Přemýšleli jsme hodně, kam se letos vydáme. A dospěli k názoru, že po všech těch výletech po Evropě, by to chtělo nějakou změnu. Něco, kde to není stejné nebo podobné, co se něčím liší od ostatních a bude zajímavé. Rusko je tou zemí, kterou jsme si vybrali a vydali se podívat, jak se v této zapovězené zemi vlastně žije.

Když jsme lidem ve svém okolí říkali, kam letos plánujeme jet, nesetkali jsme se s jediným pozitivním ohlasem. Nikdo nevykřikl nadšeně:
"Výborný nápad, tam to bude zajímavé!"
Místo toho jsme ze všech stran poslouchali, že do Ruska jezdit nemáme, protože je to zaostalá země s tvrdým režimem Putina, že se tam ničeho nedovoláme, okradou nás a zavřou do vězení za každý sebemenší prohřešek, kterého se případně dopustíme nebo se vůbec nevrátíme.

Toto je zajimavý moment. Opravdu jsme se setkávali s různými pohledy na Rusko a to od umírněného "Tam bych nejel, tam není co jíst a nejsou tam silnice" až po "Zabijí vás bolševici, sotva přijedete na dostřel". A do toho se mísily takové ty hlouposti, že kousek od Moskvy jsou samé zemljanky, všichni chlastají jak o život, obchody jsou prázdné a všude je tam samý okupant, který jenom čeká na to, aby nás napadl. Bylo velmi málo lidí, na prstech jedné ruky bych je spočítal, kteří říkali, ať jedem, že je tam krásně a pohoda.

Nebrali jsme tyto připomínky příliš vážně, ale také jsme nevěděli, co nás skutečně čeká a věnovali přípravám na cestu trošku víc času zkoumáním stavu cest, možností ubytování a podmínek pro samotný vstup do Ruska.

Počátečním bodem bylo, zajistit pozvání a vízum, což jsme svěřili agentuře, která nám po vyplnění jednoduchého lejstra a dodání fotografie, do tří týdnů předala pasy s platnými vízy. Nic složitého. Dalším krokem bylo vyměnit peníze. Protože součástí naší trasy byla i Ukrajina, potřebovali jsme nějaké ukrajinské hřivny a samozřejmě, ruble. Když jsem přišla do směnárny, s požadavkem na ruble, paní nahodila unuděný výraz se slovy:
"Ruble dlouhodobě nejsou. Můžu je zkusit objednat, ale jestli budou, nikdo neví."

Nechtěla jsem přistoupit na hru - zavolejte si, uvidíme a možná a objednala ruble bez potíží v Praze. Existuje samozřejmě možnost, měnit peníze až po příjezdu, na hranicích. Ale nikdy nevíte, co vás čeká, než se tam dostanete. Hlavně na hranicích. Jak nám spousta lidí říkala, tam musíte počítat s úplatky, které podstrčíte celníkům, aby vás vůbec do země pustili. A nejen jim, protože úplatky budou chtít úplně všichni policajti, které cestou potkáme. Takže mít raději hotovost s sebou, je na místě.

Dnes můžeme s klidem říct, že pokud jde o celníky nebo policajty, nikde nikdo po nás nic nechtěl a kromě 5 eur, které Robert doslova vnutil hlídači na parkovišti u ukrajinského hotelu, jsme nikomu nezaplatili ani korunu.
S platnými vízy, příslušnou měnou a hlavou plnou informací o tom, jak to kde chodí a co je potřeba, jsme mohli vyrazit na cestu. Naším cílem bylo Rusko, kde jsme chtěli vidět Moskvu, Jaroslavl a Petrohrad. S tím souvisel průjezd Ukrajinou, zemí opravdu chudou a neutěšenou.

Sobota 4.8.

V sestavě Robert, já, Vraťa a Tomáš, jsme se v sobotu ráno sešli u garáže. Sbaleni úplně stejně, jako na jakoukoli jinou cestu, jsme vyrazili na Slovensko do malého kempu v obci Snina, asi 20 km od ukrajinských hranic.

Byl to malý, stanový kemp, ležící asi 300 metrů od přírodního bio koupaliště, Sninské rybníky. Poprvé, a taky naposled za celou cestu, jsme postavili stan. Ponaučení pro příště: není potřeba vozit tři týdny stan, který použijeme jen jednou. Kemp byl ve standardním vybavení, sprchy, restaurace s drobným občerstvením, wifi, cena cca 10 euro za dva, stan a motorku. Ráno jsme na chvíli nakoukli k přírodnímu koupališti, kde už před brankou stály davy lidí, čekající, až otevřou. I z dálky to vypadalo na příjemné prostředí k povalování u vody. Ale my máme před sebou jiný záměr. Vyrazit ráno na hranice, do Ukrajiny.

