V Zelenáčově šopě u piva, padl jednoho teplého večera nápad, zajet si na pár dnů do kempu v Dalešicích. Tedy, nešlo jen o kemp, ale taky o "exkurzi" do nedalekého Dalešického pivovaru. Některým nadšencům prostě nestačí chodit na pivo ve Zlíně, tak proč si na něj nezajet někam dál.

V plánovaném termínu jsme vyrazili ve složení Lenka - Dušan, Zuzana - Míra, Robert a já, plus jeden pasažér do bočního kufru na motorce, Bígl s elegantním svetrem, šálou a plexi na kufru, proti větru.

No, původní debata šla o šumavě - tedy ve smyslu jedeme na šumavu, na Lipno a tak. Dalešice z toho vznikly až na základě toho, co píšu níž…. Do Dalešic bych na prodloužený víkend nejel, ne že by tam nebylo co vidět, ale co tam budu tak dlouho dělat?

Odjezd byl naplánovaný na osmou ranní. Sešli jsme se u Ducha a Lenky a jak už to tak bývá, kafíčko, čajíček, buchty…a hned se odjezd o nějakou tu minutku (nebo spíš hodinku), posunul. Ničemu to ale nevadilo. Nejel nám vlak, nemuseli jsme být nikde přesně na čas, takže v klidu a pohodě...

Jo, pravda, nikam se nespěchalo, jenom tak nějak začaly na povrch pronikat nějaké podivné zvěsti o výměně oleje v motorce. O to nic, olej se měnit musí, dokonce každá motorka má nějaký interval výměny, že jo. A ten by se měl dodržet, víme? Co mě trochu vyděsilo, bylo to, že by se neměl tento interval přejet a to ani o kilometr. A to považme u motorky jako je cestovní enduro, přímo od BMW! A tak ve mně začalo pomalinku klíčit podezření, že ze šumavy nebude nic….

Přesnou trasu vám nepopíšu. Přece jen už je to nějaký pátek. Vyrazili jsme. Jak se dalo předpokládat, asi po hodince jízdy už někteří pociťovali nutnost se najíst a tak jsme zastavili u nějaké hospůdky u cesty, abysme pak s plnými žaludky ztěžka pokračovali v cestě. Nemohli jsme si nechat ujít trasu vedoucí kolem jaderné elektrárny Dukovany. Obrovské komíny monstrózní stavby bylo vidět už z dálky. Elektrárna stojí přímo u cesty a přiznám se, že takto zblízka jsem nic podobného nikdy neviděla. Působila na mě děsivě se všemi těmi rozvodnami a stožáry v okolí. Zajímavá podívaná.

Po Dukovanech už následovaly Dalešice. Cestou do kempu jsme objeli kus přehrady (možná naprosto zbytečně), ale zase jsme viděli přírodu, vodu a okolí. V recepci jsme si zaplatili pobyt. Někteří na více dní, někteří prozíraví jen na jeden. Pak se uvidí :-) Našli jsme volné místo na kopečku, s výhledem na celý kemp, který měl dvě hospody, jednu „prodejnu“ základních potravin, sociální zařízení…A to bylo všechno. Víc stejně nebylo potřeba.

Ano ano. Při placení v kempu mi to konečně došlo s úplnou jistotou. šumava už v plánu není, v plánu je ubytovat se tady a čtyři dny zkoušet, kolik vydrží organismus alkoholu. Nic proti, tato zábava mi není taky úplně cizí, ale všechno má své meze. I výměny oleje.

Bylo pozdní odpoledne a teploty nebyly zrovna příznivé. Přesto Zuzka, natěšená, že si konečně užije dovolenou, přišla s nápadem, jít se okoupat. Možná tím byla nadšená do první chvíle, než zkusila vodu. Ledová! Asi jí to nevadilo a nevím, jak ostatním, ale na můj vkus, pět minut a dost!

Před koupáním jsme ovšem ještě stihli postavit stany a zaparkovat motorky. Ano, jak to píšu, někteří motorky opravdu parkovali a to nejen tak nějak normálně, třeba vedle stanu, ale přímo do garáže! A nebyla to jen tak garáž ledajaká, byla to garáž plátěná, tedy velký stan, který byl pro takové účely přímo vyrobený. Já, starý vidlák, jsem se nestačil divit - že lidi staví velký stan je tak nějak normální, ale když začal Míra popojíždět po louce a na můj dotaz, co dělá, mi odpověděl: "Jdu zaparkovat," myslel jsem si zcela vážně, že to je nějaký vtip. Nebyl. Teda jestli to celé nebyl nějaký vtip, třeba od Touratechu.A opět mi začaly docházet souvislosti s intervalem výměny oleje…..

