Balkan Tour 2014 část druhá - Makedonie

Autor: Magda
28. srpen 2014
Zobrazení: 1654

Hranice z Bulharska do Makedonie - malá budka, celníci v poho, jen nás trochu brzdí bus plný turistů před námi, ale co se dá dělat. První makedonské město - Delčevo.

Pořád ještě

úterý 8.7.2014

Už se šeří, je asi 9 večer, přímo v centru na náměstí nějaký hotel, ale davy lidí a žádné místo na parkování motorek. Nic moc. Vidíme nějakou ceduli „Motel Kula 1,5 km“ - jedem tam. Tak asi po 3 km (pozn. prostě na Balkáně jsou ty vzdálenosti takové nějaké jiné...i čas tu jinak plyne, i v té nejmenší vesničce, kde není ani obchod, je vždy nějaké místo s pár stolečky, kde sedí místní - vždy pouze muži!! - a pijou kafe a debatujou) úplně mimo město, kdesi ve tmě mezi poli a sady se objeví divná vysoká stavba.

Že by onen Motel Kula?? Jsem vyslána jako vždy na průzkum - uvnitř v jakési společenské místnosti s barem sedí nesourodá skupinka - paní středního věku, slečna a nějaké děti. Kromě asi 12ti leté dívčiny neumí nikdo ani slovo anglicky. Dívenka asi tak 10 slov. Zdá se, že tady všichni bydlí a když někdo přijede, tak ho někam prostě uloží.

Pokojů a postelí tam bylo dost, ale ti lidé neměli ani potuchy, kolik co stojí. Nakonec jsme se ruka + noha + nakreslené obrázky pokojů s postavičkami a cenami za osobu dohodli na 30 euro za 3 lůžka, ale nakonec z toho bylo 36 euro, ale i tak dobré. Pokoj čistý a prostorný. Ovšem nejlíp spaly motorky - paní nás nechala vjet až do tanečního sálu v přízemí. Hned vedle motorek jsme si u jednoho z mnoha stolů rozbalili večeři z vlastních zásob, přikoupili víno, paní přinesla višně a sýr a rajčata a kozí rohy v kyselém nálevu, Jiří si do vina nalil vodku ať to má grády a byl z toho pěkný večer.

Poučení:

1. usmlouvanou cenu je třeba platit hned než si to rozmyslí nebo zapomenou, jak jsme se dohodli
2. když si kupuješ víno, nejdřív se ptej na cenu - pak se nemusíš tolik divit, když si za dvě sedmičky červeného účtují 15 euro :o)

Ale lidé to bylo příjemní, večer si nás ještě průběžně přijížděli okouknout nějací jejich známí. Ráno nám rodinka mávala při odjezdu.

Najeto 345km

Středa 9.7.2014

Vracíme se do Delčeva, měníme místní měnu a vyrážíme na jih směr Berovo. Na první benzince nám tankuje zajímavý pán. Je to Milan, jak jinak :o)). Mluví plynně a rychle slovensky, je mu tak 65, má hůlku, ale mysl mu bliká jako pětadvacetiletému mladíkovi. O Československu, kde prožill kus mládí, ví víc než my tři dohromady, spoustu věcí si pamatuje a má přehled. Vaří nám výborné jižanské kafe (vařený turek) a povídá nám spoustu historek o tom, co zažil v mládí u nás a na Slovensku, vzpomíná na staré lásky. Tak to je Makedonie. Taky nám ukazuje v mapě zajímavá místa, která je možno v jeho zemi vidět. Taky se to objevil nějaký Milanův kamarád, pastevec, podal nám všem ruku - téměř mi ji rozdrtil - a vypadal jako z jiného světa, samuraj. Příjemné setkání.

Přejíždíme hory a pod námi se rozkládá horká planina s městem Strumica. Díky Milanovi víme, že ty velké lesklé plochy dole v údolí jsou plantáže rajčat (Strumica a okolí je oblast na rajčata vyhlášená) kryté kilometry foliovníků. Jak klesáme do údolí, příjemné klima se mění ve vedro a vedro. S vedrem se dostavuje krize, mikrofony jsou vypnuty, vražda řidiče na krku.....no, treba je vydržať. Jiřík se má, může si pustit alespoň MP3.

Směr Radoviš, Negotino, malý kousek po dálnici a sjezd na město Prilep. Vzhledem k vedru mě přešla chuť na jakékoli návštěvy památek a klášterů, ač právě Prilep prý je město krásné. No a taky je třeba držet se plánu a ujet potřebné kilometry, že ano. Takže Prilep jsme minuli a pokračujeme dále na Bitolu, směr Resen, ale před ním odbočka na Prespanské jezero.

Promotáváme se cestami před Prespanem a projíždíme známou cestu přes hřeben mezi Prespanským a Ohridským jezerem. Takže se nejdříve kocháme výhledy na Prespan, abychom se vzápětí mohli nadechnout a zasnít u pohledu na plochu Ohridského jezera s horami všude kolem. Kochací zastávka u zmenšeniny kláštera, výhledy, výhledy, nějaké focení.

Zastavuje nějaké auto a z něj vystoupí malý sympatický pán, říká ahoj, potřese rukou, já jsem Tony. Pokecáme a Tony nám říká, že asi po 13 km sjezdu ze sedla se máme dát nikoli doprava na Ohrid, ale doleva do blízkého městečka Ljubaništa, kde má být přímo u jezera kemp (pláž kempu byla vidět někde dole v dálce..). A jak Tony řekl, tak bylo - díky, Tony.

