Máme krásný jeden den volna a je načase ho využít a trochu prozkoumat okolí. Třeba park Durmitor, o kterém všichni, kteří navštívili Černou Horu, mluví v superlativech. A možná by taky nebylo úplně od věci najít nějaké jezero a trochu se v tom horku ochladit....

úterý 3.7.

Plán: projet se parkem Durmitor směrem k Biogradskému jezeru - bez kufrů, jen polehku, do 300 km.

Snídani nám naservíroval Mišo, obložené talíře s pršutem, sýrem a vejci, a hlavně podávali skvělé kafe, bylo asi vařené v džezvě či jak se ten hrnéček s ručkou jmenuje - ale bylo to snad nejlepší kafe, co jsem kdy pila.

Vyrazili jsme v rozumnou dobu - a polehku se jelo dobře, hlavně těm, co obvykle vezli kromě věcí ještě velkou zátěž - tedy nás, ženské :o).Sjeli jsme do údolí řeky Tary opět krásnou krajinou - cesta se vlnila a kroutila podél řeky, plno tunelů a skal a skoro žádný provoz. Vedro nás udolalo na zastávku v městečku Mojkovac - důkladně jsme prozkoumali místní potraviny a pekařstvi a hlavně jsme si ve stínu dáchli. Následoval výjezd (poplatek ochranářům 2 eura) k Biogradskému jezeru. Pěkné místo, jezero schované v lese připomínající horské pleso, s dřevěným molem, které nakonec sloužilo jako odraziště pro naše vodní radovánky.

Pozn.: Je třeba Milanovi moc pochválit, že když už to nemohl zařídit tak, aby nebylo takové vedro, zastavil alespoň u každé koupatelné vody. To bylo skvělé.

Po návratu na hlavní cestu následoval trochu nudný úsek cesty, ale to se změnilo ve chvíli, kdy jsme odbočili vpravo do údolí řeky Morača. Cesta se postupně měnila, byla užší a užší, chvíli se do ní cpaly kameny, chvíli zase keře a stromky, pak to byl padlý kmen a za zatáčkou nějaký pramen...... A to vše pod dohledem majestátních hor a kopců, které ostatně tady byly všude.

No - a pak začalo pršet. Všichni byli asi krapátko vyděšení skazkami o tom, jak moc první půlhodinku, co začne pršet, dokážou silnice plné jemného skalnatého prachu klouzat - šinuli jsme se statečně dál, ale po chvíli už to moc nešlo. Lilo strašně moc, byli jsme celkem promočení, po silnici se valily potoky vody.... Do Žabljaku to mohlo být tak asi 30 km, ale jet se v tom fakt nedalo. Smůla byla v tom, že jsme nejeli zrovna zalidněnou krajinou a nějaký skalní převis nebo keřík by nás moc neochránil. Naštěstí se objevilo nějaké poloopuštěné něco - asi vesnice, kde Milan narazil na opuštěnou budku se stříškou tak 4 m x 0,5 m. Nějak jsme se pod ni namačkali a čekali.

Kuřáci, tj. Robert, Jirka a já, se za chvíli trhli a zalezli na protější straně cesty pod nějaké polorozpadlé schody, kde se sice nedalo stát,
ale mohli jsme si relativně pohodlně sednout na nějaká mokrá polínka. Lilo docela dlouho, až jsme zjistili, že na dohled asi o 30 m dolů po cestě je opuštěný stánek se stříškou, kdy byly stoly a židle. Sláááááva. V přestávce mezi přívaly deště se převezly motorky a mohli jsme se pohodlně uvelebit a čekat, až se ta divočina přežene. No a o kousek dál byl navíc otevřený „obchod“ - dá-li se tak nazvat něco jako unimobuňka se smíšeným zbožím :o). Ale měli vše potřebné.

Po dešti jsme pokračovali do Žabljaku, cesta přes náhorní planinu byla znovu a zas kouzelná. A navíc jsem poprvé, co jsme vyjeli z domova, cítila na motorce chlad!!! Byli jsme promočení a už byl podvečer, tak jsme si trochu vyrovnali teploty.

Večer jsme se nadlábli - my tentokrát z vlastních zásob - a poseděli na lavici u apartmánů u motorek, opět až do téměř ranních hodin.

Ech, ta láhev místního červeného mi fakt neudělala dobře :o))

Ujeto: 194 km

Středa 4.7.

Ráno jsme zašli za Mišem zaplatit (na dva dny s nějakým tím jídlem a pivem to vyšlo asi 40 euro na osobu) a rozloučit se, posnídalo se, zabalilo a opět v plné polní hurá ke strojům.

Tentokrát Milan vybral trasu tras - projeli jsme parkem Durmitor po naprosto nádherné silničce do průsmyku cca 1907 m n.m. Asi to ani nejde moc popsat - kdo chce, ať se podívá na fotky - a to zdaleka nevykreslují atmosféru tohoto místa. Prostě se to musí vidět naživo.
Jediné, co mi chybělo, bylo možnost se na půlden zastavit a projít se po těch zelených pláních, zkusit, jak dalekou jsou hory, které vypadaly jakoby nadosah a přitom mohly být pěkných pár kilometrů daleko, dát se do řeči s pasákem ovcí, vyptat si ovčí sýr, zjistit, jak tady lidé vůbec žijou, prozkoumat místní květenu, která byla v této nadmořské výšce úchvatná... To všechno bych chtěla.. Ale to asi nezbývá nic jiného, než sem zajet ještě jednou, jen sami, přespat v místním „kempu“ a dát tomu ten čas....

