Tak vstávat a cvičit! Pobalit věci, nasnídat se a pokračovat dál, směrem do Rumunska. Myslím, že nemá smysl tady na Ukrajině zůstávat zbytečně dlouho.
Nemám z této země úplně dobrý pocit....
úterý 26.7.2011
plán: Verchovyna, Vyžnycja, Berehomet, Storožynec..... a ukrajinsko-rumunská hranice
Ve Verchovyně tankujeme na docela moderní benzince, tak se jim odvděčíme tím, že jim vyjíme všechny pirožky a podobné dobroty. Jedeme dál a někde u Berehometu zjišťujeme, že sajda nejede a nejede... chvíli čekáme, už jsme na ty pauzičky s nestartující sajdou zvyklí, ale tentokrát je to dlouho. Milan prověřuje situaci telefonátem a dozvídáme se, že se „sajda svařuje“. Nevíme nic víc, tak se svalíme pod stromy u cesty do stínu (totiž na rozdíl od počasí v ČR je tu celkem hezky, tento den je docela vedro) a relaxujeme... a spíme...
Nakonec to byl nějaký prvek na BMW u řidítek, který povolil, ale ukrajinští svářeči věděli, co činí, tak jedeme dál. Poslední tankování na Ukrajině. Radek musel vypnout motor, takže tentokrát si dáme pauzičku asi hodinku, než se bavorák se sajdou dají překecat a nastartujou :o). Jen něco málo k těmto situacím - problém nestartování sajdy se opakoval mooockrát, čekali jsme 5 minut i hodinu, ale to nebylo důležité.
Důležité bylo, že nikdo neměl blbé kecy ani se netvářil, prostě jsme počkali. Kluci zkoušeli Radkovi pomoct různými fígly, co, jak a kde pomačkat a otáčet a držet, které někdy zabraly a někdy zas ne. Dokonce se zkoušela funkčnost svíček, ale ztroskotalo to na tom, že přístupná byla jen jedna - na druhé straně byla sajda. A Radek, ač dobře věděl, že to ostatní brzdí a čekání je asi moc nebaví, měl na tváři stále
svůj milý úsměv, neboťky věděl, že udělal maximum a teď může jen čekat, jestli se bávo umoudří a motor trochu vychladne... prostě byl skvělý... a Anka, která většinu čekání trávila (na své přání) v sajdě, byla obdivuhodná... prostě se jen usmívala a večer tu situaci ohodnotila nějakou trefnou poznámkou (no však jsme se jí odvděčili tím, že jsme vypili poctivě láhev vodky, kterou dala do placu :o)).) Jojo, hodně lidí by se mohlo přiučit o zachování klidu...
No ale teď už je na dohled Rumunsko - země, ve které nikdo z nás ještě nikdy nebyl....premiéra.
Ale ještě než Ukrajinu opustíme, neodpustím si dojmy, které ve mně tahle zvláštní, krásná a v něčem hrozivá země zanechala:
- mraky rozestavěných domů ve fázi hrubá stavba pod střechou (asi následek nějaké rozsáhlé místní krize)
- kostely lesklé - stříbrné a zlaté
- hřbitovy barevné, zdobené záplavou umělých květin
- mávající děti, všude (...mama, eto BMW!...)
- lavičky před domky podél cest, a na nich lidé všech generací
- dřevěné domky, mnohdy skoro rozpadlé
- spousty čápů a čapích hnízd, v jedné vesnici jsem napočítala těch hnízd 6
- díry v cestách úplně všude, všude, všude...
- ohleduplní řidiči, blikali, že je můžeme předjet, uhýbali na stranu a nechali nás jet...
