Nedávno jsme se vrátili z menšího výletu z Ruska, kam jsme jeli přes Ukrajinu. Ještě než jsme jeli, hodně lidí nám říkalo, že to tam nebude dobré, ba přímo že to bude hrůza. Že nás tam okradou, možná i zabijí, že se vrátíme bez motorek a v nejlepším případě, že budeme všude dávat úplatky. A ta chudoba, přátelé, ta chudoba... Nerad to přiznávám, ale měli pravdu.

Už při příjezdu na Ukrajinu byly vidět ty naštvané obličeje nepříjemných celníků, ta neochota cokoli udělat a tak se dalo čekat, že neprojdem jenom tak. A opravdu, vrhli se na nás jako já na zahraniční závodníky v 8 letech, když u nás byla nějaká rallye. Jenom s tím rozdílem, že nechtěli samolepky, ale peníze. Ano, zcela nepokrytě ignorovali ty veliké cedule, že se nesmí brát úplatky a chtěli je po nás. Když jsme jim dali něco málo, nestačilo to a tak nás nechali vyskládat obsah kufrů a tašek na zem a začali se nám v tom všem přehrabovat. No, nakonec jsme z toho nějak vyvázli, ale řeknu vám, nechtěl bych to absolvovat znovu, zvlášť po tom, co jsem musel nepříjemnému vojákovi s namířeným samopalem vysvětlovat, co že to je v té lékárničce za barevné kuličky. U jeho zuřivého pokřiku "Drogy! Drogy! U těbjá jesť drogy!" jsem se opravdu necítil moc dobře a myslím, že stejně negativní zážitek měli i všichni ostatní.

No, asi po 2 hodinách nás konečně nechali jet dál a tak jsme s úlevou pokračovali. Trochu jsem si oddechl, ale jenom na chvíli, než přišel průjezd jakýmsi národním parkem, kde na vjezdu zase byla "DAJ budka", ze které vyskákalo asi 8 policajtů a začala zase ta stejná písnička. Prachy, cigára, vezete drogy. Vůbec nebyli milí a nedalo se s nima domluvit. A sotva nás pustili, po pár kilometrech závora, tam zase chlap v maskáčích se samopalem a prý odkud jsme. "Z Čech", povídám mu. Ale to jsem se se zlou potázal, podle jeho naštvaného výrazu a křiku jsem pochopil, že Čechy nemá vůbec rád, protože mu hrozně ublížili v mládí, když byl na vojně v Břeclavi.

A takhle nějak to bylo celou dobu, co jsme tam jezdili po těch jejich děsivých cestách. Ano, děsivých, protože tak jak mi říkali, jsou ty cesty samá díra, kaluž, upadlá krajnice a někde dokonce asfalt úplně chybí! Vůbec se tam po těch cestách nedalo jezdit, často jsem musel jet i krokem, aby se mi cestovní enduro nerozpadlo, tak to bylo špatné. Ale říkali jsme si, že když už jsme tady, musíme to nějak přežít a že je to vlastně jenom trénink na Rusko, kde to dozajista bude ještě mnohem horší. Kdybych tehdy věděl, jaká je to pravda!

Co se týče přírody, je Ukrajina hezká, ale pořád si myslím, že pěkná příroda je i jinde a člověk nemusí jezdit do takových krajin, kde se na něho dívají pořád jenom nevraživě a vidí v něm chodící pokladničku. Lidi na nás byli docela dost nepříjemní, začalo to na benzínce hned za hranicemi, kde jsem chtěl koupit SIM kartu, aby byl nějaký internet. Chlap, co tam prodával, nás nakonec hnal z obchodu palicí, protože se nám zdálo 1500,- Kč za 2GB dat nějak moc. Jenomže jak jsem později zjistil, je tohle úplně normální cena. Zlaté naše tarify v EU, přece jenom to tu máme levnější a hlavně lepší.
A pak ty naštvané obličeje pokračovaly. V každém hotelu, kde jsme bydleli, jsem jenom čekal, kdy dostaneme přes držku nebo se na nás vrhne nějaká banda výrostků v maskáčích. Chodili jsme teda ven zásadně za tmy a tiše jsme se posouvali kolem vysokých zdí, abysme nebudili nějaký rozruch. Jenom zázrakem nás neokradli ani o peníze ani o motorky, i když nám neustále dávali najevo, že se to klidně může stát. Největší strach jsem měl, když jsme spali na hotelu a motorky musely zůstat před vchodem, kde ani nebyla kamera a když byla, sám recepční říkal, že je tam stejně k ničemu. Celou noc jsem se třásl strachy a litoval toho, že jsme sem jeli, protože tohle mi za to nestojí. Škoda, že tam nikde neměli něco jako třeba hlídané parkoviště, ale na to se zřejmě ještě ukrajinci nezmohli.

