Konec léta - výlet poznávací i relaxační. Výlet za teplem a sluníčkem, výlet za pohodou a na pohodu, výlet za krásami hor a kopců, výlet k moři.

Začíná poslední týden prázdnin a my ještě naposledy vyrážíme - do hor, za sluníčkem a za teplem.

Pondělí

Vyrážíme ráno, směr Veselí nad Moravou, Hodonín, Břeclav, hranice s Rakouskem, Vídeň, Graz, Deutschlandsberg, Eibiswald....a dál podél hranice se Slovinskem... Bleiburg, Sittersdorf, Abtei, Ferlach..a tady už konečně směr Slovinsko přes horský průsmyk s tunelem Loiblpass do města Tržič.

Cesta byla ve znamení vedra, děsběs, snažili jsme se pokud to jen trochu šlo se vyhnout dálnicím. Ale rakouské hory jsou nádherné a nemusí to být zrovna Alpy. Cesta pohořím Karavanken podél slovinské hranice byla super, klikaté cesty, nebyl moc velký provoz, krásně jsme se projeli. škoda jen, že jsme pohoří Koschuta (Loiblpass) přejížděli až za tmy. Pokud můžu doporučit, tak za denního světla to musí být o moc lepší, chyběly nám výhledy a byli jsme už k večeru dost unavení. tak jsme si přejezd patřičně nevychutnali.

Mířili jsme do Triglavského národního parku ve Slovinsku, u jezera Bled jsme měli vyhlídnuté nějaké kempy. Nedaleko městečka Lesce jsme narazili na kemp „šobec“ a jelikož už byla tma jak v pytli, zakotvili jsme tady. Stan jsme ani nestavěli, byla teplá letní noc, a šli jsme si dát po horkém dni pivko.
Ceny ve Slovinsku jsou vyšší, asi jako v Rakousku, alespoň v tomto kempu tak docela levně nebylo, ale vše bylo čisté, v noci klid, spalo se báječně.

Najeto 610 km.

----- Robert -----

Musím říct, že po Rakousku se jede fakt dobře. Už mám tu zkušenost z kola, ale to bylo přece jenom po cyklostezkách, tak jsem čekal, jestli to po silnicích bude podobné a nezbývá než říct, že ano. Cesty velice kvalitní, značení výborné a tak jsem se mohl věnovat řízení a kochání se krajinou.

Pohoří podél slovinské hranice bylo taky super, nevím co všichni pořád vidí na tom Grossglockneru, když tady se jeden může taky vyřádit - buď můžete kroutit zatáčky pod plynem anebo se můžete nechat ovládnout krásou přírody kolem. Všude kolem se tyčí hory, cesta se klikatí mezi kopci a srázy a člověk si uvědomuje, jak je malinký.

Kemp ve Slovinsku mě trochu vyděsil tím, jak byl luxusní. Přiznám se, že jsem nevěděl, jakou mají slovinci životní úroveň a už vůbec jsem netušil, že jsou na tom líp jak my, aspoň co se chování a udržování pořádku týče. Nešlo jenom o kemp, i městečka a vesničky, kterými jsme projížděli byly malebné, čisté a klidné. Pro mě to bylo opravdu překvapení.

úterý

Nasnídali jsme se a šli omrknout kemp za denního světla. Hezké a klidné místo u malého jezera s nádherně čistou vodou.
Po rychlém sbalení už míříme ke slavnému jezeru Bled. Zas je vedro, takže po pár kilometrech u jezera neváháme a na místní plážičce skočíme do vody osvěžit se. Voda byla skvělá a čistá, výhled na ostrůvek se známým kostelem... příjemné... jen trochu moc lidí všude kolem.

Sice máme v plánu ještě docela dlouhou cestu po slovinských okreskách, ale nedaleko by mělo být ještě jedno jezero - Bohninské. Místo není těžké nalézt, tak se tu trochu projdeme, už bez koupání, i když voda vypadá opět lákavě, vyfotíme krajinu a zamíříme na jih.

Mapa nabízí celkem slušnou cestu na Boh.Bystricu, kde bychom měli odbočit doprava směr město Tolmin a odtud do Idrije.
Skutečnost byla úplně jiná - z banální a na mapě jasné cesty se stala „malá denní můra“ - ač jsme neodbočili ani nesjeli z cesty, asfalt se změnil v podivnou a místy téměř nesjízdnou cestu necestu - jen umlácené kamení, všude les, hory, prach a prach... doteď netuším, kudy cesta vedla, až to tam někdo projedete, napište itinerář a já se ráda poučím :o). Robert měl na věc jednoznačný názor - navigátorka prostě neumí číst v mapě - a na několika rozcestích jsme neměli daleko k rozvodu... Dlouho značený Tolmin (směr západ) zmizel a po pár km se objevil ukazatel na škofju Loku (směr východ). Pravda, trochu zajížďka, ale aspoň jsem to město našla na mapě :-) Takže směr škofja Loka. Odtud už mapa „nedělala potíže“ a přes Poljane, Cerkno, Idriju, Kalce a Postojnu jsme konečně dorazili k chorvatským hranicím.