Najeto: 454 km

Neděle 5.8.

Něco po desáté přijíždíme na hranice. Nikde nikdo, žádné fronty, před námi stará oprýskaná celní bouda, s nápisem Ubľa. Slovenští celníci kontrolují pasy a doklady od motorek, celé to trvá jen pár minut a už přejíždíme na Ukrajinskou stranu. Tady jsou kontroly trošku větší. Kromě kontroly dokladů se nás ptají, co vezeme a kam jedeme.

"Narkotiki? Nože? Alkogol?" ptá se celník a nechává si otevřít kufry a tašky. Žádná velká kontrola se nekoná. Jen zběžně nahlídne a pošle nás k okýnku, vypsat bumážku, kterou pak o pár metrů dál, při výjezdu, zase odevzdáme. Nikdo se netváří, že nám chtěl dělat potíže nebo čekal na úplatek. Proč nám všichni doma říkali, že bez úplatků neprojedeme? Úplně v klidu opouštíme hranice, kde z druhé strany míjíme kolonu, čekající na průjezd přes hranice na Slovensko.

Stavíme na první benzínce a kupujeme datovou kartu na další záznam trasy. 20GB karta vyšla na cca 60 korun a pán na benzínce mi ochotně vysvětlil, jak ji aktivovat.

Naše cesta vede dál, Národním parkem Užanok. Než jsme se do něj dostali, museli jsme projet jednou kontrolou pod kopcem a předložit doklady od motorek a taky neskutečným tankodromem místní cesty, který tvořila jedna díra za druhou, někdy i vedle sebe. Na kopci, na začátku parku, stojí přísně vypadající strážce a chce pro změnu pasy.
"Kudá vy jédětě?" ptá se.
"V Maskvů i Pětěrburg," odpovídá Robert.
Strážník nás zamračeně zkoumá.
"Atkudá vy?" Natahuje ruku pro pasy.
"My Čechy", reaguje pohotově Robert. Výraz strážce se rázem změnil, začal se usmívat, zběžně zkontroloval pasy a s pozdravem nazdar přátelsky mávl rukou a otevřel závoru, abychom se mohli pokochat krásou přírodního parku a úplně nově vypadající asfaltovou cestou. Udělali jsme si malou přestávku na odpočívadle, které nevypadalo příliš udržovaně a zjistili, že se žene nějaká dešťová fronta. Ale ještě bylo dost času a tak jedeme dál.

Tahle scénka začala trochu jinak. Já mu totiž na začátku nerozuměl, že se ptá odkud jsme, ale pochopil jsem to tak, že chce vědět, kam jedeme. Až z jeho následného chování na moji veselou odpověď "Rosíja!" jsem pochopil, že je něco špatně a opravil jsem se. Teprve pak se začal usmívat.

Výjezdem z parku se cesty zase změnily na díry a výtluky. Míjíme vesničky, obestavěné malými dřevěnými domky a nutně se vkrádá myšlenka, jestli v tomhle lidi skutečně žijí. Polorozpadlé dřevěnice působí prvním dojmem opuštěně, ale z bližšího pohledu je vidět, že okolí je tak nějak upravené a jeví známky života. Když v jedné takové vesničce zastavujeme, abychom se podívali na počasí, jsme obklopeni povozy s koňmi, pobíhajícími psy a zvědavými pohledy místních obyvatel.

Vše působí chudě a neutěšeně. Jen kostel, u kterého stojíme, vypadá honosně. To je asi ve všech zemích stejné. Ať je okolí jakékoli, kostely jsou vždy udržované. Církev je mocná. Ať jste u nás, v Polsku, Norsku nebo chudé Ukrajině. Než Robert zkontroloval radar na počasí, na chvíli jsem do kostela nakoukla. Zevnitř vypadal stejně honosně, jako z venku, uvnitř pár lidí, zpívajících pobožné písně.

Chvíli čekáme, abychom nevjeli rovnou do deště a vyrážíme dál, do Lvova, kde máme zajištěné ubytování v hotelu Tri Korony.

