Obvykle se říká „ Z bláta do louže.“ Dřív mi to připadalo jako vyjádření, že něco je špatně a následně ještě horší. Dnes už si to nemyslím. Když je to totiž naopak tak…Ale pojďme pěkně od začátku.

Je začátek srpna a sluníčko neúprosně pálí. Ostatně, tak to má být, ne? Ale když už je ho moc, nechce se vám plahočit ve městě mezi těmi paneláky, auty, šlapat po změklém asfaltu a dýchat horký vzduch plný prachu. A ještě navíc chodit do práce… Chce to prostě pár dní volna a vyrazit někam k vodě. A tak přemýšlíme, hledáme a nakonec se na doporučení těch, kteří už tam byli, rozhodneme pro Neziderské jezero (pro detailisty, Neusiedler See) v Rakousku. Vždyť je to téměř za rohem. Nějakých cca 220 km.

Balíme věci a vyrážíme. Čtvrtek dopoledne, den jak malovaný, horko jako v peci…ale to už jsem říkala. Směr Uherské Hradiště - Břeclav - Bratislava - Podersdorf. Cesta krásně ubíhá a dokonce se nám podařilo vyhnout i nezáživným dálnicím. Jo, pro někoho jsou dálnice výhodné pro rychlý přesun. Nicméně, cesta je jednotvárná a nic kolem sebe nevidíte. To se nám moc nezamlouvá. Když někam jedeme, potřebujeme navnímat i okolí, kterým projíždíme. Jako třeba Bratislavu. Aspoň koutkem oka při průjezdu.

Přejíždíme hranice a okamžitě vidíme změnu prostředí. Uklizeno, čisto, kytky u každého domu a téměř v každém okně. Je to prostě jiná země, jiní lidé, jiné myšlení. Za vesnicí už vidíme vodu. Najít kemp nebyl problém. Přijíždíme k bráně a jdeme zjistit, jestli nás ubytují. "Je tady celkem narváno, " říkáme si. Bylo. Byli jedni z posledních, které ještě pustili dovnitř. O chvíli později už vyvěsili ceduli, že je kemp obsazený.

Nebyli jsme zrovna spokojení s místem, ale mohli jsme být rádi, že vůbec nějaké máme. Sousedy nám dělá parta nějakých studentíků, kteří jednorázový gril používali jako ohřívač konzerv, z druhé strany pár malých stanů, běžných dovolenkářů. Celkem klidná lokalita. Zatím.

Postavili jsme stan, vybalili věci a šli okouknout vodu. Tedy ne jen okouknout, ale ji i vyzkoušet. Jezero je celkem velké. Na délku má asi 36 km a kolem celého jezera vede cyklostezka. Kolisti tady mají svůj ráj. Maximální hloubka je 1,8m. Vstupujeme na upravenou pláž, pokládáme ručníky a jdeme na to. Jdeme. Ano, to je přesný výraz. Jdeme pět metrů, dvacet, padesát…a voda nám sahá asi tak k pasu. Zkoušíme to dál a na některých místech se mi podařilo namočit si i vrchní díl plavek. úspěch. Tak ještě si trošku poplavat a neskopnout si palec o dno. Tady asi nepotřebují plavčíka :-) Na druhou stranu, pro rodiny s dětmi - ideální. Voda je příjemná, nad hladinou se prohání teplý vánek.

Vracíme se ke stanu usušit se a taky něco sníst. Chystáme se jít ještě chvíli posedět na břeh jezera a trošku se projít.
Vydáváme se zpátky k vodě, chvíli posedáváme na břehu a pozorujeme tichou hladinu. Někde za kousek za námi se ozývá hudba. Jdeme se podívat blíž. U stanu sedí několik hudebníků. Jeden hraje na trubku, další na harmoniku, dokonce někdo na basu….nádherné tóny. Takové líbivé. Nikoho neruší a přihlížející si notují. Moc hezké :-)

Později večer zamíříme podél jezera, podívat se na zbytek kempu. Dostali jsme se do nějaké "chatkové čtvrti". Spousta jich byla neobydlených, všude ticho, nepotkali jsme jediného obyvatele. Ale ti, kteří tady byli, si vychutnávali pozdní večer někde uvnitř. Z některých chatek se linula vůně teplého jídla, tóny hudby a zvuky televize. Celá osada je osvětlená pouličními lampami a z nebe na všechno zářivě svítí měsíc. Všechno dohromady to působí tak nějak tajemně. Pomalu se vracíme ke stanu a chystáme se ke spánku. Byla tichá, klidná noc.