Následoval sjezd do údolí řeky Pivy, cesta plná tesaných tunelů, ve kterých se všelijak zatáčelo a prosvětlené byly tak, že do nich byla zboku vytesaná díra. Teda asi to bylo kvůli světlu, ale možná ne - možná prostě kus té zdi jen chybělo :o).

Zastávka na jídlo a odpočinek ve městě Pljuščina. Dál směr město Nikšič (však bylo načase - to je pořád nějaké nikšičko sem a nikšičko tam a člověk ani neví, odkud je to pivo, co pije).

Trošku jsme odbočili z hlavní cesty doleva - známý ze Zlína nám dal opět tip, tentokrát na nějaký klášter vytesaný do skály vysoko v horách. Jo, tak teda vysoko to bylo celkem hodně, taky bylo naprosto umrtvující vedro, Robert odvařil v těch klikatých zatáčkách, kde jel na jedničku, spojku, a klášter mě nijak neoslovil. U horské říčky s ledovou vodou bych se rozšoupla víc..... No jo, ne každý tip vyjde.

Cesty dolů z kláštera Ostrog byly dvě - buď stejná, jakou jsme přijeli (zamítnuto), nebo na druhou stranu - tady to vypadalo dobře, žádné klikaté šílené pidivracečky. Akorát že za pár set metrů byl dál zákaz vjezdu a vypadalo to, že se na silnici pracuje. No jooo, to je furt nějakých zákazů...teda Milan se ptal, jestli chceme jet dál s rizikem, že se třeba budeme po 20 km vracet a stejně nakonec těmi serpentinami pojedeme....?

Robert řekl: Jedem!, tak se všichni rozhodli jet. Cesta byla senzační, v podstatě to byl asfalt, po kterém jel naposledy ten válec, co ho válcoval. Asi jsme všichni tušili, že tohle musí někde skončit - a taky že skončilo. Uválcovanou šotolinou. Doufali jsme, že to bude trvat jen pár set metů, ale bohužel to bylo pěkných pár kilometrů.

A uválcovaná šotolina se střídala s jen lehce srovnanou cestou z nasypaných kamenů. Propotila jsem si - tentokrát strachem - i kalhotky, Robert už do intercomu jen funěl a já jsem raději mlčela a modlila se, ať tam sebou nekřápneme. Nakonec jsme to přežili ve zdraví. Zvládli to všichni, jen Jiří, ještě ne tak docela sžitý s novou motorkou, sebou ruchl. Naštěstí TDM bylo jen podřené a Jiřík se taky pobouchal a měl pár modřin. No a Milan to nakonec taky přežil, ač se nejspíš znovu narodil - jak si tak jel v čele a radoval se, že najel na normální asfalt, místní borci káceli u silnice strom a Milana si všimli až ve chvíli, kdy strom padal. Projel a záda mu pohladila něžná větev....... Bylo to jak z Indiana Jonese, kdy hrdina zajel do garáže a zavřela se za ním „zem“. Prostě jsme jeli po silnici a najednou cesta zmizela, protože přes ni ležela obrovská hromada zeleného listí...a Milan nikde.

No prostě se nikomu nic zásadního nestalo - a to je to hlavní, že ano.

Podgorica.

Skadarsko jezero. No, bylo velké, sousedilo s Albánií, ale jinak to byla jedna z nekoupatelných vod - takže jsem o něho moc zájem nejevila. Ale to už jsme frčeli dál směrem k pobřeží k městu Budva.

Ježkovy oči - Budva. Tak to byl mazec - prototyp letoviska, co mi nahání hrůzu. Davy lidí vedro, davy, hluk, davy, vedro, mocmoc aut, pořád se zastavovalo na světlech a na přechodech a kdekoliv...vedro, davy.....fujka.

Město Lastva Grbajska. Trošku jsme pohledali, kde se ubytovat, kempy u moře nepůsobily už tak lákavě a hlavně jsme tu chtěli zase zůstat dva dny. Nakonec jsme vyslali pátrací jednotky (Honzu s Mílou a Milana), aby našli nějaké pokoje. Milanova volba zvítězila - čisté slušné ubytování s klimou, balkónky, motorky zaparkované na dvoře v soukromí - a to za 10 euro na človíčka. Blaho.

Zkulturnili jsme se a vyrazili na jídlo a na pivo. Trochu jsme se prošli podél hlavní silnice, abychom zjistili, že většina místních restaurací sice nabízí pivo, což bylo fajn, ale nevaří. Opět jsme se trochu prošli a nakonec zapadli do hotelu Aruba, kde měli pivo i jídlo. Mimochodem velmi dobré jídlo. No a i frapé pro Mílu.
Jen pro zajímavost - velké točené Nikšičko bylo za 1,8 euro, pizza za 7,5 euro.

Ujeto: 280 km

Čtvrtek 5.7.

Nevím jak jiní, ale my si dáváme oraz. Budeme se válet v pokoji a posléze u moře.
A jak Robert řekl, tak se i stalo.

Nakonec jsme sedli na motorku jen s ručníkama a karimatkama (ale vyměkli jsme a oblíkli jsme se na těch 10 km do moto hadříků - prostě jsme poseroutky :o)) a skončili na pláži, kde jsme se úspěšně váleli celý den. Ostatní byli o zátoku vedle. Navečer se většina jela ještě projet snad nějakých 200 km a my jsme se mezitím sešli na balkóncích u pokojů s Davidem a Jirkou, pojídali večeři a popíjeli pivko ve podvečerním chládku, klábosili a relaxovali. Výhled byl na kopce, zahradu a terasu s kiwiovníkem obsypaným plody a byla to naprostá pohoda.
Zbytek dorazil až za tmy, možná kolem 22 večer. Poseděli jsme na terase u pivka a šli spát.

Ujeto: 20 km, konečně trochu klidu