V Debaru na kruháči směr hranice s Albánií. Průjezd v pohodě, asfalt krásný, už ani neprší. Celníci byli trochu moc důkladní, lustrovali až po prababičku, ale v pohodě. Cesta i nadále krásná, Robertovy obavy, zda vůbec bude tahle trasa průjezdná, se naštěstí nepotvrdily.

Pořád ještě

Pátek 11.7.

Ostatně v celé Albánii, kudy jsme jeli, byl jen pěkný asfalt. Vzhledem k tomu, jak jsou albánské hory pusté a cesty klikatící se přes kopce, sedla a údolí a zase nahoru a dolů nekonečné, tak mi vůbec pěkný asfalt nevadil. Já na nějaké offroady moc nejsem, představa, že se někde válíme v té pustině, mě nijak neláká.

No ale zpět ke cestě. První albánské město Peškopi byl docela kulturní a hlasitostní šok. No zkrátka mumraj, bylo tu až moc rušno. Jdeme s Jiříkem do první banky měnit šišliky, ani jeden úředník nehovořil anglicky, navíc byli jak z nějakého zpomaleného filmu, vedro a dusno, skončilo to téměř mým omdlením, ale naštěstí už poznám, že to na mě jde, tak jsem té natvrdlé slečně vyrvala pas a šla se ven vydýchat. V sousední bance měli klimu a anglicky hovořící příjemnou slečnu.

Jiřík byl z města Peškopi trochu vyděšený (vytrousil hodně nevrlých slov na konto albánských zvyků a mentality), tak honem pryč. Po pohodové Makedonii trochu šok, no ale co už, jiný kraj...

Jen k cestám: mimo města byl krásný nebo alespoň souvislý asfalt, ale ve městech - pchéééé. Parádní tankodrom, navíc s dírami, co dírami - s krátery plnými vody, paráda.

Míříme na sever směr SH36 na Kukés, ale po pár km narážíme na značenou odbočku, jedná se asi o SH6, která není prozkoumaná. Asfalt vypadá dobře, tak jedeme. Čekala nás dloouuuhá cesta krásnými zatáčkami pustou krajino v horách. Místy to bylo až nekonečné.

Pár poznatků:

Všichni Albánci jsou zvědaví (alespoň ti v horách) a většinou se snaží nám mávat.
Uprostřed ničeho v jedné zatáčce stojí barák, který je v přízemí otevřený, bez zdí, v něm kulečníkové stoly a pár chlapíků tam kraje kulábr.
V horských částech je vidět, jak moc jsou tu lidé chudí, ale vypadají spokojeně a smířeně. Malí albánští koníci jsou nastrojení do podivných dřevěných sedel, pod které je strčená stará deka nebo peřina a jezdec sedí nabok nebo normálně po "pánsku", záleží, jaký další náklad je na koníkovi ještě naložený a kam mu vejdou nohy. A taky na velikosti jezdce, jezdí tu i malí kluci.

Cesta nás vede na Bicaj a pak na Kukés. Zastavujeme na oběd v nějaké divné restauraci, jídelní lístek v ústním podání: beef nebo fish, víc anglických slov číšník nezná. Volba padla na beef, dobré s hromadou salátu, ale drahé. Prostě Bar Kastrati. Příště už fakt jdu do fast foodu, nějak se to začíná vymykat původní finanční rozvaze.

Zkoušíme najít ubytování, kroužíme městem Kukés stále dokola, nakonec se ukotvíme v Hotelu Gjallica přímo na hlavní třídě (motorky lze dát naštěstí na zadní dvorek).

Večer Jiřík volí odpočinek v klimatizovaném pokoji, my s Robertem jdeme do města nasávat atmosféru. Ulice jsou plné, hlavně mladých lidí. Zrovna probíhá ramadán, je tu i nějaký svátek mešit, moc tomu nerozumíme. Pocouráme po městě, dáme jedno pivko, jsem docela utahaná. Naštěstí jsme se vrátili včas a zachránili spícího Jirku před umrznutím pod klimatizací :o). To je taky nápad to nastavit na 16 stupňů.