Do kempu přijíždíme asi v půl 8 večer, cena 18 euro za nás tři včetně stanů a motorek. Zaparkujeme 50 m od jezera a pláže, svlékáme hadry a následuje neuvěřitelné blaho - koupání v Ohridu při západu slunce. Praktický Jiřík si ani nesundává košili a ponožky (pouze vyměnil slipáče za koupací kaťata :o) a zároveň s koupáním si i vypere. Zajímavé, že kolem neplavaly žádné mrtvé ryby..nebo že by v Ohridu žádné ryby nebyly? Jezero je mělké a teplé, po celém dni jsme si nemohli přít nic lepšího. Jiří, ani LUXUSáTOR na Balatonu nemůže být lepší!!!

Akorát tak stihneme jít nakoupit do obchůdku v kempu (kluci pivka, já víno, nějaké jídlo), postavíme stany a večeříme z vlastních zásob, salám, sýr ještě z Bulharska, sedíme dlouho do noci, pohoda hned vedle motorek a stanů a díváme se na měsíc, hvězdy a jezero. V kempu je klid, moc lidí tu není. S Jiříkem si i zatančíme, každý v jednom uchu pecku MP3 - ale valčík je holt valčík, tomu se nedá odolat. Jdu spát a kluci pokračují a rozumují bratrsky u jezera až do ranních hodin.

Najeto 397 km

Čtvrtek 10.7.2014

Budím se, sluni už hřeje a svítí na stan, tak si vytáhnu karimatku a spím venku ve stínu stromu, jen se posouvám spolu se sluníčkem. Horko vytáhne i kluky, tak se jen povalujeme, posnídáme, dáme ještě párkrát koupání, s Jiřím sbíráme oblázky (a spálíme si záda). Už jsme ten oraz potřebovali.

Odjíždíme asi v půl 2 odpoledne.
Plán - projet kolem Ohridského jezera na sever směr Debar.
Cesta kolem jezera docela pěkná, pláže mezi silnicí a jezerem připomínají Chorvatsko, hotýlky, lehátka, slunečníky. Makedonci nemají moře, tak si to asi vynahrazují jezerem. Proč ne, je to tu hezké.

Město Ohrid nic moc, jen projedeme, pokračujeme na Strugu a Debar.

Debar nepůsobí moc lákavě, tak hned za prvním kruháčem u vjezdu do města stavíme v nejbližší restauraci a dáme oběd. Pak zpět na kruháč a směr národní park Mavrovo, tedy na sever. Průjezd podél řeky soutěskou na Mavrovo je moc hezký, krásná krajina. Kromě nížiny kolem Strumice a Prilepu, kde bylo děsně, je zatím Makedonie nádherná země. Krajina i lidé jsou tu blízcí mému srdíčku a určitě by stálo za to naplánovat si dovolenou pouze v této zemi a blíž ji poznat. Navíc je tu docela levně, takže stačí jen projet Maďarsko a Srbsko a pak už jen MAKE...

Přijíždíme k jezeru Mavrovo, ptáme se po ubytování, na benzince nás posílají do blízkého městečka Mavrovo. Sonduju v nějaké restauraci u cesty, číšník zavolá mamince, ta za chvíli přifrčí autem a vede nás mezi rodinné domy. Tak poznáváme Vilu Jelenu.

Cena 8 euro za osobu v super pokoji. Majitelé bydlí dole. Pán s manželkou (jak říká - to je moje „baba Jelena“ a podle ní jsem to tu pojmenoval :o)), na návštěvě jejich syn se ženou a synkem tak 10 let - ten jediný trošku mluví anglicky, prý něco ze školy a většinu z kreslených filmů v TV). Ubytování je luxusní, k dispozici je i kuchyňka. Zajedeme na nákup - já 2 l červeného, Robert 2 l bílého - hernajs ty plastové butylky vypadaly jako litrovky....

Uvaříme v kuchyňce, pijeme vínko. Večer přibudou noví hosté - 4 turisti-přírodovědci z Brna (3 chlapíci a 1 holka). A ten jeden, šprýmař skupiny se nás ptá: „Kde tady chodíte na pivo?“.

Jak čas pokročí, sejdeme dolů za domácími, kteří sedí venku na terásce, povídáme si jak to jde (po litříku červeného si rozumíme téměř vše), díváme se jak prší, Jiří s pánem vypijou flašku rakije, poměřujeme, kdo má jaký řidičský průkaz, příjemný večer, přidává se i baba Jelena.

Najeto 163 km

Pátek 11.7.2014

Plán - zpět na jih k Debaru a pokusit se zde přejet do Albánie. Cestou na Debar má být nějaký proslavený klášter Svatý Jovan, který si prý rozhodně nemáme nechat ujít. Tak že bych konečně po týdnu na cestě viděla nějakou památku jinak než z motorky???

Po pár km se ale začíná mračit a pak i pršet. Nedá se nic dělat, je čas na nepromoky. Pod dřevěnou budkou se oblíkáme a já se jen smutně dívám, jak v lijáku míjíme odbočku ke klášteru Sv. Jovan - je hodně do kopce a po cestě s odfrézovaným povrchem, navíc fakt leje. Chjo, tak to mám asi smůlu.

V Debaru na kruháči směr hranice s Albánií.