Přejezd hranic, směr Ilirska Bystrica a Rijeka. Rijece jsme se vyhnuli a zamířili na Opatiju a dál podél pobřeží Istrijského poloostrova. Opět se smrákalo.
Kempů tu mělo být asi dost, nějaké jsme minuli, ale cestou nás nijak neuchvátila jejich poloha někde v zaprášené zátoce bez výhledu na moře... Tak jsme jeli dál a dál, už se setmělo, a pak nás Robertova intuice a malinká vzpomínka v mé hlavě z hledání na netu přivedly k ceduli: Camping St. Marina.
Tak jsme odbočili vlevo a následoval docela dlouhý sjezd krajinou nikoho k moři a pak brána kempu. Bezva, tak bude kde přespat :-)
Ubytovali jsme se, potmě našli jakýsi rovný plácek pod stromy, postavili letní úpravu stanu a šli na pivo.
Až ráno jsme zjistili, kde že se to vůbec nacházíme - a zůstali jsme 4 noci.

Najeto 373 km.

Tedy celkem k moři 983 km.

----- Robert -----

Za denního světla byl ten kemp šobec ve Slovinsku ještě luxusnější, než se mi zdálo den předtím. bylo tam všechno, dokonce i malá laguna s čistou vodou, ve které se běžně koupali lidi. Hřiště, obchod, hospoda a hlavně stromy, tráva a klid. Žádné řvaní ožralých blbečků, které je tak často vidět v kempech u nás nebo na Slovensku se tady nekonalo. Hmm.

Bled je zajímavé jezero. Je obklopené Alpami (tuším že Julskými) a tak už příjezd k němu a odjezd jsou pohlazením motorkářovy duše. A na to, že je tohle jezero v horách, je docela dost teplé, možná i termální, takže s koupáním a lenošením ve vodě nebo na břehu není vůbec žádný problém. Snad by tady mohla být i pěkná procházka ruku v ruce s milovaným člověkem, ale my nemáme čas, jedem se totiž procházet k moři.
A protože máme cestovní enduro, nepojedem přece jenom tak jednoduše po silnici, že :-) A tak se vydáváme „zkratkou“ do lesa, po polní cestě, mumlajíce něco o tom, že po Ukrajině už nás nic nepřekvapí. Překvapilo. Opravdu jsem nečekal, že se z normální cesty stane offroad, kdy se budu navíc u každé zatáčky bát, že nás smete auto svážející dřevo.
No ale aspoň nebyla nuda a byl důvod ty mikrofony v helmách trochu vypnout...

A Svatá Marina? No musím říct, že to byla buď náhoda anebo byla motorka vedena rukou shůry. Nesnáším totiž ty přelidněné kempy plné lidí, dětí, psů, nesnáším velká města a blikající šantánové lucerničky po večerech, mám raděj klid a mír a tak jsem moc nechtěl stavět v kempech v okolí Rijeky a Opatije. Chtěl jsem jet až do Puly, jenže už bylo osm večer a začala být nepříjemná tma. No nic, zahneme na první kemp, který uvidíme, rozhodl jsem a tak se také stalo. A měli jsme štěstí.

Středa, Čtvrtek, Pátek

Kemp možná není žádná výjimka oproti těm jiným u moře, tohle byl můj první, tak nemám srovnání, ale moře a pláž - ty jsou v St.Marině naprosto výjimečné. Vše je to tu jakoby soukromé, žádné promenády lidí, vždy dost místa i soukromí, a to na pláži i ve vodě. Není to tu nijak velké, ale i když byl kemp plný, na pláži se to neprojevilo.

Nádherně čistá voda, skály, klidná hladina i vlny, projíždějící lodi malé i velké, výhled na protější ostrov Cres i do volného moře směrem k jižnímu cípu Istrije. Jen jsem se občas vyděsila, když pode mnou plaval potápěč, ale i to bylo nakonec fajn. A večer se dalo sedět v místní hospůdce nebo přímo na pláži a dívat se na světýlka potápěčů pod hladinou nebo na hvězdy či světla majáků a lodí v dálce...
A koupání v moři brzo ráno, kdy celý kemp až na pár nespavců ještě zařezává... moře úplně hladké, teplé, hladící... úplný klid a pohoda...

----- Robert -----

Moře, konečně moře. jsem u moře podruhé v životě a opět mě překvapuje svojí majestátností, svým klidem a pohled do dálky na otevřené moře na mě dýchá dobrodružstvím. A co teprve taková klidná teplá noc pod hvězdami, která nutí si opět uvědomovat nekonečnost vesmíru a to, jak jsme vlastně na té naší zemičce malinkatí a miziví...

Původně jsem chtěl v pátek odjet, ale musím říct, že by to asi byla škoda. Jak říká Magda, všechno tady bylo dokonalé a tak jsme zůstali o den dýl, než jsme chtěli. Nerad jsem odjížděl, bude mi chybět to povalování, plavání na lehátku, sluníčko a taky večerní vycházky a pozorování světel potápěčů pod vodou...

