můžem opékat špekáčky, huráááá!

Sotva začnem rozdělávat oheň, zastaví kousek od nás Opel Tigra (taková ta malá věc, co se tam vejdou jenom 2 lidi bez bagáže, ale zas to khůl vypadá), vystoupí mladý "šampóňáček" se svojí dívkou v bílých kalhotách a začnou stavět stan. Pohoda, nevěnuji jim moc pozornost, proč taky, mám svoji zábavu, sekám dříví, rozmísťuju louče, nalívám olej.... Po chvíli se dívka v bílých kalhotách o půl desáté potmě v kempu vydá hledat dřevo. Samozřejmě je pro ni to naše nejvíc na ráně a tak si pro něj přijde - a velmi se diví, když jí Magda vysvětlí, že to dřevo je opravdu naše, nespadlo z nebe a že pro jeho sehnání jsme museli vyvinout jakési úsilí. Divné... v reklamách přece říkají, že si stačí jenom užívat a všechno ostatní přijde samo.A tak slečna vytáhla mobilní telefon, sehla se do trávy a začala hledat dřevo.

Byl na ni zvláštní pohled, jak tak chodila v předklonu v bílých kalhotách a ve světle displeje telefonu hledala ve tmě po zemi zapomenuté větvičky....

Po půlhodině už přijde sám šampóňáček, jestli bych mu nedal trochu dřeva, že chce rozdělat gril a ony ty brikety nějak nechtějí chytit. Hmm, to je vážně divné, vždyť v různých televizních seriálech jim tak pěkně hoří... No aspoň je slušný a tak mu dávám něco suchých větviček, aby mohl rozdělat pod briketama oheň. Klidně bych mu dal i žhnoucí uhlíky z ohně, jenže to by musel vymyslet, jak si je vzít a to je příliš komplikované....

Za další půlhodinu, kdy dělali bůhvíco, přišel náš starý známý znovu a zase byl takový slušný, jestli bych mu prý nešel ten gril rozdělat, že mu to nejde a přítelkyně už je hladová. Nemohl jsem věřit vlastním uším - a nechtěl by, pánko velkomožný, ještě i nakrmit? Co tak třeba jít do stánku, vzdáleného asi 150 metrů a koupit si hamburger?

Ach jo..... zase mě tyhle scénky jenom utvrdily v tom, že společnost jaksi degeneruje a leniví. Proč se o něco snažit, když je nám všechno servírováno až pod nos a stačí, aby za to rodiče jenom zaplatili. Že si po tom nejsme schopni ani sami pomalu zavázat tkaničky u bot už je jedno, on to za nás někdo udělá. A muž a žena? Jakoby tyto pojmy přestávaly existovat, dívky jsou dnes ukňourané uzlíčky nervů, fifleny, které mají neustále se vším nějaký problém a zajímají je jenom bezvýznamné cetky, kterýma se můžou ozdobit a přiblblé žvanění jejich zpovykaných kamarádek. Kluci, dá-li se to tak dnes nazvat, mají s pojmem chlap taky už pramálo společného - zženštilí našampónovaní metroušci rozhodně nepůsobí dojmem, že by jejich silnou stránkou bylo postarat se o svou přítelkyni, ochránit ji a v případě nutnosti holýma rukama udolat kance nebo aspoň vzteklého psa. Ze společnosti se jaksi vytratily pojmy jako morálka, disciplína, čest a věrnost, zbyla jenom plytkost, povrchnost a zbytečné nicneříkající tlachy.

Pak se nelze divit tomu, že za naší hladovou dvojicí museli přijet na druhý den rodiče, dovézt jídlo, rozdělat gril, nakrmit děti a zase odjet. Ach jo.....

Ale zpět do kempu, k vodě a na sluníčko. To se naštěstí ukázalo i druhý den a tak jsme mohli nafouknout lodičku, kterou jsem si koupil před mnoha a mnoha lety a vyjet na přehradu. Zkusil jsem se sice i okoupat, ale když pominu, že voda byla studená, nedělala na mě moc valný dojem ani její čistota a vůně. Holt rybník je rybník, ale i tak se u něho dá strávit příjemný den nicnedělání a lenošení.