Večer jsme usedli ke stolkům u hospůdky, abysme zase něco snědli. Po dlouhé cestě. A po jídle přišlo pivo, slivovice, kterou si Ducho vezl jako zásobu z domu, plánování zítřejší návštěvy pivovaru a vyhlídkové skály. Do příjemné atmosféry se přidal někdo s kytarou…prostě pohoda. Spát se šlo někdy nad ránem. Ale ještě než jsme šli spát, domluvili jsme se s Robertem, že nás pivovar příliš neláká a sedět čtyři dny na jednom místě nás taky nebaví, takže zítra to vezmeme směr Lipno a přizveme si k tomu dalšího cestovatele, Jirku.

No pivovar nás neláká…. To je relativní. Rád bych se konečně taky někdy podíval do jiného pivovaru než do toho plzeňského, kde jsem byl už dvakrát. Jenomže po tomhle večeru mi byl průběh tak nějak jasný - od rána budeme pít slivovici a všechno možné, co se najde v těch bezedných kufrech na těch velkých motorkách, abychom večer zajeli do pivovaru a tam se pořádně dorazili pivem, neschopni další den už jet vůbec nikam. A protože já mám interval výměny oleje v pohodě, raděj jsem chtěl ještě kousek popojet a pozdravit Jirku, který s námi byl na Balkáně.

Ráno po snídani jsme se vydali na kratičkou túru, za účelem podívat se na nedalekou skálu, z které byl krásný rozhled na vodu a okolí. Cestou jsme absolvovali pár zastávek, když někteří měli hned po ránu potřebu slivovicí "spálit červa," jiní sbírali houby, kterých v lese bylo mraky a přitom jsme poslouchali odborný výklad Ducha, jak jsou které houby škodlivé a ničí zdraví. I přes tyto odstrašující informace Zuzka s Lenkou sbíraly, co jim síly stačily a dělaly si plány, jak koupí vajíčka a bude smaženice. Jak to nakonec dopadlo, nevím. S vypětím všech sil na tak náročné cestě do kopce a za častých poznámek typu proč sem vůbec jdeme, taková štreka, samý kopec, už nemůžu a podobně, jsme dorazili na kopec. Výhled byl krásný. Hladina se pod námi třpytila v ranním slunci a vidět bylo široko daleko. Posezení na sluníčku, zasloužený odpočinek po namáhavé cestě a pár fotek na památku :-) Krása! Pokochali jsme se pohledem a vydali se na zpáteční cestu, která už nebyla tak namáhavá. šlo se přece z kopce ne? :-)

 A co teď? No přece Dalešický pivovar. Na to se přece všichni tak těšíme a proto jsme sem jeli. No dobře, úplně všichni ne. Když jsme s Robertem oznámili, že se výletu do pivovaru nezúčastníme, sklidili jsme nesouhlas. O pokračování pobytu v Dalešicích jsme si ale mysleli své a před polednem jsme sbalili stan, naložili motorku, domluvili se s Jirkou kdy a kde se sejdeme a vydali se na cestu. Směr Jindřichův Hradec, České Budějovice, Lipno - kemp Olšina.

Změna krajiny byla na teplotě citelně znát. Ubytovali jsme se. Kemp hezký. Řekla bych z mého pohledu, nic takového jsem ještě neviděla. Taky nejsem žádný velký cestovatel, já vím, ale fakt se mi tam líbilo.

Jojo, toto je můj starý známý kemp, už jsem tu byl několikrát. Čím jsem starší, tím jsem asi konzervativnější, a když se mi někde líbí, rád se tam vracím. A tady se mi zatím vždycky líbilo, klidný kemp s chatkama a spoustou místa pro stany, nové a čisté záchody, pračka, kuchyňka, restaurace s lahvovou Plzní, za pár korun si člověk může koupit dřevo na oheň a ten si udělat na mnoha místech přímo v kempu. Trochu se tady zastavil čas a to, co bylo nějaké před pár lety, bylo stejné i teď, což se mi velmi líbí. Co je dobré, není potřeba zničit nějakýma zbytečnýma novotama, no ne?

Vyhlídli jsme si pěkné místečko mezi stromy, s ohništěm opodál a hned po postavení stanu a vybalení nenutnějších věcí, jsme začali pátrat po dřevu na oheň. Jak jsme předem věděli, dřevo se tady dalo za nějaký drobný peníz koupit. A vzhledem ke klesající teplotě na večer, jsme se těšili, jak se u ohně ohřejeme, opečeme si špekáček a budeme vegetit. Jo, u ohně bylo dobře. Zato noc ve stanu byla krutá. Fakt bylo hodně chladno.