Hotel stojí uprostřed sídliště, v bloku různých obchodů a restaurací. Na vrátnici sedí starší chlapík a netváří se moc přívětivě. Vypadá to, že mě poslouchá jen tak okrajově a na můj dotaz, jak je to s parkováním motorek pokyvuje hlavou, že před hotelem a že tam má kameru, na kterou na recepci vidí. To se nám vůbec nelíbí a zatím tedy parkujeme před hotelem.
Teprve když procházím recepcí podruhé, chlapík mě zastaví, protože pochopil a začne vysvětlovat:
"Zděs nět parkovka na mašíny. Zděs bezapasno!"
No, konečně mu to došlo. A tak se dozvídám, že hlídané, placené parkoviště je kousek odsud. Tam jsme ale nepochodili, protože pán tvrdil, že má všechna místa zamluvená. Snažíme se mu vnutit nějaký peníz navíc, ale nic platné. Pán rozhazuje rukama a trošku rozezleně se nás ptá, kam dá ty, pro které má místa zamluvené, když tam postaví nás.

Nezbývá, než hledat dál a nakonec nás místní taxikář posílá na jiné parkoviště. Tady jsme pochodili a zaparkovali motorky pod rozbitým podloubím. Cestou zpátky jsme se trošku ztratili, a přestože jsme stáli asi 800 metrů od hotelu, cestu nám zase musel najít taxikář.
Unavení, ale spokojení, že jsou motorky dobře uschované, jsme poseděli u večeře a debatovali o zítřejší cestě.

Trošku ztratili... hmm... nejhorší na tom bylo, že jsme všechny věci nechali na hotelu, takže jsem s sebou neměl ani telefon, ani navigaci a tak jsme bloudili Lvovem skoro bezcílně. Když Hanka chtěla najít taxi, nechtěl jsem, že přece nejsem marný a mám nějaký orientační smysl. Asi po hodině jsem jí musel dát za pravdu a toho taxíka jsme našli, aby nás těch vyvezl z toho kruhu, ve kterém jsme bloudili. No ale stejně jsem byl rozčilený, co je tohle za zemi, člověk nabízí úplatek 10 a pak i 20 Euro Ukrajinci a on je nechce!! Chápete to?

Najeto: 255 km

Pondělí 6.8.

Ráno se vydáváme směr Ternopil, Zaslav. Motorky jsme našli tam, kde jsme je včera nechali a vše je v pořádku. Poděkujeme hlídači a vracíme se zpátky k hotelu, abychom se sbalili a mohli vyrazit.

Cesty jsou pořád stejně děravé, jen občas se najde nějaký sjízdnější úsek. Několikrát míjíme policejní budky, před kterými stojí uniformovaní panáčci se samopalama na zádech, ale jak je vidět, vůbec je nezajímáme. Nestalo se nám ani jednou, že by nás zastavili. Jedeme po celkem velké cestě a všechny odbočky z ní, někam do vesniček, končí asi 20 metrů od odboček. Asfalt jen na nájezd a dál už vedou jen polňačky, pokračující do obydlených oblastí, po kterých se drkotají polorozpadlé Žigulíky a Zástavy místních obyvatel.

Kousek před cílem uhýbáme z polorozpadlé hlavní cesty, abychom najeli na ještě více rozpadlou, plnou děr a štěrku a přijíždíme do malé vesničky Zaslav, k penzionu. Trošku větší domek vypadá upraveně a čistě, před ním parkoviště za bránou, ideální. Dnes nemusíme hledat ochranitělnuju parkóvku. I vnitřek penzionu je pěkný a paní recepční nás srdečně vítá, ukazuje nám pokoje a mile se usmívá. Poznamenáni tím, co jsme doposud kolem sebe viděli, se snažíme získat nějaké informace, ohledně toho, co tady je a není k mání.

Robertovi se zřejmě vybavilo varování někoho z fóra, který psal: "Nikdy, nikdy, nikdy nepijte na Ukrajině jinou vodu, než balenou!" A tak zcela věcně oslovil paní:
"A vadá u vas jesť?"
Výraz, který nasadila, si budu dlouho pamatovat. Nejprve nechápala, že se na něco takového ptá, potom se jí na tváři rozlil pobavený úsměv a odpověděla:
"Da, vadá u nás jesť. My nět zemljá treťjevo míra."
A podala nám dvě láhve balené vody.