- moc psů jen tak volně pobíhajících, ale zjevně neškodných
- kopce zelené, zelené, zelené, zelené......a moc krásné
- a na těch kopcích, až nahoře, byly domky, roztroušené v zelených dálkách
Na rumunskou hranici přijíždíme asi kolem 17 hod - a vypadá to tu na dlouhé čekání. Kolony aut a autobusů... přejdeme přes ukrajinské celníky (byrokracie je mocná!!) a čekáme v meziprostoru spolu s mraky dalších lidí. Po nějaké době na nás nějaký človíček ukazuje, ať jedeme dopředu, nevím, jestli že to jsou motorky nebo že je tam sajda s vozíčkářkou - nějak se nám podaří prodrat kolem aut, Radek dokonce přeorganizuje půl kolony, ať mu udělají místo, aby mohl se sajdou projet. No a nakonec nás rumunský celník protáhne bočním koridorem a celá hraniční akce trvá asi jen hodinku. Sláva!!Město Siret.
Čistota, silnice se souvislým asfaltem, bankomat, směnárna (hernajs a proč tu nechtějí ty hřivny??)... prostě ci-vi-li-za-ce.
Jedeme dál směr město Radauti, průjezd přes hory přes průsmyk Pasul Ciumirna. Cesta je to krásná, kopce, výhledy, pak následuje další průsmyk. V údolích se válí mlha, sestupujeme dolů. Začíná se trochu připozdívat, tak se rozhlížíme po nějakém ubytování. Chceme najít penzion nebo něco podobného, máme v plánu tu zůstat dvě noci a trochu se projet po okolí. Už je tma, když uvidíme hotel nasvícený jak na Riviéře, vypadá to tu dost hogofogo, i ty auta, co parkují před hotelem. Milan jde na průzkum situace. Mají plno, za sebe můžu říct, že naštěstí, na mě to bylo trochu nóbl :o). Ale posílají nás do dalšího města, že by se tam mělo dát něco sehnat.
A je to tak - přijíždíme k penzionu-hotelu Floare de Crin - tady to vypadá moc sympaticky, místo mají, ubytování ve dvoulůžkovém pokoji stojí 100 lei za noc, takže pohoda. Odmašlíme motorky jak jen to jde, ubytujeme se a jdeme se posilnit do místní restaurace, než ji zavřou, už je skoro půl 10. Místní recepční a servírka v jedné osobě sice nemluví anglicky, ale jeden jídelní lístek v angličtině se našel, tak se najíme, vypijeme nějaké to pivo a jdeme na kutě. Postel, koupelna......ááách.projetá trasa:
Vorochta-Verchovyna-Kosiv-Vyžnycja-Berehomet-Storožynec-Porubne-Siret (státní hranice UA-RO)-Raduati-Pasul Ciumirna (1180 mnm)-Pojorata - 265 km
Středa 27.7.2011
Plán na dnešek je okruh přes hory doly cca 300 km.
Jede se báječně, polehku bez bagáže, počasí dobré, pomalu stoupáme do hor. První zastávka (kluci si tu kulturu prostě nemohli odpustit) je u dřevěného kostelíku ve vesnici Botos. Moc hezké místo, kostel je vevnitř celý malovaný, všude je čisto, vedle kostela se staví dřevěnice z kuláčat, tak je na co se dívat. Radek se sajdou vjel až na zápraží kostela... :o). Anička má prostě servis se vším všudy...
A jedeme dál...
Za zmínku tu stojí to, že není moc dobrý nápad dát si čokoládové ňamky do kufru spolu s řetězem a projet pár děr - takže další zastávku si někteří užívali odpočinku, osvěžovali se, kouřili, fotili a kochali se a Honza čistil kufr a jeho obsah v místním pramínku... nojo, stane se.
Do Borsy to máme asi 60 km. Další zastávka je v horském průsmyku, kterému dominuje kostel stojící docela o samotě... zvláštní stavba. Silnice tu už nejsou tak pěkné, ale pořád je to lepší než na Ukrajině. Cestou z průsmyku zkouším za jízdy točit na Karlovu kameru, moc mi to nejde, ale snad z toho něco bude. Kousek před Borsou tankujeme na OMV, dáme si něco k jídlu a kafe a taky přečkáme malý deštík.