Měli jsme naplánované, že se odpoledne potkáme s Jirkou na benzínce ve Vimperku a pak se projedeme po šumavě. Jirka, který to tady dobře zná, nám bude dělat průvodce a odborný výklad :-) Protože jsme měli ještě nějaký čas navíc, vyrazili jsme na cestu jen tak kolem.

Projíždíme krásnou krajinou, a kde se vzal, tu se vzal, před námi Boubínský prales. Zaparkovali jsme motorku a v malém bufetu něco posnídali. Zaujala nás cedule, která byla upevněná mezi stromy a lákala nás na projížďku pralesa vlakem. Odjezdy a stanici prý najdeme v nedaleké vesničce, Kubova huť. A tak jsme se vydali zpět, do vesnice. Projeli jsme ji celou, ale vlakovou zastávku jsme nenašli a tak zbývalo se zeptat. U malého obchůdku sesedám z motorky a vejdu do krámu. Malinká prodavačka se ptá, co potřebuju. Ptám se jí, že jsme viděli u pralesa ceduli, že tam jezdí vlak….nestihla jsem to ani doříct. Paní se začala smát a povídá: "Tak to jste další, co naletěli. Máme tady takového vtipálka, který tam tu ceduli nechal pověsit a už se na to nachytala spousta lidí. Je to prostě jen vtip. Žádný vlak do pralesa nejezdí. To je přece nesmysl :-)" Tak. A bylo vymalováno. Tohle nás vůbec nenapadlo. Přemýšlet nad tím, jestli je vůbec reálné, aby do chráněného pralesa jezdil vlak. Asi jsme byli po noční zimě ještě malinko "zamrzlí". Ale tak nevadí, čas se krátil a tak jsme vyrazili na smluvenou benzínku.

Jirka přijel, jak bylo domluveno. Dali jsme si kafe, cigáro a vydali se poznávat krásy šumavy, směr Kašperské hory. Projížděli jsme zalesněné kopečky, horské chaty, míjeli turisty a počasí zatím vypadalo přívětivě. Frčíme si cestou necestou a najednou Jirka před námi zahýbá na nějaké parkoviště v lese. "Tady se tomu říká Jezerní slať, je to rašeliniště," informuje nás. "Točili tady Krále šumavy."

Jdeme tedy lesní cestou, podívat se, jak to vlastně vypadá. Všude spousta lidí, asi je o podívanou zájem. Cestou míjíme rozhlednu, taky plně obsazenou lidmi, kteří hledí do dáli. My zatím nevíme na co. Jsme mezi stromy. Kráčíme teď už po dřevěném "molu", jakoby ven z lesa. Když jsme došli na konec (dál to nevedlo, asi z bezpečnostních důvodů :-)), otevřela se před námi krajina… no, krajina, prostě taková hrbatá louka, sem tam strom a v dáli lesík. Jirka spokojeně hledí do dáli a Robert pronese: "A to je jako všechno? Kvůli tomuhle sem jdeme takový kus (asi 300 metrů) pěšky? Abysme viděli kus louky a motali se tady mezi těmi lidmi?" S Jirkou se jen usmíváme. To by nebyl Robert, aby neměl připomínky. Tak ještě nějakou fotku a vracíme se k motorkám.

Připomínky? To bylo jenom pojmenování reality... Se na tu fotku podívejte a řekněte mi, jestli na ní něco vidíte. Jít se tam nedá, aby to člověk trochu prozkoumal na vlastní kůži a tak musíme jenom věřit tomu, co je napsané na nějaké ceduli. Co tak třeba udělat ceduli u nějakého zapomenutého kusu lesa a napsat tam, že tam byl před 100 lety spatřen známý Prasopes, ve 13. století jistou části obyvatel uctívaný jako spasitel domácí zvěře? Naproti tomu kousku postavíme dřevěnou rozhlednu a pak už se budem jenom smát pohledem na stovky lidí, hledících do dáli :-)

V Kašperských horách se stáčíme zpět dolů a míříme k Horské Kvildě. Opět spousta turistů. Pouze projíždíme. Ptáme Jirky, jestli tady na chvíli zastavíme…. "Ne, tady je moc lidí, jedeme dál."

Jak jsme zjistili, zbytek naší sestavy, která se účastnila "velmi úspěšné" návštěvy pivovaru, se rozhodla pro cestu naším směrem, jen do jiného kempu. Tak se za nimi zastavíme. Proč ne. Přijíždíme do Antýglu, abychom se s nimi pozdravili. Letmo si vyslechneme, že návštěva pivovaru dopadla přímo tragicky a Zuzka lituje toho, že neodjeli s námi. Ducho už zase pobíhá kolem se slivovicí, takže to vypadá, že jejich večer se ponese ve stejném duchu, jako ty předešlé. Rozloučíme se a pokračujeme dál.

