A máme zase ráno. Nezbývá než sbalit věci, nacpat je na motorku (by mě zajímalo, čím to je, že jsou ty kufry čím dál tím menší), počkat, až Milan zavelí k odjezdu a vyrazit. Pomalu směrem do Maďarska, k domovu...

Pátek 29.7.2011

Dnes máme v plánu opustit Rumunsko hraničním přechodem Nyírebrány do Maďarska.

Odjíždíme kolem půl 11 směr Štei. Cesta jde celkem dobře, ale je tu dost hustý provoz, občas se hromadu kilometrů táhneme za kamionem nebo náklaďákem. Tady, na rozdíl od Ukrajiny, jsou řidiči už daleko míň vstřícní motorkám a nějaké blikání nebo uvolňování cesty je jim docela ukradené - prostě jako ta místní řeka - je jim to „Putna“. :o)
Taky už je načase vytáhnout nepromoky, přece je nepovezeme zbytečně :o) a známé pravidlo: „Jakmile se do toho nasoukáš, přestane pršet“ platilo pochopitelně i tentokrát.
Drobný zádrhel nastává v Oradei na Aralce. Sajda se rozstávkovala a nestartuje, ani po hodině. Milan se rozjel hledat místní BMW servis, na který měl tip a ostatní v pohodě na benzince relaxují. Nakonec si po velkém přemlouvání dalo Radkovo BMW říct, Milan dorazil a my jsme pokračovali k asi 90 km vzdáleným rumunsko-maďarským hranicím.

Průjezd do Maďarska byl plynulý, jen jsme se rozhlídli, ukázali pasy a bylo to. Jak je to snadné, když se chce.
Takže jedeme směr Debrecen.
A co říct k Rumunsku:
- celková úroveň mnohem lepší než na Ukrajině, cesty, domy, zásobování, a je tu levně...
- lidi hodní, ale už nemávají
- řidiči míň ohleduplní, nějaké dodržování rychlostí v obcích nebo v určených úsecích cest - pchá...
- v každé zahrádce a na hřbitovech byly monardy, asi byla zrovna jejich doba, ale bylo to nádherné, úplná červená záplava
- střechy tu nemají žádný známý tvar, jsou tvořeny soustavou podivných lomených konstrukcí
- skoro v každé zahradě je studna krytá dřevěnou, mnohdy zdobenou a vyřezávanou stříškou
- koně - všude
- krajina nádherná... a rozhodně tu, na rozdíl od Ukrajiny, nejsme naposled... je tady tolik pohoří a průsmyků k prozkoumání...

Krajina v Maďarsku, alespoň ta kolem Tisy, je prostě a jednoduše rovná. Placka, kde nejde dohlídnout rovný úsek cesty na konec... pak malinká zatáčka - jaké to zpestření - a pak zas pokračuje rovina a nuda... Ale na rychlý přesun dobré.
Opět se nám začíná stmívat, tak zajíždíme do prvního kempu při cestě. Hortobágy.

Pan šéf je nejdřív trochu rozpačitý, je tu i jistá jazyková bariéra, maďarsky nikdo z nás neumí a on mluví jen po svém nebo lámanou němčinou. No ale nakonec se to nějak podařilo, stavíme stany, stihneme i hygienu v pěkných čistých sprchách a uvaříme něco k jídlu, někteří využijí nabídky místní „restaurace“ na objednávku. Kemp je to hezký, trochu sterilní, někdo říká, že mu to připomíná kempy v Rakousku, ale je tu vše, co potřebujeme. Hospoda zavírá, tak si sedneme před vchod ke stolkům a pijeme pivko a Ančinu vodku :o). Začíná pršet, a to hodně. Nakonec lije celou noc.

projetá trasa:
Vadu Motilor-Pasul Virtop (1160 mnm)-štei-Oradea-Valea lui Miahi (státní hranice RO-HU)-Debrecen-Hortobágy - 321 km

Sobota 30.7.2011

Nějak špatně spím a nad ránem se převaluju a poslouchám, jak déšť padá na stan, když uslyším divný zvuk, jako když někdo razantně zabouchne dveře starého auta - no takový plechový. A za chvíli se do stanu prodere vůně benzinu. Vykutám se ze spacáku ven - a hele, Jiříkova Jawka si ustlala v rozmoklé trávě, pěkně naboku. Budím Robíka a v tuhle hnusnou ranní hodinu, bylo kolem 5, pobíháme polonazí v lijáku a posunujeme GSíčko z dosahu Vstroma... jeden nikdy neví (já bych to přeparkoval všechno, ale kluci to měli pozamykané a nechtěl jsem je budit, doufal jsem, že to vydrží - Robert). Asi jsem usnula, když mě probudil znovu ten plechový zvuk, tentokrát ho ale nedoprovázela vůně benzinu, ale alarm Karlova Vstroma. A za chvíli žuchla i Davidova Honda. To už se ozývá ze stanů šuchmání a kluci se rozespalí hrabou ven a jdou zvedat své padlé miláčky. Blbé je, když je motorka zamčená na kole a nejde najednou najít klíč... No ale nakonec to dopadlo celkem dobře, Karel má rozbitý blinkr, ale je funkční, tak to spraví páska, jawka přišla o pár litrů benzinu a trochu zamořila okolí, ale jinak je nerozbitná a Davidova honda má prasklý nějaký plastový kryt, nic podstatného. Celou akci děsně zpříjemňoval liják, a díky němu taky motorky padly, holt rozmoklá tráva toho moc neudrží.