Pokoj byl vybavený asi tak, jak jsme zvyklí. Čistá koupelna, ručníky, mýdla, čisté postele, lednička, naprosto vyhovující. Výhled máme na rozlehlý dvorek s altánem, kde je možné posedět a uvařit večeři.
Tu jsme si tam také uvařili hned po tom, co jsme navštívili místní obchůdek, kde se dalo koupit všechno možné. Jen jsme si trošku neuměli vybrat. A to byl otevřený jen jeden obchod. Když jsme se sem vrátili druhý den ráno při odjezdu, stalo se z malého prostranství obrovské tržiště – rynok, kde se dalo koupit všechno, od potřeb do domácnosti, přes jídlo, ovoce a zeleninu až po živé slepice a kačeny. Místní nás sledovali jako mimozemskou civilizaci, která zavítala na Zemi a nějaká paní se dokonce uctivě přitočila a zeptala se, jestli si nás může vyfotit. Tolik upřených pohledů už jsme dlouho neviděli.

Jo, Vraťa si tu vodu v Magazíně kupoval strašně dlouho, za tu dobu se s námi přišla seznámit polovina vesnice. Ale všichni byli milí, usměvaví a jeden starý pán dokonce docela slušnou češtinou zavzpomínal, jaké to bylo na vojně v Pardubicích. Mimochodem, vizitku tohohle penzionu mám schovanou, jestli zase někdy půjdem kolem, tohle místo nesmíme minout.

Najeto: 306 km

Úterý 7.8.

Dnes se vydáváme do větší civilizace, do Kyjeva. Vyjíždíme oklikou, po bočních cestách, směr Šepetivka, kde jsme původně měli spát. Cesta je v žalostném stavu a abychom si chvíli odpočinuli, kousek za Žitomirem zastavujeme na benzínce, že si dáme kafe a cigáro.

Jo, cigáro na benzínkách, to je tady potíž. To není jak u nás, že na každém rohu na benzínce stojí popelník málem rovnou u stojanu s palivem. Tady si zapálíte vedle budovy a hned se odněkud vyhrne nějaký vyhaněč se slovy: "Zděs nět možno kurit!" A pak naznačí rukama oblak možného výbuchu s výdechem Pchhhhh! Prostě bezpečnost především.

Odpoledne přijíždíme k hotelu Nivky, opět ubytování panelákového typu, jako ve Lvově. Parkoviště před hotelem nám dělá trošku starosti, ale paní na recepci mě ujišťuje, že je hlídané a mají ho na monitoru. A skutečně, kolem parkoviště obchází chlapík, typu Kájínka, jak ho Robert pojmenoval, a zdá se, že sleduje vše kolem.

Protože chceme z Kyjeva taky něco vidět a ne tudy jen projet, rozhodneme pro malou výpravu do města. Vzpomínám si na radu, že je dobré využít služeb taxi Uber a poprvé ji zkoušíme. Musím říct, dokonalý systém. Stačí mít aplikaci v mobilu, zadat do ní cíl, kam chcete jet a zpětně dostanete informaci za jak dlouho taxík přijede, jaký typ auta, spz, kde zastaví a kolik přibližně bude cesta stát. Odpadá jakákoli spekulace o ceně a taky, což bylo pro některé, místní řeči neznalé důležité, jakákoli potřebná domluva o cestě a cíli.

A tak zatím co nás taxík přepravoval do města, abychom se podívali na památnou sochu Matka vlast, která je ze železa a větší, než Socha svobody v Americe, byla i příležitost, zeptat se taxikáře na místní život a podmínky….

No na místní život jsem se ho moc neptal, protože na to nemám ruštinu. Zvládl jsem se ho jenom zeptat, kolik tam vydělávají a kolik stojí byt. A dozvěděl jsem se, že vystudovaná veterinářka (říkal, že má sestru) bere asi 4.500 hřiven, zatímco on, jako taxikář Uberu si vydělá kolem 30.000. No ale taky jezdí od rána do večera, včetně víkendů. A cena malého jednopokojového bytu začíná někde na 400.000 hřivnách, to by odpovídalo i reklamám, co jsem viděl podél cesty.

K vyhlídce jsme se dostali malým parčíkem, kterému na vrcholu vévodila obrovská socha a pod ní ležel vojenský památník s velkým nádvořím. Tanky, sochy vojáků, v dáli ještě dlouhá promenáda k nějakým kostelíkům. Tomu všemu jako na dlani leželo v údolí město Kyjev.