A ta chudoba! Chudoba nás provázela na každém kroku, asi proto jsou ti lidi tak nasraní. Nikde jsem skoro neviděl žádný obchod a když už se nějaký malý našel, nebylo v něm zhola nic, co by se dalo koupit. Dokonce ani ta balená voda... Byl jsem dopředu u nás upozorňován, abych nepil nic jiného než balenou vodu, protože všechna ostatní voda je na Ukrajině a v Rusku otrávená. Bohužel i ta balená se špatně sháněla a vzpomínám si, jak jsem se jednou zeptal majitelky takové rozpadlé chatrče, kde jsme bydleli, jestli nemá na prodej balenou vodu a ona mi suše a nenávistně odpověděla: "U nas nět vodá, my zemlja tretjevo mira!" Tedy volně přeloženo něco asi jako: "My vodu nemáme, my jsme země třetího světa." Jak výmluvné a jaká pravda!

Po těchto zážitcích, kdy jsem přísahal, že do tak hnusné a zaostalé země už se nikdy nevrátím, hleděl jsem na přejezd do Ruska s velkými obavami.
A ty se bohužel vyplnily.

Po přejezdu ukrajinských hranic, kde se opět opakovala ta stejná písnička, jako při vjezdu a nepříjemný celník v maskáčích si strkal moje pětieurovky drze do kapes, pořád dokola opakujíce: "Ja paňal, ja paňal," jsme najednou stáli před ruskými hranicemi. A to byla teprve jízda! Závora, budka, všude kolem ostnaté a žiletkové ploty a najednou se seběhlo asi 10 vojáků, někteří dokonce zaklekli, zamířili na nás samopaly a křičeli: "Štó vy chóčetě, inostránci! Daváj drógy i alkogól! Počemů vy chotítě viděť Rosíju!"
No fuj, tohle jsem teda nečekal. Nakonec všechno dobře dopadlo, dali jsme jim litr slivovice a trochu se uklidnili, ale přivítání to teda bylo docela divoké. No, asi bude něco pravdy na těch řečech, že je v Rusku totalita.

Na hranicích jsme strávili asi 4 a půl hodiny, protože si na nás dávali opravdu záležet. Neustále nás posílali z jedněch dveří do druhých, pořád jsme museli vyplňovat nějaké bumážky a každý náš krok hlídal pohraničník se samopalem a psem. Vrchol všeho byl, když si začal fotit motorky. Ke každé jsme si museli stoupnout, jeden pohraničník před nás strčil držák s nějakým číslem, další na nás mířil a poslední to fotil. Přesně tady jsem se začal těšit domů do EU, kde jsou lidé tak milí a kde je demokracie, takže něco takového by se mi nikdy stát nemohlo.

No ale i tady ta hrozná noční můra skončila a my mohli pokračovat dál. A jak jsme tak jeli, začal jsem chápat, o čem to u nás lidi mluvili. Že tu nebudou cesty (respektive cesty ano, ale bez asfaltu, jenom bahno), to jsem tak nějak čekal. Co jsem ale nečekal, byly ty zemljanky, o kterých mi říkali. Tedy ne zemljanky, jak jsem si je představoval já, jako díru v zemi, tak špatně na tom v Rusku nejsou, ale malé rozpadlé dřevěné chatrče. Jak jsme tak jeli směrem na Moskvu, byly v podstatě všude. Nic jiného jsem ani neviděl, žádné domu, činžáky nebo nedejbože cokoli zděného, ale malé dřevěné chatrče. O tom nic, ve Finsku taky bydlí lidi v dřevěných domech, ale tyhle byly rozpadlé, často bez oken a dveří a jenom nějaký starý žigulík před vchodem dával vědět, že tu někdo žije.