 Ráno nás probouzí sluníčko, které opět neúprosně pálí. Kam jinam v tomto horku, než k vodě. Nejdřív ale do obchodu. Nakoupíme nějaké ovoce a zeleninu a spěcháme k jezeru. Ne že by voda byla nějak moc osvěžující. Při takové "hloubce" ani nemůžete nic takového čekat, ale pořád lepší, než na horkém sluníčku. Po poledni vytahujeme naše nakoupené zásoby a děláme si rajčatový salát. Dobrotka to byla :-) A tak se tam v klidu válíme a opékáme se na žhnoucím slunci. Do té pohody se vrací Robert od stanu s informací, že máme nové sousedy. A netváří se při tom moc nadšeně. "Vedle nás zaparkovala nějaká větší parta s velkým stanem a vozíkem plným lavic, sudů piva a s chlaďákem. Mám takové tušení, že tato noc nebude v klidu." A měl pravdu. Ale o tom později.

V pozdním odpoledni se vydáváme prozkoumat kemp na druhou stranu. Tady je to už hodně civilizované. Spousta lidí, obchůdků, prostě to tady žije. Přicházíme na okraj mola, kde se na vodě vznáší malé loďky. "To tady jezdí? To si můžem půjčit? To chcu!" Jásá nadšeně Robert. "Jo, bezva, tak pojďme najít kde to půjčují a co to stojí," povídám. Netrvalo ani pět minut a už jsme nasedali do loďky. Měla elektrický pohon a tichoučce se šinula po hladině.Vydali jsme se "na širé moře", jako správní mořeplavci. Míjeli jsme další loďky a nějaká bezvýznamná šlapadla a uháněli stále dál na širou vodu. Střídali jsme se v řízení loďky a čas ubíhal až moc rychle. Byla to nádhera! Ani se nám nechtělo vracet. Ale protože za námi měl přijet Michal a už byla celkem pozdní hodina, nic jiného nám nezbývalo. Tak ještě zaparkovat loďku k molu. Hmm, tak to je celkem potíž. Průplav úzký, loďka se točí kam se jí chce a ne a ne přirazit tam kam patří. Za gestikulace a jakési nápovědy paní provozovatelky, se nám to nakonec daří. Dopadlo to dobře. Nic jsme nezbourali, neudělali jsme do loďky díru a na konec, oni už si ji nějak porovnají do doku:-) Vracíme se zpět, plní nadšení z hezkého zážitku.

Jo, jo a ještě jednou jo! Vždycky jsem si chtěl půjčit nějaké motorové plavdlo, ale protože jsem vždycky škudlil korunu nebo žádné nikde nebylo, musel jsem neromanticky šlapat nabo veslovat. Ale tohle přátelé, to je jiná liga! Není nad to být na výletě v dalekém zahraničí, pít pivo za Eura, v kempu mít zaparkované BéEmWé a vozit si zadek na motorové loďce. Jo, jak říkával kamarád: "Zkurvený blahobyt!"

Kolem osmé přijíždí Michal. Postavil stan a když už je tady, na koupání už to není, ale k vodě zajít můžem. Na chvíli jen tak posedět. Naše představy o klidném posezení ale vzaly za své pod nálety komárů, kteří se najednou začali rojit jak zběsilí. Taky počasí se změnilo. Foukal silný vítr a ochladilo se. Za neustálého poskakování, plácání se po celém těle a kouření cigaret, které přece komáry odhání, jsme sledovali rybáře a pěnící vodu, která se valila ke břehu jako příliv u moře. Pokousaní od komárů a unavení celodenním sluncem se vracíme ke stanu.

Tam už je celkem živo. Robert očkem pozoruje okolí. Noví sousedi už rozložili lavky a narazili sudy s pivem… Usínáme klidným spánkem, který ale nemá dlouhého trvání. Vedle nás je rušno. Hodně rušno. A když už to nějakou dobu trvá a pořádek nesjednala ani ochranka, rozhodne se Robert, že dá věci dopořádku. "Jdu ven," pronesl najednou. V tu chvíli jsem ještě netušila, co nastane. "Jo, jde se tam asi podívat, kdo tam dělá takový humbuk," říkám si a v klidu podřimuju dál. Najednou se ale z venku ozval hromový hlas a z jeho intonace mi šel mráz po zádech! V tom momentě nastalo hrobové ticho. Neslyšela jsem jediný hlásek. Sotva jsem dýchala a čekala co bude. Nic. Po pár minutách se Robert vrátil do stanu a spokojeně pronesl: "A je klid." Co jim řekl, to vám asi poví sám. účinek byl dokonalý :-)

No, co dodat. Vždycky se mi Rakousko líbilo svojí čistotou a klidem v kempech, kde na rozdíl třeba od Sence není ani hospoda. Ale časy se mění... Ta partie asi 15 mladých rakušáků vypadala podezřele už od odpoledne, co přijeli. Vývoj událostí byl víceméně jasný, otázkou zůstávalo, jak hrozné to bude. Bylo to hrozné. Takový bordel jsem už dlouho nezažil a v zahraničí snad ještě nikde. Vydržel jsem to dlouho, nechal jsem konat nejdřív místní ochranku, pak policii a pak už nezbýval nikdo, kdo by vyslyšel ty nářky matek z okolních stanů a karavanů, že jim nespí děti. Nejsem žádný pouliční rváč, ale tohle ve mně probudilo bojovníka, který je občas v každém z nás, když děláme dobrou věc, a tak jsem tak nějak nabyl dojmu, že nadešel čas. Když jsem vylézal ze stanu, byl jsem připravený se s nimi všemi utkat v nerovném boji za spravedlnost a toto odhodlání zřejmě způsobilo to, že všichni ti zmrdíci zalezli do nor a zmlkli, jako když utne. A co jsem jim to vlastně říkal? Svojí lámanou angličtinou jsem jim řekl, aby ztichli, jinak je vyzývám na souboj. A můžou si vybrat, jestli půjdou po jednom nebo všichni naráz, je mi to jedno. Inu, Rakousko, tvá písnička oblouzní srdíčka......

Ráno nás ze stanu vyhnalo zase horko. Něco málo jsme posnídali a Michal vypadal, že noční zážitek ani nezaregistroval. Pomalu začal balit věci na cestu zpět. "Běž se aspoň okoupat, když už jsi sem přijel, ne?" povídám mu. Ale Michal zřejmě moc na koupání není nebo už spěchá domů… A tak to vzal opravdu jen na otočku. Loučí se a odjíždí. No, moc si tady nepobyl. Asi se chtěl jen projet :-)

My se jdeme ještě chvíli podívat na pláž a taky pomalu balíme. Už jsme to tady viděli, tak proč se zas nepodívat někam jinam? Co takhle Balaton?

Vyrážíme před polednem. Vzdálenost cca 220 km, asi tři hodinky jízdy. Hned za hranicemi najíždíme v Maďarsku na rozbitou, hrbolatou cestu, která je na mapě vedená jako hlavní. Dokonce snad rychlostní. Jestli tohle je hlavní, jak vypadají ty vedlejší? Drncá to, samá díra. Nezbývá než doufat, že bude líp. Po třech hodinách zastavujeme u kempu, který je označen ADAC, což by měla být nějaká záruka kvality. Kempík malý, ne moc obsazený, na okraji restaurace, uprostřed bazén (no, spíš bazének) pro děti, sociální zařízení a místo pro stany a obytné přívěsy.

Vyhlídneme si plácek kousek od vody, postavíme stan, vybalíme věci a jdeme se na tu vodu podívat. To musí být něco unikátního. Sem přece jezdili za dřívějších dob všichni na vysněnou zahraniční dovolenou. Jo, fakt to bylo něco! První, co mě zarazilo, byla barva vody. šedá, kalná, na povrchu pěna neznámého původu. Fakt teda nevypadala nijak vábně. "No jo, říkají, že na dně je bahno. A dokonce léčivé," pronáším nahlas a snažím se skrýt své rozpaky. Jdeme po krátkém molu, které vede asi 20 metrů do vody, protože přímo z břehu se do vody jít nedá. Břehy jsou obložené kameny, aby se tam nechodilo. V tu chvíli ještě nechápeme, proč.

Jediný přístup je pouze z mola. Scházím po malých schůdcích do vody a s prvním krokem mimo schody, kdy jsem se po koleno zabořila do mazlavého bahna, jsem pochopila. "Fuj! Tak to je hnus. Tohle je tady všude?" Otáčím hlavu po Robertovi, abych se ujistila, jak se věci skutečně mají. Třeba je to jen špatný sen…. Není! Snažím se vytáhnout nohy z bahna a plavat. Hloubka tak metr a půl. To by šlo. Uklidňuju se, že nešlapu v bahně, ale tento blažený pocit za chvíli vystřídá zděšení z toho, že na těle cítím rostliny, které v tom bahnu rostou a které se ladně zachycují o každý kousek mého těla. Tak tomu neuplavu. Fuj a třikrát fuj! Vracím se k molu a snažím se dostat na schůdky, aniž bych musela šlápnout do té hrůzy. Když se konečně dostanu nahoru, nevěřícně se dívám na lidi, jak se tady v klidu koupou a vůbec nechápu, za čím to sem vlastně přijeli. Možná to taky nevěděli. A v tu chvíli jsem pochopila, proč se nedá jít do vody přímo z břehu a proč se v bazénku pro děti, koupou i dospělí.

Nojo, Balaton. Byl jsem u něj několikrát, pravda, vždycky to byla plytká, bahnitá a teplá louže. Ale na tolik bahna jsem zatím nenarazil, myslím, že je to tím, že jsme se snažili vyhnout příliš velkým a přelidněným plážím. Ty budou asi nějak upravené, aby vodychtiví výletníci nezapadali po krk do hnoje, ale tady jsme byli v klidném kempu, málo lidí, málo upravená pláž. Jak to už v životě chodí, vždycky je něco za něco....

První moje myšlenka, když jsme přišli zpět ke stanu, byla sprcha. Hned! A tak jsme ze sebe spláchli tu bahnitou vodu a s pocitem nebývalé čistoty jsme se šli podívat po kempu. Zastavili jsme se v restauraci a dali si něco malého k snědku. Robert samozřejmě pátral po pivu. úspěsně :-) Takže jsme se vrátili a kousek od stanu jsme u dřevěných lavek a stolků rozložili karty. Zas jeden horký den za námi. V pořádku jsme dojeli, všechno jsme zvládli, klídek a pohoda. Později večer, z počátku jen trošku, narušil poklidnou atmosféru vítr. Napřed takový mírný, ale postupně nabíral na síle. Asi po hodince si všimneme, jak se stahují mraky. Černé mraky, plné deště. A ne že by šly jen jedním směrem, ale stahují se snad ze všech stran, přímo nad jezero. Pak přichází první blesky a vzdálené hřmění. Za chvíli už je obloha nad vodou úplně černá. Stojíme opodál a sledujeme, jak tmavé nebe křižují blesky a burácí hrom. Výjev jako z katastrofického filmu. Jen to není film, ale skutečnost. Nepůsobí děsivě. Spíš je to něco, co nevidíte každý den. A tak jsme tam stáli a mlčky se dívali. Příjemně se ochladilo a spadly první kapky.

Moc jich ale nebylo. Ráno jsme se probudili opět do parného dne. Něco malého na snídani a pak…k vodě? Abych pravdu řekla, nějak jsem pro vodu postrádala nadšení. Po ránu sice vypadala čistější, ale při představě, co se skrývá pod hladinou, se mi do ní vůbec nechtělo. A tak chvíli posedáváme na břehu. Kolem nás se prochází hejno labutí. "Sežere ohryzek?" ptá se Robert. "Vím já? Zkus to." Háže labuti ohryzek, ale ta se k němu jen sehne a s výrazem: "Nic lepšího nemáš?" se pomalu sune k nám. Z počátku to vypadá nevinně, ale pak začíná vydávat podivné zvuky a roztahovat křídla. "Ježíš, ještě nás sežere! Jdeš pryč!" Odháníme ji. Moc se jí nechce. Tváří se, že ten svůj zoban za chvíli zaklofne do jednoho z nás! Asi bude lepší změnit útočiště. A tak raději odcházíme. Pomaličku, opatrně, snad si nás ani nevšimne, nepoběží za námi a neutluče nás křídlama a zobákem!

V ústraní usedáme na lavičku a já stále váhám s koupáním. Sluníčko ale bylo neúprosné a tak jsem se přemohla a na chvíli do ní opatrně do ní vlezla. Robert to vychytal. Vzal si svůj oblíbený polštářek a na něm se v klidu vznášel nad vším tím… ano, svinstvem, které bylo na dně. Později jsme raději posedávali na břehu a čelili pražícímu slunci. Blížilo se poledne a taky pomalu čas, vydat se na zpáteční cestu. Tak ještě jedna sprcha, ať smyjeme to bláto a jdeme balit.

Kudy domů? Györ - Nitra - Trenčín… Máme to asi šest hodin cesty. S konstatování, že tenhle "div světa" už podruhé vidět nemusíme, se naposledy podíváme na blátivou louži a vyjíždíme.

Cesta byla v tom horku trošku únavná. Trošku pro mě, coby spolujezdce. Jaká pak byla pro řidiče se vším tím nákladem a zátěží? Ale Robert už má nějaký ten kilometr za sebou a vždycky dojel v pořádku. Zvládl to a zase jsme v pořádku dorazili domů. Díky :-)
I přes neblahou zkušenost s Balatonem musím říct: "Hezký výlet :-)" Už aby bylo zase teplo…

Pár obrázků je v Galerii.

Quotoval (to jsou ty uvozovky) Robert.