Pokračujeme svižně dál, kolona se trochu rozpadla a po pár km zjišťujeme, že sajda se nám někde ztratila... čekáme v nějakém dost nehezkém městě, udělalo se docela teplo, není to tu moc utěšené. Někteří musejí odolávat útokům těhotné žebračky se dvěma dětmi... :-) ale odolali. Telefonát potvrzuje, že Radek se sajdou malinko zabloudili, ale po navedení na správnou trasu jsou za chvíli zase s námi a může se jet dál. Alespoň jsem si konečně stihla pofotit nějaké domorodé obyvatelstvo a jiné zajímavosti.
Cesta nás dál vede přes další horský průsmyk, v horách je to tu fakt moc hezké. O to slabší podívaná je pak dole ve městečkách a vesnicích, kterými jedeme. Přibylo špíny, domky už nejsou ozdobené krajkovou mozaikou jako v oblasti, kde jsme ubytovaní - holt trochu jiný kraj je to tu. Po výjezdu z jedné vesničky se cesta začíná měnit, najednou je asfalt tentam, objeví se panely, nejdřív celistvé, pak rozbité a postupně se z „cesty“ stává docela divoká kamenitá polňačka. Stoupáme pěkných pár km podél potoka, ten pak necháváme dole v údolí a jedem stále výš a výš. A pak nás čeká sladká odměna - jsme nahoře. Stojí tu nějaká usedlost, nachází se tu zbytky čehosi betonového - asi bunkru. Tak si tu dáme oraz, vyfotíme sebe i okolí, pokocháme se... A pak Jiřík vymyslel, že je tu nějaká polňačka, co odbočuje z hlavní „cesty“, která vede ještě výš - „Vidíte, tam na tu louku...!“ No jasně, že se toho všichni chytli, takže žádný sjezd do údolí, ale pěkný offroudek nahoru po poloninách...
GSíčko na posledních pár zastávkách zlobilo při startování a Robíka to trochu zneklidnilo, ale jedou všichni, tak i my :o). No výjezd po louce (o nějaké cestě se opravdu nedá mluvit) to byl naprosto úžasný... až do chvíle, kdy jsme míjeli velké stádo ovcí a sesypali se na nás řvoucí vzteklí ovčáčtí psi. Bylo jich snad deset, zuřiví, cvakali zubama kolem našich nohou a běželi pořád s námi... Naštěstí po pár desítkách metrů usoudili, že už jejich stádo neohrožujeme a vrátili se. Ale bylo to fakt pekelné.
Ovšem výjezd na holou pláň stál i za ty psy a hrůzu z nich - byla to prostě nádhera. Zapadající sluníčko, v údolích se válely chuchvalce mlhy a nahoře bylo nebe tak blízko, semtam mráček, ticho, klid, zelená louka s kraťounkou trávou, zvlněná jako moře.....
Blázni Jiří a David se rozhodli, že otestujou motorky i své schopnosti a zkusí po necestě jet ještě kousek výš, ale tentokrát v tom zůstali sami a za chvíli nám zmizeli za horizontem. Robík kvůli potížím se startováním nechal běžet motor, takže jsme se začali dost přehřívat. Nedalo se nic dělat, bylo třeba se vrátit - což znamenalo znovu projet smečkou zuřivých hafanů. No bála jsem se moc, moc...
Ale Robík je skvělý řidič a má nervy ze železa a vůbec - projel to bravurně :o)... no a taky asi pomohlo, že bača část psů odvolal ke stádu, tak na nás zůstali jen dva. Projeli jsme bez ztráty končetin a pomalu se začali spouštět z kopců zpět do údolí. Cestou se zchladil do normálu motor a moje srdce přestalo zuřivě tlouct strachem... No a i Milan se později nechal slyšet, že nečekal, že by na hladkých silničních gumách na travnatém povrchu dokázal tak moc zrychlit... :o) Báli jsme se asi všichni.
