Tak jsme se v létě rozhodli, že se podíváme do Černé Hory. Domluvili jsme se stejnou skupinou lidí, se kterými jsme byli i na Ukrajině a v Rumunsku v loňském roce a prožili jsme s nimi bezva výlet. Proč si to tedy nezopakovat a nezměnit místo?

Pátek 29.6. Vyrážíme.

Domluvený sraz účastníků zájezdu je na Nových Mlýnech, kemp ATC Merkur u letního kina kolem 21:30.

My moravští, tj. Robert a já ze Zlína a David z Kroměříže to mám relativně kousek, takže vyrážíme asi v 5 odpo s tím, že se Davidem se potkáme kolem 6 hod v Kyjově. Plán je dorazit na Nové Mlýny na pohodu a stihnout pár pivek za korunky ještě než dorazí zbytek.

Jelikož mapy nabízí na hlavním tahu na Pasohlávky asi 5 objížděk z důvodů rozkopaných silnic apod., vezmem to přes Osvětimany (první kufr hnedle u výjezdu ze Hradiště) a další prdelky. Ale jelo se celkem dobře.

Trochu jsme se zamotali v Kyjově, ale benzinku jsme nakonec našli. Kluci už na nás čekali - David, Jiří (jel sice z Berouna, ale on to nemá nikdy jednoduché, tak se přidal už v Kroměříži) a doprovodil nás i Roman, kamarád z práce...na čopříkovi.
Hodinku jsme počkali, než Jirka vyřeší pracovní problém po telefonu a pak už jsme se nerušeně projeli až do Pasohlávek.
Při ubytovávání v kempu ATC Merkur důležití chlapíci na bráně dělali takové potíže ohledně jednorázového vjezdu, že si Roman s námi toho birela už nedal a vyrazil k domovu. Nevím, co se mu honilo hlavou, když otáčel motorku směr Zlín.... a před námi byly vidiny dálek velikých...
Bylo po 8 večer, tak jsme stihli to pivečko a něco na večeři a na strategickém místě (zahrádka vedle kina) jsme vyhlíželi zbytek výpravy.
Kolem 9:20 zabublaly motory a byli tu: Milan (známý to vůdce a tvůrce trasy), Karel, Honza a jeho nový příspěvek - baťůžek Míla. Všichni se zabydleli a šli za námi na pivo a na večeři. Spát jsme šli asi v 1 ráno.

Ujeto: 162 km

30.6. sobota

Plán je asi 450 km - tranzit přes SK a Maďarsko někam za Balaton, resp. k hranici s Chorvatskem.

Noc pod širákem byla v duchu mravenců a jiné kousavé havěti. Nespala jsem od 5 ráno - chjo, to zas bude dřina na motorce neusnout, zejména v tak záživné zemi jako je Maďarsko.

Vstávačka ostatních celkem časně - kolem 7 hod. Někteří (Milan s Karlem) se jdou vykoupat, někteří (Jurule a já) jdeme najít obchod a dáme si kafeeeeeee.
Odjezd je kolem 9 - Milan je drsňák.
Je vedro už ráno a všem je jasné, že to nebude v takovém počasí zadarmo. Průjezd Slovenskem po dálnici je nuda, následně Maďarskem taky, i když tady už jsme z dálnice sjeli. Po 3. hod odpo dobýváme Balaton a je čas na nějaké osvěžení - všem to asi dost bodlo, vedro je fakt děsné. I David jde do vody, což je znamení, že je teplo i jemu :o). Vydrželi jsme se tu asi do 6, koupačka, odpočinek, karty, jídlo, nanuky.... bylo to fajn.
Dle mapy by měl být kemp asi do 150 km od Balatonu, ale jak už to tak bývá, nikde nic. Projeli jsme se až do tmy, navigce zuřivě hledaly kempy a žádné nenacházely, no psina. Nakonec, jak už to tak Milan umí, jsme narazili na odbočku na kemp Arena kousek před Dunajem. Nebyl ani v mapě ani v navigaci.
Místo prima, ještě nám stihli v restauraci do 10 hod uvařit večeři a komáři se taky přišli nadlábnout. Do stanu se nám pak ještě asi dva propašovali, takže ráno jsem měla na jedné noze asi 40 štípanců a dál už jsem nepočítala. A to jsme se celí oblili repelentem, který Robert strčil před odjezdem do mého kufru se slovy, že blbou Rexonu nepotřebuju :o)). Podotýkám, že by se mi hodilo obojí, ale místo, to místo, je ho v kufru tak žalostně málo...

Ale kempík to byl fajn, jako malovaný (doslova), skoro nikdo tam nebyl, klid, najedli jsme se i místních mirabelek. A objevila se i první drobná nehoda - večer padla Honzovi motorka a ulomilo se mu jedno zrcátko. Naštěstí jsme měli zázračnou pásku, takže si to hezky úhledně omotal a bylo to v poho - a vydrželo mu to tak až domů do Prahy :o).

Po snídani vyrážíme směr Chorvatsko.

Ujeto: 497 km

Neděle 1.7.

Plán - projet HR a dorazit do Černé Hory.

Moháč - Chorvatsko -Osijek - Bosna - Doboj - Tuzla.... cca 300 km

Na tomto dni asi nebylo nic moc zajímavého - prostě jsme jeli a jeli, bylo šílené vedro, na hranicích a na benzinkách, prostě jakmile se zastavilo, až k nesnesení.

Bosna - je večer a s ubytováním to nevypadá moc dobře. Nakonec v jakémsi městečku - prý to byla Kladuja - jsme narazili na pochybný hotel přímo na náměstí, autobusovém nádraží a centru všeho dění v jednom. Jmenoval se příznačně (i přízračně) Hotel Bosna. No, terasu měli pěknou a podávali pivo ve obsahu 0,2 pro fajnšmekry, pro pijany i 0,33 - ale to bylo asi tak vše. Něco tak špinavého jsem ještě nikdy neviděla, velké fuj to bylo, nakonec jsme si donesli spacáky, neb lehnout si do postele plné cizích vlasů (černých a kudrnatých) mi nedělá úplně dobře. Navíc poloha hotelu s parkovištěm a tudíž motorkami přímo na očích všech, co jdou kolem nebo projíždějí... No co se dalo dělat, všichni se tu chtěli ubytovat a my dva s Robertem jsme mlčeli, dobře nám tak :o). Tak jsme poseděli v místní kavárně na terase, někteří tu povečeřeli, my jsme si uvařili na pokoji polívku :o), padlo pár pivek (Tuzlskije a Sarajevačko a nějaké další...) a šli jsme do hajan. Robert spal celou noc s hlavou vystrčenou z okna balkonu, aby viděl na motorku.

Je zvláštní, že minulou noc v kempu Arena v Maďarsku měli také elektroinstalaci v „bezpečném a moderním provedení“, umývárky nepřekypovaly čistotou a vše bylo zašlé a jakoby unavené a sešlé, ale přesto jsem v tom kempu měla dobrý pocit z toho prostředí, i ta zašlost a špína byla taková jakási veselá a příjemná. Ale Hotel Bosna na mě působil hrůzostrašně. Asi to bude tím, že jsem typ, co se raději vyspí uprostřed lesa než uprostřed náměstí. A ještě k tomu v Bosně.

Ujeto: 331 km

Pondělí 2.7.

Něco jsme posnídali kulturně v pokoji, tuším chleba s paštikou a šli se dolů zabalit. Slunce už pěkně zrána pařilo o sto šest - jo to prostě prima se pořádně propotit, ještě než sedneš na motorku a vydáš se na cestu. Začínala jsem chápat, že tento výlet bude pro mě, ženskou, co v podstatě vůbec nevyhledává horko a slunce a lákají ji kraje jako Grónsko, Island, Dánsko, Irsko a podobně, tvrdý ořech. To vedro mi odsávalo veškerou energii a sílu, často jsem fungovala jen na minimální výkon a jako společník jsem stála za houby. No jo, prostě nemám ráda, když je něčeho MOC :o))
Jinak plán na pondělí byl jediný: přejet hranici Bosny s Černou Horou a dorazit do NP Durmitor.

Bosna tento den byla ale mnohem přívětivější - začala vykukovat zajímavá krajina, jeli jsme po nádherné náhorní planině krajinou plnou zatáček (Vlasenica), míjeli kostelíky i mešity, hřbitovy, kopce a městečka, domy se spoustou děr po kulkách obydlené i opuštěné. Taky jsme jeli po cestách plných tunelů a průsmyků (Rogatica). Jen Honza asi klel, protože měl nasazené sluneční brýle (neměl v helmě clonu) a průjezdy tunely pro něj byly jak černé díry.

Město Goražde: mešity trčící až do nebe, rozstřílené domy, řeka s nádherně čistou vodou a v ní frikulín s pipinkou umývající si auto .......

No ale koupání (naštěstí proti proudu viditelného bordelu, který jinak asi tekl do řeky všude možně) tu bylo super - to asi potvrdí všichni kromě Davida, který se strategicky rozhodl „hlídat motorky a věci“. Pocachtali jsme se skvěle a dokonce jsme viděli ve vodě hrocha. Máme ho i na fotce - fakt, nekecám :o))). Jmenuje se Jiří.

No a pak už byla hranice Černé Hory na dosah.

A musím říct, že tahle byla z celého výletu ta nejpříjemnější - alespoň ta černohorská strana. Sice jsme tu trochu poseděli, ale nebyly tu žádné auta ani lidi, dalo se sedět ve stínu a tak nějak to probíhalo v klidu. Hraniční přechod Metaljka to byl.
V CH se jako mávnutím zhoršily silnice - rázem byly plné děr a jiných nástrah. Ale krajina byla kouzelná - stačilo se jen trochu zasnít a uviděli byste Vinetoua, jak se prohání s kámoši Apači po pláních s rozesetými bílými kameny...velká krása to byla. I bez Vinetoua.

Zastávka v údolí řeky Tary, obrovská rokle s mostem, dole horská řeka s rafty, nádhera - ale nic pro závraťáky.
A pak už pokračujeme k městečku Žabljak. Tip na místní kemp a apartmány nám dal známý ze Zlína, co tu byl loni, tak snad alespoň tentokrát bychom to mohli zvládnout za světla a najisto.

Už příjezd k Žabljaku naznačil, že krajina tady má osobité kouzlo - náhorní pláně, zelené, s všudypřítomnými bílými kameny a skalami, skalnatá pohoří na obzoru, rozesetá stavení, roztroušené silničky, ovce..... Durmitor je moc krásný.

A s ubytováním to kupodivu vyšlo. Apartmány u Miša, cena 10 euro za noc, pohoda.

Mišo nachystal i večeři s pivkem, tak jsme poseděli až dlouho po půlnoci. Jen ta sekaná skopová žebra jsem měla jíst opatrněji - rozlomila jsem si o kus kosti zub a dovezla si ho bolavý až domů. Jojo, jak mi říká občas Robert - hltat a jíst rychle se nevyplácí.
Pokoje u Miša byly moc pěkné, nové...měly sice sem tam nějakou vadu - třeba že neodtékal odpad nebo že netekla teplá vody jinde než ve dřezu :o), ale jinak to bylo příjemné bydlení - a čekaly nás tu dvě noci, což bylo ještě příjemnější.

Ujeto: 286 km