Najeto 176km

Sobota 12.7.2014

Ráno v Kukés. Na ulicích úplný klid, skoro žádní lidé, úplně jiné město.

Snídaně v hotelu v ceně, nabalíme motorky, odjezd asi v 10 hod.

Plánem je projet napříč Albánií, přes Puké (SH5). Malý kousek po dálnici a pak už SH5, červená cesta dle mapy. Cesta pěkná, což o to, ale myslím, že oba řidiči po pár hodinách v duchu zatoužili po kousku pěkné rovné maďarské placky.
Cesta se nesla v duchu hornaté suché krajiny porostlé pouze keříky, téměř žádné stromy, jen kopce, údolí, kopce, údolí a nekonečně se klikatící cesta lemovaná bíle natřenými patníky či bílými betonovými obloučky místo svodidel. Směr Fierzë.
Docela problémek s tankováním, města skoro žádná a některé benzinky mají jen naftu. Protože Albánci neuznávají jiné auto než naftový mercedes starší 15 let. Přece.

V jedné zatáčce kryté skálou někde před městečkem Fushë Arrëz se Robert vyhýbal velké kaluži a trochu si najel ke středu, ovšem totéž v protisměru udělal nějaký džíp - no bylo to skoro na zrcátko. Skoro jsem se ani nestačila leknout. Navíc žluté oko už svítí, tak po pár set metrech zatáčíme k první benzince po mnoha kilometrech, odbočka bohužel z makadamu, GS udělalo bác. Mám v ruce foťák, tak vyskakuju jak jelen, skoro z toho byl parakotoul :o). Oba jsme OK, jen zvednout plně naloženou a trošku přetíženo motorku byla velká fuška.

A jak na potvoru na téhle benzince žádný benzin nemají. Je to naftová „benzinka“.

Naštěstí po pár kilometrech tankujeme na další a pokračujeme do Pukë.
Klidné městečku, na mapě to vypadalo jako velké město, ale působí ospale a prázdně. Sedáme do kafé baru, jdu vyhledat nějaké rychlé občerstvení typu hamburger. Zároveň budu pátrat po obchodě, kde by měli nálepka AL. Robert už začíná být nervózní, že ji neseženeme. A pěšky je to jednodušší než zastavovat a slézat na každé benzince.

V místním autoservisu najdu pána, který se ochotně přidá a jde pátrat taky. Potkáme nějakého jeho známého, ten jde domů a přinese pár nálepek. Sice jsou barevné a plastikové, ale jsou. Kupujeme hamburgery a pán ze servisu si v kafé baru přisedne a povídáme si. Říká, že má mercedes 32 let starý, který má najeto 1 milion kilometrů. Nakonec nám zaplatí i kafe a my pokračujeme na Skadar.

Další zastávka v městečku Vau Dejes, dáváme nanuka a potkáme kluka, která mluví dobře slovensko-anglicky. Má slovenskou přítelkyni. Potvrzuje nám, že ve Skadaru by měl být kemp, který je zakreslený i v naší mapě.

Za Skadarem na benzince Robert konečně kupuje ty PRAVé nálepky AL a dobré zprávy pokračují - po pár km odbočka vlevo, značený kemp. Je naprosto parádní, v takovém rakouském duchu - vše nové, čisté, kemp je malinký, přímo na břehu Skadarského jezera, místo pro stany pod slunečními zástěnami z rohoží, bar s restaurací na pláži s výhledem na jezero a hory za ním (tam už je Černá Hora), kolem Poláci, Britové, Němci... Jestli je tohle jediný kemp v Albánii, který jsme měli najít, tak to je ten správný.

Stavíme stan, provedeme očistu a jdeme na večeři a na pivko. Za zvuků žabího kvákání a při západu sluníčka se sedí dobře. Později večer kde se vzal tu se vzal se objevil Petr.

Najeto 185km

Neděle 13.7.2014

Cesta domů.