Celkově jsme potkávali dost málo lidí, nevím, čím to bylo. Když už jsme někoho potkali, většinou to byl nějaký malý, vychrtlý člověk v roztrhaných hadrech, který se motal po silnici, v ruce měl flašku a notoval si cosi o Kaťuše, jak vychadila mezi gruši na krutoj běreg. Zato jsme ale vídali auta, které by možná pamatovala moje maminka, já už ani ne. Teda jak tady můžou ti lidi žít... Asi to bude tím, že jim nic jiného nezbývá, ale pro mě by takový život byl nepředstavitelný. I když možná by to nějak šlo, záleží, jak dlouho by vydržela zásoba vodky.

Moskva a Petrohrad to už byla trochu jiná káva, musím říct, že tahle 2 města stojí za to shlédnout o nich dokument. Tady už byly i nějaké zděné domy a jezdily tu i jiná auta, než jen Žigulíky, Volhy a Kamazy, ale i tady byla vidět celková chudoba a snaha vydělat peníze za každou cenu. A tak se nás často snažili i okrást, třeba když se nám pokusili prodat trička za 700,- nebo když jsme se museli skoro do krve pohádat s několika řidiči taxi Uber, kteří nám chtěli účtovat skoro trojnásobnou částku za odvoz. Jeden dokonce po tom, co nás rozpadlou rachotinou dovezl k hotelu, kde stály motorky, ještě vystoupil, ukázal na motorky a hrozil nám, že je už neuvidíme.

Celkově musím říct, že Rusko předčilo všechna má očekávání. Když mi o tom říkali lidi, co tu před 30 lety byli, nechtěl jsem jim věřit, ale musím opravdu uznat, že měli pravdu. Ba co víc, možná je dnešní Rusko ještě v některých ohledech horší než tehdy.

A co mi nejvíc utkvělo v paměti?

Tak třeba ubytování. Pravda neměli jsme zrovna moc peněz a tak jsme nebydleli zrovna v tom nejlepším, ale i tady bych očekával, že budou aspoň nějaké služby a ne že nás pošlou na kebab nebo nám s nevraživým výrazem dovolí ohřát si konzervu v kuchyňce a jít spát. Celkově ta hrozná nesvoboda, ten dojem, že jsme jenom jakýsi póvl, mě dost vadil. Ale jak jsem si všiml, úplně stejně to měli i mladí Němci, Španělé a Italové, co bydleli na hotelu s námi. Ti Rusi zřejmě nenávidí celý svět.

Všudypřítomný dohled a totalita. To trochu souvisí s tím, co jsem už napsal, ale navíc, všude, kam jsme se pohli, byly buď kamery nebo policie s obuškem a píšťalou. Jednou jsme třeba jenom tak stáli u silnice a čekali na taxi, když u nás zastavil Žigulík, vyskákalo z něho snad 5 policajtů a opakovalo se něco podobného jako na hranicích. Ten největší, chlap jak Rambo furt něco drmolil rusky a když jsem se mu snažil vysvětlit, že jsme Češi, zakřičel na ostatní něco jako: "Daváj, inostránci!", povalil mně na zem a začal mě škrtit. Naštěstí toho za chvíli nechal a nějak jsme si to vysvětlili, že si nás možná s někým spletli, možná, ale i tak, není to něco, co byste chtěli zažívat každý den při cestě z práce.