Návrat do penzionu už byl v pohodě (pominu-li pro mě trochu moc rychlou a riskantní jízdu přes poslední průsmyk...) a večer proběhl podobně jako předešlý, v poklidu u večeře a pivka v restauraci. Důkladně jsme se ale nasmáli při probírání „psích“ zážitků...
projetá trasa:
Pojorata-Pasul Mestecanis (1096 mnm)-Carlibaba-Pasul Prislop (1416 mnm)-Borsa-Pasul Setrf (818 mnm)-Salva-Sangeorz Bai-Pasul Rotunda (1271 mnm + výjezd na poloniny, nevím jak vysoko :-))-Pasul Mestecanis-Pojorata - 306 km
Čtvrtek 28.7.2011
Robík si trochu přivstal, chce se podívat GSíčku na střeva a odhalit, proč se mu nechce startovat. S pomocí Jiříka vypojili nějaké pojistky či co (houbeles tomu rozumím) a od té doby už jsme startovali bez jediného zaváhání... prostě ty geesa jsou tak spolehlivé motorky, to je přeci jasné :o)).
Nějak se nám všem podařilo dobře a rychle sbalit a kolem 10 vyrážíme. Robík s Honzou ještě sjeli natankovat a pak už se kolona vydává směr Cluj Napoca. Je krásné počasí, až vedro, silnice v pohodě. Krajina i vesničky jsou už míň zajímavé, větší města jsou nezajímavá obecně. Zástavba se mění v městskou, je tu víc větších domů. Zastávky děláme většinou na benzinkách Viva nebo OMV, jsou čisté a dobře zásobené vším, co potřebujeme.
Pak už nás Milan spolehlivě vede přes město Cluj Napoca. Je velké, hlučné, plné aut a lidí, horko je tu a nic k podívání. Na předměstí zastavujeme u Lidlu, doplňujeme zásoby a pokračujeme směr Turda. Tady je průjezd hladký a my míříme do pohoří Muntele Mare.
Tady už je krajina opět nádherná, cesta vede údolím řeky Aries hustými lesy, kolem se vypínají kopce a bílé skály. Zastavujeme u vodopádu, kocháme se a odpočíváme, kolem projíždí GS 1200 se zlínskou značkou, ale jen zamává a profrčí opačným směrem, než je ten náš.
Sjíždíme do města Campeni a poohlížíme se po nějakém kempu nebo penzionu. Zastavujeme u podivného hotelu, co vypadá jako nádraží a asi vypadáme váhavě, ale přibrzdí u nás nějaký chlápek a dává Milanovi letáček na nějaký penzion nedaleko, takže pokračujeme. Nacházíme se asi v turistické oblasti, protože najednou se různých penzionů vynořuje plno. Většinou ale mají plno, i ten z letáčku.
Nakonec, již tradičně za šera, najdeme malinký rodinný penzionek-kemp, který nám dokonale vyhovuje. Část se ubytuje ve dvou pokojích v podkroví a zbytek staví stany na plácku u penzionu. Majitel nám uvolní svou kuchyň včetně nádobí, je tu přístřešek s posezením, kadibudky, osprchovat se zajdu k Ance na pokoj - takže nám nechybí nic. Cena za ubytování je symbolická, 10 lei za stan a 70 za pokoj. Místo se jmenuje Vadu Motilor a penzionek má název Moara Cu Moros.
Večer strávíme jako již tradičně u pivka, padne i láhev ukrajinské platinové.
projetá trasa:
Pojorata-Pasul Mestecanis-Vatra Dornei-Pasul Tihuta (1200 mnm)-Bistrita-Dej-Cluj Napoca-Turda-Campeni-Vadu Motilor - 376 km