Dnes bychom měli přejet z Albánie do Černé Hory, tou projet a nocovat někde v Srbsku. Podgorica, Bijelo Polje, kaňon, Metenjac. Přes Černou Horu je to asi 180 km.
Přejezd do Srbska bez problémů, jsme tu poprvé, ale zatím Srbsko nepůsobí nijak moc zajímavě. Prijepolje, Užice.
Projíždíme hornatou částí - náhorní planina kolem, Zlatica. Tak tady je to moc pěkné, je vidět, že je to i turisticky známá a vyhledávaná oblast.

Ubytování najdeme asi 7 km za Užicí u cesty. Značeno jako Motel, ale bydlí tu rodina s dvěma dětmi, v podstatě mají zavřeno, ale jeden pokoj nám dali. Kluci sjedou na benzinku koupit nějaký proviant a večer sedíme venku u plastového stolku. Malá dcera domácích Jovana je moc milá holčička, fotí se na Jiříkově motorce.

Třílůžák za 22 euro.

Najeto 347km

Pondělí 14.7.2014

Odjezd asi 9:00.

Požega - Valjevo - šabac. Cesta se celkem táhne, není horko, ale je dost provoz.
Mezi Ruma a Novi Sad pohoříčko Fruška Gora. Frézovali tam cestu, kolona na semaforu, nějaký pablb nám vjel přímo před motorku, bylo to opět taktak, andělíček nás hlídá a Robert je pozorný, jinak jsme byli na zemi. A v posledním městě, asi v Rumě, jsme na světlech málem vlítli do kufru auta před námi, jen jsme poskakovali, jak zafungovalo ABS. Holt už je to dlouho, co jedeme. Všichni už se těšíme domů.

Průjezd Novim Sadem - pěkné historické město, jistě by stálo za prohlédnutí. Takhle alespoň z motorky. Hrad na kopci. Dunaj.
Z Noveho Sadu jedeme po silnici 22.1 podél dálnice směr do Maďarska.

Zastávka v Restauraci Jelen (v Srbsku se Jelen jmenuje hodně věcí, tahle restaurace, pivo..). Já už nemůžu maso ani vidět, spokojím se s rýží a zeleninou, kluci si dávají nějaký mišmaš z masa - každý má na talíři tak kilo, hehe.

Průjezd Suboticou, směr Palič. Po pravé ruce máme rekreační oblast Paličko jezero, ale začíná se nám hodně mračit. Zvažujeme, zda přejet hranice do HUN a tam hledat v dešti ubytování, nakonec nás děsná průtrž zažene na autobusovou zastávku, kde hodinku posedíme, než se přežene nejhorší. Slušná průtrž mračen.

Hledáme ubytování v místě, značek s nabídkou pokojů je tu spousta, ale nikde není místo nebo to tam nefunguje, zvláštní. Nakonec nacházíme kouzelné místečko jako z pohádky - Salaš JELEN. Vypadá to tu trochu jako u Sněhurky. Jednotlivé domky a domečka, v jednom restaurace, v druhém pokojíka, děti by se tu určitě vyřádily.
Třílůžák se snídaní 50 euro.

Večer už nemám morál na nějaké vysedávání u piva, navíc mám těch dvou rozumbradů po 11ti dnech společného soužití plné zuby - a oni mě pochopitelně taky. Nechám je rozumovat u piva v restauraci a jdu do pokoje, namíchám si zbytek vodky ještě z domova s džusem, zapnu telku a těším se domů.

Najeto 358 km

úterý 15.7.2014

Přejezd do Maďarska, průjezd po dálnici, Budapěšť, přechod Esztergom - štúrovo.

Přes Slovensko už byla docela krizovka, myšlenkami už jsem doma a cestu si moc neužívám. Navigace nás vede po dálnici, ale nakonec je to asi dobře, alespoň se vyhneme děsivě vypadajícím mrakům a bouřkám všude kolem nás.

Příjezd do Zlína 19:30

Najeto 570 km

Celkové shrnutí: