Byl konec srpna, léto se pomalu blížilo ke konci, lehce se ochladilo a my, jako by jsme si ho neužili dost, jsme se rozhodli, že ještě jednou vyrazíme za teplem. A protože na motorce jsme toho letos už najeli dost, rozhodli jsme se jet autem. Po dálnici, co nejkratší cestou. Směr Istria - Poreč.

"Konečně si jednou odpočinu a nebudu se muset vláčet s tou půltunou," raduje se Robert. To chápu, má toho řízení letos za sebou dost. Teď je řada na mně. Takže si vyměníme role. Já budu řídit, on navigovat.

Ve čtvrtek večer nakládáme do auta všechno potřebné i nepotřebné. Především hromadu jídla, pití, karimatky, lehátka, šnorchly a hromady knížek… No prostě všechno možné, co by se mohlo při flákání u moře hodit. Jo, abych nezapomněla, bednu piv a Trajektovku (to je nějaký bylinný likér, kterému tento název zůstal po plavbě na Sicílii).

V pátek ráno vyrážíme. Směr Vídeň, Graz, Ljubljana, Poreč. Cestu vám asi popisovat nebudu. Na dálnicích se nic zajímavého neděje a "hraniční přechody" jsme projeli bez obtíží. Jak jinak. Dnes už by to možná tak jednoduché nebylo. Kolem šesté večer přijíždíme do Poreče. Robert trošku pátral v paměti, kudy že to posledně jel a po pár minutách už zastavujeme na místě určení. Domeček obklopený zahrádkou, do výšky se tyčí mohutné borovice, všechno upravené a čisté. Majitelé nás s úsměvem vítají a naše dovolená může začít.

Vybalíme věci z auta a vydáváme se hned na průzkum, kudy k moři. Cestou míjíme kemp a různé obchůdky. Netrvá to dlouho a stojíme na pláži, která je už teď večer poloprázdná, dýchá na nás teplý mořský vánek a v dáli je vidět západ slunce. Krásná podívaná. Tak tady se budeme válet celý následující týden. U stánku kupujeme dva pohledy, které jsme slíbili poslat Mírovi a vracíme se zpět. Den končíme teplou večeří (z vlastních zásob) a předsevzetím, že hned ráno vyrážíme k moři.

Hned ráno se trošku zvrtlo na pozdní ráno a tak jsem zase po nějaké době slyšela známé: "Dělej, spěcháme, není čas…" Kam že to zase spěcháme? A jo, válet se k vodě. To je fakt, něco by nám mohlo utéct. Třeba východ slunce… No ne, to je bez šance. Je to prý sice romantická podívaná, ale uznejte, že kvůli tomu nebudeme na dovolené vstávat zbytečně brzy. Takže jsme spěšně posbírali vše potřebné a vyrazili na pláž. Autem samozřejmě. Takový kus cesty (asi 10 minut chůze), to je přece hrozná námaha a zbytečná ztráta času. Parkujeme v lesíku pod stromy, asi 100 metrů od pláže. Vybíráme místo s nejlepším vstupem do vody a hned začneme "bivakovat". Tedy, abych to upřesnila, ten výraz mě napadl, když jsme kolem sebe viděli ty početné rodinky Němců, skládající se z dospělých, dětí a psů. K tomu všemu přičtěte nějaký ten nafukovací člun, hromadu slunečníků, kočárek, lehátka, deky, tašky. No prostě jako když na pláž vysypete obytný přívěs s celým osazenstvem a vybavením. A aby to nebylo málo, tak tlachají a řvou, jako by tam byli sami a všechno jim to patřilo. Vážně jsme si vedle nich na lehátku, karimatce a s batohem připadali, jako chudí příbuzní. Nicméně jsme zůstali nad věcí a užívali si krásného dne.

Při návratu domů jsme se cestou stavili v malém obchůdku, koupit si nějaké ovoce a pečivo. No a taky pivo. "Pivo? Proč si kupuješ pivo, když si ho vezeš celou bednu?" ptám se Roberta. "No musím přece ochutnat, jaké tady mají pivo ne?" Jako by ho nikdy nepil, pomyslím si, vždyť už tady byl. Potutelně se usmívám. "Ty tomu nerozumíš, to si musím šetřit. To je tady vzácnost. Chápeš?" Jasně že chápu. Dyť je to přece jasné. Je potřeba mít pro případ nouze železnou zásobu.

Unavení sluníčkem a spokojení usedáme večer u stolečku před domem, chystáme si večeři a libujem si, jak je tady krásně. Popíjíme, hrajeme karty, z borovic padá smůla…Teda, pan domácí říkal, že to není smůla, že jsou to vitamíny. Tak si je vozím na kapotě auta dodnes, protože jsme zatím nepřišli na způsob, jak to z ní dostat. Kdyby někdo věděl, dobrá rada nad zlato. No prostě krásný večer.

Tímto nicnedělajícím způsobem jsme trávili i další dny. Přečetli jsme hromadu knížek, trošku si pospali, zaplavali si v moři a taky jsme šnorchlovali. Jo, to mě bavilo. Mušle sice nikde nic, ale ty rybky… jooo ty tam byly! Mimochodem, já jsem rybář. Ano a přiznávám s k tomu veřejně, přestože vím, že Robert má všechny rybáře za pitomce. No, takže si dovedete představit, jaká to pro mě byla podívaná, vidět hejna ryb, jak si plavou kousek ode mě. Někdy byly všechny stejné a jindy jich bylo pár a každá jiná. Pruhované, tečkované, malé, velké, no prostě nádhera. Jiní nesdíleli mé nadšení a tvrdili, že žádné ryby neviděli a že tam ani žádné nejsou. Ale to vůbec nevadí. Mně se to líbilo.