Sobota
No jo, je sobota ráno, naposled se jdu vykoupat, Robík ještě chrní, ale v 7 ho budím a jdeme balit. Přidaly se nějaké střevní potíže, tak nakonec vyjíždíme kolem 10 dopoledne a je nám celkem jasné, že těch 750km, co nás dělí do domova, nebude jen tak.

Cesta vede zpět podél pobřeží na Opatiju a Rijeku a pak již známou trasou na škofju Loku. Tady se z původní trasy odpojujeme na Kranj a dál k rakouské hranici směr Jezernyj Vrh - Jezersko - Bad Vellach. Nejspíš jde o nějakou vyhlášenou motorkářskou trasu - potkáváme všelijakých divočáků moc a moc....
Projíždíme znovu Sittersdorfem a míříme dále na Völkermarkt, za kterým se napojujeme na dálnici na Graz, Vídeň...

Den se zpočátku pro tak dlouhou cestu zdál jako stvořený, bylo trochu pod mrakem a ani moc velké horko, jelo se dobře....Bohužel asi 80km před Vídní se setmělo, obloha se zbarvila do šedo-hnědo-červena a začalo se blýskat a strašně foukat.. téměř se nedalo jet. Vzhledem k četnosti benzinek na rakouské dálnici jsme s velkým štěstím zajeli k té první a do pár minut se spustilo peklíčko...
No ještě že to byla benzinka i s restaurací, ty čtyři hodiny, které jsme tam strávili pitím čaje a kafe a luštěním křížovek byly dlouhé, moc dlouhé. Hotel vedle byl plný až po strop (naštěstí - nocleh pro jednoho za 43 euro... hmm). Kolem 11 v noci se zdálo, že lijavec a fujavec konečně ustávají a blesky křižovaly oblohu už o pár km dál... tak jsme na sebe nasoukali všechno oblečení (ochladilo se snad na 15 st.) a nepromoky a vyrazili jsme směr Vídeň.

No co dodat k cestě - naštěstí šla bouřka opravdu už bokem, tak jsme moc nezmokli, ale byla tma, mokro, mlhavo, špunty se všelijak kroutily... a navíc se mi chtělo strašně spát a ať jsem vyzkoušela snad všechny způsoby, jak se udržet „naživu“, stejně jsem půl cesty prospala. Dost děs. Kousek před hranicí s ČR jsme zkusili ještě jeden motel, ale bylo taky plno... no a v Česku už jsme si říkali - to přece nějak dojedeme.

Ke Zlínu jsme přijížděli od Hradiště a svítalo... ve Zlíně jsme byli v 5 ráno a z garáže odcházeli v 5.30.
Opravdu perná cesta, a to jsem se „jen“ vezla. Poučení pro příště - v noci už nejedeme. Raději zalehnout pod smrčkem u dálnice než skončit ve svodidlech.

Najeto 817 km.

----- Robert -----

No cesta... teď už se na to vzpomíná dobře, ale nebylo o co stát. Měl jsem to tak dobře vymyšlené - ještě jsem si chtěl dát v 9 večer pivo v hospůdce u baráku, ale člověk míní a příroda mění. V těch přívalových deštích, které nás potkaly na rakouské dálnici se vážně nedalo jet, kola se mi občas jaksi podivně utrhávaly od silnice.
škoda, že bylo všude plno, ty peníze bych za nocleh tehdy dal... no ale když to nejde jinak, musíme dojet. A tak jsme jeli asi 300km v občasném dešti, všude kolem tma, mlha a blesky, kam se člověk podíval. Bylo to jako z hororu, navíc mi Magda usínala a zkoušela se udržet naživu spěvem různých písní, za puštěného mikrofonu. A tak jsem jel tmou a poslouchal repertoár Voskovce a Wericha, Jardy Nohavici a bůhvíkoho ještě. No, jak říkám, to ubytování bych zaplatil :-)

Ale dojeli jsme. Za ranního kuropění jsme přijížděli do garáže a já se mohl poplácat po rameni. 830km, z toho skoro třetina v takovém nečase a v noci.

Anděl strážný byl asi unavený víc než já, když musel být tak dlouho v pohotovosti....

Ale stálo to opět za to. Když pominu úseky po dálnicích, Rakousko i rakouské hory jsou krásné. A Slovinsko nás oba moc překvapilo - jsou někde úplně jinde než my - domy nové nebo opravené, venkov čistý bez těch našich „připomínek minulého století“, příroda nepopsatelně nádherná, a to nejen Triglav... prostě je to země, do které jistě stojí za to si zajet a trochu ji prozkoumat. A kemp v St.Marině mám schovaný na příští rok v záloze, že sem zajedeme i s dcerou - a co na tom, že autem - u tak nádherného moře je to úplně fuk.

Pár fotek z cesty tady v galerii.

Celkem ujeto 1800 km.

Magda a Robert

PS: Robinku, dík za dárek k narozeninám:-)