Když se později vracíme opět taxíkem zpět k hotelu, parkoviště stále obchází hlídač. Robertovi to nedá, vydává se k něm a ptá se, jestli to tady bude hlídat celou noc. Hlídač přikyvuje, že ano, ale to Robertovi zřejmě nestačí a tak vytahuje připravených 5 euro a strká mu je do dlaně s gestem, aby dal na motorky pozor.

Pojďme do něj valašsky: "Vy zděs bůdětě céluju noč?" Chvíli se na mě nechápavě díval, pak to pochopil. "Da, zděs," a pořád se tvářil tak nějak divně nepřístupně, vypadal jako bývalý voják, což jenom podtrhovaly maskáče, které měl na sobě. Vytasil jsem tvrdou evropskou měnu a blížil se k němu: "Zděs, padárok!" Kajínek přede mnou začal couvat, rozhodil ruce a blábolil: "Ničevó něchačů, něchačů děngi, ja němagů!" Nedal jsem se odbýt, šel jsem pořád k němu s utkvělou představou, že někomu konečně na té Ukrajině musím něco dát.
Poté, co přede mnou odcouval přes půl ulice, zarazil se o květináč a to byla příležitost pro mě, abych mu bankovku nacpal do přední kapsy jeho maskáčů. "Spasíba, spasíba, moloděc," blábolil a dokonce se i pokusil o úsměv. Usmál jsem se i já, vědom si své ruštiny už jsem raděj nic neříkal a jenom jsem si ukázal na oči a na motorky. "Da da, ja paňal..." Možná se mi budete divit, ale tentokrát jsem věřil, že motorky ráno najdem.

Najeto: 318 km

Středa 8.8.

Další den ráno vyrážíme, směr Novgorod Seversky. Vesnička zase někde mimo hlavní cestu, z které se pak další den plánujeme vrátit na hlavní a přechod do Ruska.

Kostrbaté cesty snad ani nemusím popisovat, protože tady je to všechno stejné. Domky, paneláky, silnice, vesnice…nic, co by se nějak vyjímalo mezi ostatním. Když po pár zastávkách přijíždíme do Novgorodu, slepě následujeme navigaci, která nás vodí po vesnici sem a tam, až málem skončíme někde na dvorku malého domku. Nezbývá, než se zeptat místních a tak oslovuju nějakého pomalu projíždějícího řidiče.
Ochotně mi radí, kudy kam a dokonce nabízí, že nás tam zavede, když pojedeme za ním. Projíždíme tedy znovu vesničkou a pak se dáváme na uzoučkou cestu, vedoucí někam ven, za vesnici. Zastavujeme na veliké louce, nad níž se tyčí krásné domky, kolem pobíhají husy, ovce a krávy. Přímo před námi stojí veliká dřevěnice, nikde nikdo.

Tady přece by to mělo být. Přemýšlím a obcházím veliké stavení z druhé strany, vcházím malou brankou a hledám nějaké majitele. Našla jsem je sedící asi 30 metrů od plotu, kde jsme parkovali a nijak neřešili, že tam jsme. Ale jen do doby, než jsem jim řekla, že u nich máme spát. V tu chvíli nám otevřeli bránu, zavedli nás do domku a ukázali dva prostorné pokoje s koupelnou, ledničkou a rychlovarnou konvicí.

Postupně jsme vybalovali věci, Vraťa s Tomášem si hned začali chystat jídlo venku na terásce, když slyším zevnitř pokoje paní domácí, jak na ně venku mluví. Paní mluví a od kluků se ozývá jen: "hmmm, no, ehm…"
Vykouknu ven a paní ne mě hodí udivený výraz se slovy: "Aní něpanimájut!" Začnu se smát, když vidím nechápavé výrazy kluků a s úsměvem odpovídám: "Da, aní něpanimájut."

Později jsme se s paní ještě dali do řeči o tom, jak tady žijí a jaké to bylo v době výbuchu Černobylu. Dnes už prý tady lidi nijak nepociťují, co se tenkrát stalo. Někteří se odsud odstěhovali a ti, co tady zůstali, pár kilometrů od místa havárie, žijí nyní už běžným životem. Chovají dobytek, pěstují nějaké plodiny, loví ryby v řece pod námi a zvěř v okolním lese. Pravda je, že střelbu a loďky rybářů jsme slyšeli pak večer, když jsme seděli za svitu měsíce na verandě.

Najeto: 354 km

Čtvrtek 9.8.