Další den jsme se rozhodli, že se trochu podíváme po okolí. Holky vzaly auto, aby se mohly někde v klidu projít a ja zase motorku, abych se podíval po okolních kopcích. První zastávka vedla do obce Čičmany, kde se ještě bydlí ve starobylých malovaných dřevěnicích, místo aby se už všichni konečně odstěhovali do kvalitních panelových domů. Mrkli jsme na baráčky, pochopili, že lidi v nich zřejmě nebudou starousedlíci a jeli dál. Musím říct, že to bylo trochu peklo, protože všechny cesty končí v lesích a se třemi kufry jsem se nechtěl pouštět do žádných větších akcí, jeden přejezd z vesnice do vesnice po mokré trávě a bahně mi docela stačil. Ale i tak jsem se podíval do hezkých končin Strážovských vrchů, projel Maninskou tiesňavu a dal si vodu ze studánky společně se slovenskou kravkou kdesi v kopcích Malej Magury. Moc pěkná krajina.

Večer jsme si zas rozdělali oheň a špekáčky, dřevo už jsme naštěstí nemuseli kupovat, protože všude kolem nás byly lesy. tentokrát nám k večerní klidné pohodě hrály i dvě "hudební tělesa" - jedna živá kapela složená ze samých mladíčků a druhá dvojice kluk, holka a klávesy. Zatímco živé kapele to docela šlapalo, u dvojice s klávesama jsem viděl naprostý vrchol trapnosti - holka zpívala dobře, naprogramované klávesy hrály taky dobře, jenom ten blbeček, co je ovládal, u toho nemusel poskakovat a tak strašně vehementně a dementně předstírat, že na ně hraje. Midi si za 50,- korun umím z netu koupit taky, nahrát je do kláves taky a možná bych uměl i bavit lidi, ale je nutné předstírat, že buším do kláves ve zběsilém tempu oběma rukama aniž by se mi pohly klapky?

Je vůbec sakra nutné pořád na někoho něco předstírat?

Vstáváme a přemýšlíme, co budem dneska dělat. No, moc zábavy pro děti tu není, pokud tedy nejste náruživí turisti. Kdyby jo, pak bych doporučil se tady v Rudně ubytovat a procházet se po okolí, je tady opravdu velice krásně. A když vás omrzí okolí, můžete vzít auto a odjet se podívat do nedaleké Bojnice, kde je k vidění zas něco trochu jiného - zámek, ZOO, koupele, muzeum pravěkého člověka a termální (nebo spíš vyhřívané) koupaliště. To jsme navštívili poslední den, když jsem odjížděl a nechal holky ještě chvíli samotné, aby se na večer ubytovali v kempu Bojnice a měly taky beze mě chvíli klidu. Koupaliště je to pěkné a hlavně prostorné, travnatých ploch je spousta. Když jsme k němu přicházeli, tak jsem bál těch davů lidí, co stáli u pokladny, ale uvnitř se všichni tak nějak rozprostřeli, takže místa bylo dost. Snad jen zase v těch bazénech byla hlava na hlavě, ale to je asi stejné všude na všech koupalištích, když se udělá trochu hezky.

Je nejvyšší čas se rozloučit, nechat holky se psem samy a nabrat směr Iľava, Nedašov, Valašské klobouky a Zlín. Pěkný výlet to byl. Trochu lituju, že jsem někde neodložil kufry a nezajel si prohlídnout víc těch krásných kopců, které tolik připomínaly rumunské poloniny, se stády pasoucích se ovcí a krav. Ale není všem dnům konec, aspoň vím, kam bych se zase mohl jednou vrátit.

Nakonec jsem si zvykl i na ten kemp, na otevřené záchody a na neustálý řev opilých slováků. Ale dovolená neúprosně končí a tak je potřeba se vrátit, nabrat nové síly, sbalit čisté věci a smýt starý prach z oblečení, aby se udělalo místo pro ten nový. Léto ještě nekončí a dálky pořád volají....

Galerie tady.