Lije čím dál víc, tak se domlouváme, jestli jet nebo počkat, ale nakonec jedem. Posnídáme, zabalíme nacucané stany i ostatní věci. Je čas se rozloučit s Radkem a Ankou, ti míří směr Miškolc, Anka už pak k domovu do Košic a na Radka čekají další dobrodružství.. .Je to smutné, vidět sajdu odjíždět...

Pak se posbíráme i my ostatní a vyrážíme celí zapaření v nepromokách na Eger. Leje, leje. Naštěstí se posouváme dobrým směrem a pomalu ujíždíme dešti, asi do hodiny už je lijavec za námi, jen občasná přeprška, ale to už se dá zvládnout. Krajina kolem Tisy je opět rovná a někde ještě rovnější... Ve městečku Térképe zastavujeme, že si koupíme nějaké maďarské dobroty. Koná se tu něco jako trh - i když to asi není trh, ale na malém plácku se tu sešli místní kuchaři a ve speciálních maďarských kotlících vaří a dusí a pečou různé speciality, většinou z ryb a brambor. Vypadá to a voní nádherně - a dokonce jsme všichni dostali pečenou rybu zadarmo - a byla moc dobrá. Zašli jsme do místního obchodu koupit maďarské salámy, ať je doma čím se pochlubit. No, Honza měl holt smůlu - koupil si originální salám zn. Kmotr z Kroměříže - to je teda pech :o))

Až ke Slovenským hranicím byla cesta přes Maďarsko dost nezáživná - výjimku tvořil přejezd maďarských hor, ten byl pěkný. A já do té doby netušila, že tu nějaké hory mají...

Hranice Maďarsko - Slovensko

Nebýt cedulí, ani bychom si jí nevšimli. Jedem směr Velký Krtíš, kde natankujeme, pak směr Zvolen, Prievidza...
Milan se uvolil a asi 40 km mě svezl na banditovi. Nóóó, pěkné svezení to bylo, nijak se to netřepe, nebručí ani nechrchlá, zrychluje to jako drak... fíha... pěkná rychlovka.
Ale moje milované GSíčko bych pro bandita rozhodně neopustila - je na něm spousta místa, nohy se dají pohodlně opřít, můžu se vrtět na všechny strany, a jeho mručení by mi moc chybělo... a hlavně na něm jedu s tím nejlepším chlapem, přeci... pššštttt!

U Prievidzy se od nás odděluje David s Hondou - domů do Kroměříže to má „už“ jen nějakých 400 nebo 500?? km a rodina volá...
Poslední nocleh nachází naše prořídlá skupinka v kempu Bojnice, kam nás poprvé za tento výlet vede Karlova navigace. Jako obvykle vybalujeme stany za šera a zamíříme do hospůdky. Vaří tu výtečně a mají lahvovou plzeň - jojo, holt už se blížíme k domovu.

projetá trasa:
Hortobágy-Tizsafured-Térképe-Eger-Salgotárján-Szecsény-Balassagyarmat (státní hranice HU-SK)-Veľký Krtíš-Zvolen)-Žiar nad Hronom-Prievodza -Bojnice - 354 km

Neděle 31.7.2011

V neděli vstáváme za pošmourného počasí, tady na Slovensku je oproti Maďarsku pekelná zima, ochladilo se hodně, je asi 16 stupňů - sakra, to je zas jednou léto. Pošmourno se mění v déšť a údajně prší všude, tady i v Česku. Míříme k hranicím a odtud do Uherského Brodu. Poslední společná zastávka na benzince v Brodě, je někdy po poledni.
Kluci odtud pokračují domů do Čech a my už to máme jen 30 km přes kopec. Sakra, byl to jen týden, ale jak Robík řekne: „A představ si, že už je třeba nikdy neuvidíme," zašprtne se mi něco v krku a je mi do breku. Achjooo....

projetá trasa:

Bojnice - Trenčín - Starý Hrozenkov - Uherský Brod - Zlín - 130 km

Doma jsme pak za chvíli. Najeto máme 2692 km.

No, kluci a Anko, byli jste báječní společníci a na naší první větší cestě jsme si nemohli lepší parťáky přát...

Díky... a třeba zase někdy... v Transylvánských Alpách nebo v Norsku... nebo v Berouně u Jiříka na terase....

Magda

Pěkné to bylo, opravdu budu rád vzpomínat na výlet s váma. A budu doufat, že nebyl poslední. Díky!

Robert

A kudy jsme jeli? Přibližná mapa je tady, občas jsme samozřejmě nejeli úplně přesně a úplně po cestách....