Ráno mě probouzí cinkání zvonků, bučení krav, dupání ovcí a kejhání hus. Sluníčko vychází za řekou, nad kterou ještě visí mlžný opar, u vody sedí místní rybáři. Když přicházím k řece, abych se nabažila krásného rána, vrhne se na mě hejno komárů a důležitý houser, hlídající své husy, mi hlasitým syčením a útočným postojem ukazuje, že tady je to jejich.

Vracím se tedy zpátky a začínám balit. Dnes opouštíme Ukrajinu a čeká nás přechod do Ruska. Paní nás sleduje z lavičky, jak pobíháme mezi domkem a motokami a ve chvíli, kdy vezmu do ruky mapu, abych se podívala, kudy vlastně jedeme, přihrne se s dotazem, přes jaký přechod chceme jet do Ruska. Ukazujeme jí hlavní přechod někde po hlavní silnici a paní se ptá:
"A počemů sjudá vy chóčete jechať? U nas tóže pěrechód."
Ochotně nakukuje do mapy a mezitím se hlasitě dohaduje se svým mužem, který nám chce taky poradit, kdo z nich to ví líp a poradí nám. Jako babka s dědkem.

Nakonec nám ukazuje na mapě, že přechod do Ruska je odsud jen pár kilometrů. Měníme tedy původní plán, vrátit se na hlavní cestu a vydáváme se k menšímu přechodu, směrem na sever. Cesta k přechodu byla jedna z nejhorších, jakými jsme za celou dobu po Ukrajině jeli. Díry a štěrk nás omezil na rychlost maximálně 40 km/h a zdála se nekonečná. Když jsme konečně uviděli před sebou hraniční přechod, na jednu stranu se nám ulevilo, na druhou jsme nevěděli, co bude dál.

Až sem na hranice najeto 1720 km, z toho jenom po Ukrajině 1230 km.

Ukrajinská strana vypadá v klidu, nikde nikdo. U okýnka odevzdáváme zase doklady od motorky a zamračená paní vypisuje maličké lestro, které následně při odjezdu zase odevzdáváme. Když jí podávám svůj pas, upře na mě udivený výraz a chce doklady od motorky. A začne něco psát do počítače. Vysvětluju jí, že nemám motorku, že cestujeme dva na jedné. V tu chvíli se její výraz změní na rozezlený, proč jsem to neřekla hned a chce zpátky původní doklad, kde něco opravuje a vrací nám ho. Platí tedy, že pokud cestujete dva, stačí pas řidiče a doklady od motorky.

Po chvíli přišel ukrajinský mladíček, obešel motorky, zeptal se kam cestujeme a taky, co vezeme. Narkotiki? Alkogol? Nět? No a potom chtěl vidět všechny tašky a kufry. Ne že by si to nechal vyloženě vyskládat, ale dožadoval se toho, že chce vidět dno.

Jak se tak Robert hrabe v tašce, vykoukla najednou malá, mysleli jsme, že dobře uschovaná lékárnička a začalo vysvětlování. Robert ukazuje na různé léky a vysvětluje:
"Éto kak u meňá bolít górlo, éto kak u meňá bolít gólova." A vysvětloval by dál, ale mladík chápavě pokyvuje hlavou a se slovy:
"Charašó, ja paňál," nechává Roberta schovat věci zpátky do tašky.

No, byl jsem trochu nervózní, protože tentokrát jsem toho vezl trochu víc, než bylo zdrávo. Byl jsem zrovna uprostřed nějaké vitamínové kůry, když se jelo na výlet a tak jsem s sebou vezl pár podivných lahviček s různobarevnými kuličkami. To jsem fakt nechtěl, aby mi celník něco takového našel, těžko bych to vysvětloval. Měl jsem je rozmístěné všude možně po zavazadlech a tak bylo vlastně štěstí, že našel jenom tu lékárničku s léky v originálních obalech a že mu to stačilo, že "paňal" tak rychle. Zvednout ty hadry v tašce ještě z druhé strany, asi bychom neprojeli tak lehce. Ale musím říct, že byl velice slušný a v klidu. Ani ten nůž moc nehledal....

K spokojenosti všech, jsme nakonec zdárně vyjeli z Ukrajinské celnice a zamířili na tu Ruskou. Vypínáme kameru, schovávám foťák a pomalým tempem přijíždíme k závoře, u které stojí strážní budka a celá celnice je obehnaná plotem z ostnatého drátu.