Cestou zastavujeme u řeky Vydry. Tedy přesně u Vydřího Mostu. Voda, která tady protéká má tmavě rezavou barvu, což způsobují přítoky, které vytékají z rašelinišť. Přecházíme přes most ke stavidlu a na druhém břehu vidíme kamínkové stavby, které tady kolemjdoucí staví navršením několika kamenů do nějakých podivných tvarů. Zajímavé, že tak stojí. Do některých by stačilo jen tak trochu drcnout….ne, nic takového :-)

Nabíráme směr zpět do kempu. Už se zase ochlazuje a tak přemýšlíme, jestli by nebylo lepší si na další noc zaplatit chatku. Pokud bude volná. Byla. A tak jsme neváhali, sbalili stan, přestěhovali věci a opět, jak jinak, sehnali dřevo na oheň. S hřejivým pocitem u srdce, že tuto noc strávíme v teple chatky, posedáváme kolem ohně a zase opékáme špekáčky :-) Obloha se začíná zatahovat a padá prvních pár kapek. Pobalíme věci a šup do chatky.

Schovali jsme všechno. Až na nůž, který si Robert už léta všude vozil. Zapomněli jsme ho na schodech, kde v noci nebyl vidět. To ještě nemuselo být tak zle. Ráno šel Robert na záchod a nůž tam stále ležel. Netuším, proč ho nevzal. Ani on sám to dodnes asi nechápe, ale pravdou je, že když se za pár minut vracel, nůž byl pryč. Kolik chybělo? A byl by zachráněn! Teď už na tom nic nevymyslíme. Mimochodem, Robert má už nový nůž. Sice to není ten jeho, s tradicí a duchem, takže mu bude muset věnovat dalších pár let, než se mu bude alespoň podobat, ale má ho.

No, každý někdy udělá chybu. A svině, které na ni čekají, jsou všude kolem nás. Kdo mě zná, ví, že jsem ten nůž vozil po různých čundrech už asi 20 let a měl jsem ho moc rád, skoro jako samuraj svůj meč. To, že jsem ho nechal na schodech je moje velká chyba, kterou si budu dlouho vyčítat, ale to je tak všechno, co s tím můžu dělat. Zase mě tato zkušenost přivedla k přemýšlení o hodnotách, které máme, o tom, že o ně můžeme přijít a že bychom si jich měli vážit. Nezáleží teď na tom, jestli je to nůž, samurajův meč nebo rodina a vztahy s kamarády. Stačí chvilka a to, co jsme dlouho budovali se může ztratit, jako mávnutím ďáblova pohrabáče...

Počasí nám fakt nepřeje. Už od noci prší. Všude mokro, zima. Balíme věci, abychom se vydali na cestu domů. Původně jsme se měli potkat s ostatními a dojet domů zase všichni společně, ale nakonec se rozhodli pro jinou trasu. Pravděpodobně, kdyby jeli s námi, Míra se Zuzkou by nebourali a všichni by v pohodě dorazili domů. Věci se ale odvíjely jinak a už nemá význam přemýšlet co by, kdyby.

Loučíme se s Jirkou. Zase se určitě někdy potkáme na nějaké další cestě. Navlečení do pláštěnek, vyrážíme domů. Samozřejmě jsme asi za půl hodiny vyjeli z deště. Takže pláštěnky dolů. Zastavujeme na benzínce, kde k nám přisedá motorkář, který si vyjel jen tak na projížďku. Chvíli povídáme a pak s námi jede ještě kousek cesty. Před Vyškovem se otáčí a vrací se zpět. A my pokračujeme domů.

Přijíždíme před večerem, celkem unavení, ale spokojení. Teď jen doma usušit všechno mokré a trošku rozmrznout. Na čtyři dny jsme toho hodně viděli a i přes rozmary počasí bylo všechno v klidu a pohodě :-)
Kdyby někdo z vás nevěděl kam za krásnou přírodou, tak my vám poradíme. Na šumavu :-)

Jo, a klidně se ubytujte na Olšině. Je tu vážně hezky a vejdou se sem i stany s garáží. Ale do těch zajíždějte jenom pokud máte i spoďáry s logem BMW. Doporučuje 15 z 10 prodejců BMW, Touratech a Wunderlich!

Zbytek fotek je tady v galerii.

Quoty (to jsou ty uvozovky) dopsal Robert.