Už pár dní jsem tak po očku pokukovala na pobřeží a malé městečko s myšlenkou, že by jsme se tam některý den mohli zajít podívat. "Jéžiš a co tam? Já už jsem tam byl." Kolikrát už jsem tuhle větu slyšela? Nevzdávám se své myšlenky a vím, že tam stejně půjdeme. Jen to chce vhodný čas. A ten přišel druhý den ráno, kdy sluníčko zůstalo schované a spadlo pár kapek deště. Tak jdeme. Vlastně, jedeme. Jak jinak.

Přijíždíme do přelidněného městečka, parkujeme a vydáváme se po pobřeží směrem do centra. Turistů všude plno a obchůdky na každém kroku. Procházíme kolem přístaviště, kde kotví honosné loďky nuzáků a děláme pár fotek. V malém parčíku narážíme na mini vláček. Zřejmě jezdí nějakou vyhlídkovou okružní jízdu, myslíme si. To nemusí být špatné. "Už jsme toho nachodili dost," říkal odpůrce pěších tras, tak se pro jednou svezeme. Nasedáme na vláček a kocháme se krajinou. Krásné pláže, moře, malé cestičky. Paráda. Taková okružní jízda, to je věc. Ovšem jen do té doby než zjistíte, že to není vláček, který jede okružní jízdu, ale vláček, který slouží jako doprava odněkud někam. A když dorazíte někam, musíte si znovu zaplatit taky cestu zpátky. No, co se dá dělat. Příště budeme chytřejší. Prohlídku města jsme zvládli rychle, vykouklo zase sluníčko a tak jsme opět vyrazili na naše místečko na pláži a odpočívali po namáhavém dni.

K večeru jsme se zase vraceli stejnou cestou přes obchod, doplnit zásoby jídla a piva. Venku před obchodem se dívám, co si to vlastně Robert koupil za pivo. "Ta flaška je nějaká velká ne?" Jestli mě zrak neklame, je to litr. To jsou dvě piva. "Dvě? Nééé, to se ti jenom zdá. To je prostě jen jedno větší pivo," přesvědčuje mě Robert s nadšeným výrazem ve tváři. Aha, pomyslím si, to určitě. Dál tomu nevěnuju pozornost a cestou zpátky hledáme nějaký obchod s pečivem. Pečivo je to, co se dá jíst, aniž by se vám to při krájení rozpadlo na drobky, dobré tak na krmení slepic. Kupujeme nějaký tmavý chleba a pokračujeme domů.

Čas nám v tom lenošení ubíhal nějak moc rychle a tak jsme se rozhodli, že zůstaneme ještě o den déle a zpět pojedeme až v pátek. Byl před námi poslední den u moře a ten den se nám ukázalo v trošku jiné podobě. Stáli jsme na břehu a němě zírali na obrovské vlny, valící se k pobřeží. Pozorovali jsme odvážlivce, kteří se snažili překonat přívaly vody a dostat se na volné moře. Někteří to zkoušeli i na lodičce. Přesněji řečeno, do malého nafukovacího člunu posadili své dvě děti a pokoušeli se překonat vlny, které všechno, co jim stálo v cestě, hnaly zpět ke břehu. Nakonec jim ještě museli pomáhat, aby se odtamtud dostali. Marný a nesmyslný pokus už od začátku. Němci no. Co by jste od nich chtěli. Vždyt to vidíme dnes a denně, jak si myslí, že ten "příliv" zvládnou… a ono houby. No, tihle alespoň neohrožovali lidi kolem sebe.

Nám to samozřejmě taky nedalo a Robert jako první, šel vyzkoušet svou zdatnost a sílu. Nejtěžší bylo dostat se do trošku hlubší vody. Pak už to chtělo jen nasednout na vlnu a nechat se odnést. Vypadá to jednoduše, ale zas tak lehké to nebylo. Vyzkoušeli jsme to oba a víme. Ale houpat se na vlnách, které se na vás valí, jako by vás měl přejet vlak… to je paráda. Pravda, ani cesta z vody nebyla lehká. Chtělo to vystihnout dobu, kdy se vlna rozbije o dno a nepřiřítí se až ke břehu, aby vám podrazila nohy. To se nám podařilo oběma nějak neodhadnout. Odnesl to můj vyvrtnutý kotník a i Robert si na něco stěžoval. No co, je to poslední den, zítra jedeme domů. To už nějak zvládneme.

Ráno zase nakládáme všechny věci do auta. Jídla nám zbylo ještě tak na týden, zas to povezeme zpátky. Nevadí. Bylo tady krásně. Loučíme se s domácími a věříme, že se zase někdy potkáme. Tenkrát jsme si to mysleli. Ale jak víme, situace se trošku změnila a cesta tam už by nebyla tak jednoduchá. A tak jsme rádi, že jsme to letos ještě stihli. Stejně jako Sicílii, Itálii, Německo…Tím směrem už se zřejmě znovu nevydáme, protože by jsme se mohli ztratit v davu "populace".

Tak zas někdy příště. Možná na severovýchod, do klidnějších zemí. Zatím. Čas ukáže.

Pár obrázků je v galerii.