Celková nevraživost. V jednom kuse, když někdo zjistil, že nejsme rodilí Rusi (což šlo poměrně snadno), začal na nás slovně útočit, že jsme jim sebrali nějaké území nebo co a že oni musí povstat do zbraně a zase si ho vzít zpátky. Pořád řešili něco o tom, že by si zasloužili vlastnit skoro celý svět a že můžeme být rádi, že nás Západ chrání, jinak už by u nás dávno byli. Ani nevím, kolikrát jsem slyšel ty oslavné ódy na dobu za bolševika a to dokonce i od mladé generace. Já zrovna politiku nijak neřeším, ale téhle masírce nešlo odolat, zvlášť když byla na každém kroku a dokonce i v televizi. Kdykoli jsem pustil jakýkoli ruský kanál, nebylo v něm nic jiného než tanky, rudé prapory, armáda, mapy okolních států se zapíchlými vlaječkami a obrovská armáda, která někam pochodovala a pěla budovatelské písně. Chápal bych, kdyby lidi měli nejakou svoji národní hrdost, ale tohle, ty muzea, vlajky a tanky a dokonce pochodující mládež, to je obyčejný zvrácený nacionalizmus.

Kvalita potravin. Teda to, co se tady dá koupit, je docela hrůza. V Moskvě to bylo trochu lepší, tam jsme našli dokonce i jeden supermarket, ale všude jinde se člověk skoro nenají, teda pokud má slabší žaludek. Obchody tu v podstatě nejsou a když už jsme nějaký našli, byl to jenom jakýsi zaprděný Magazín, kde stará nepříjemná babka prodávala nějaké fuj věci, asi z její vlastní produkce. Restaurace se tu sice najít dají, ale mají tam pořád všude jeden a ten stejný Boršč, který nenávidím už od základní školy. A to už se ani nebavím o tom, že neví, co by za ty blivajzy chtěli.

Azbuka. Tohle byl vážně problém. Ani jedno písmeno či slovo není v Rusku napsáno jinak, než tou jejich hatmatilkou, azbukou. A tak pokud neumíte azbuku číst, nejste schopní udělat vůbec nic, nic si objednat, koupit, nevíte kde jste a dokonce nezastavíte na Stopce, protože kdo má sakra vědět, co znamená CTON? To mě teda vážně dost otrávilo. A co víc, dokonce ani v Moskvě a Petrohradu, kde bych trochu snad čekal, že někdo z mladé generace bude umět aspoň slovo anglicky, ani tam neuměl nebo možná nechtěl říct ani slovo. Co je to za zemi?

Neustálé kontroly. Kam jsme se pohli, tam se na nás dívaly kamery, stokrát za den jsem musel ukazovat někomu doklady, procházet různými rámy a vyskládávat obsah ledvinky, batohu a kapes na nějaký stůl. Hlídané vchody, východy, každá místnost v kostele, muzeu nebo v metru. Pořád jsem se cítil hrozně divně, není totiž nic horšího, než mít pořád za prdelí policajta, navíc se samopalem. A nejvíc mě naštvalo, že ani na Lenina jsem neměl trochu času, sotva jsem se na něho trochu v té tmě zadíval, už se ke mě zase hrnul policajt a mumlal: "Davájtě, idítě, idítě!"

Uzavřenost země. Je to zvláštní, těžko se to vysvětluje, ale mě jako multikulturnímu člověku dost vadilo, jak je Rusko uzavřené. Už při vjezdu to začalo těmi ploty a pak to pokračovalo tím, že všude jsou k dostání jenom ruské věci, ruské potraviny, ruská vodka. Tohle se nám v naší rozvinuté demokratické společnosti chválabohu podařilo změnit a tak si můžu klidně koupit španělské rajčata, holandskou mrkev, čínskou konzervu, polské kuře a podobně, což tady nešlo. A to mi dost vadilo. A navíc, všude v menších městech byli jenom Rusi a mě moc chybělo setkání s jinou kulturou, která by mě více obohatila.

Neochota, lenost a všudypřítomý nepořádek. Na každém kroku bylo vidět, jak jsou místní lidi líní. Není to jak u nás, že makáme, lítáme, sháníme peníze až skoro nemáme čas na rodinu. Tady se žije jinak, všichni jsou v klidu, nikam nespěchají a zatímco dětičky opuštěně a znuděně lelkují v parku, rodiče si klidně sednou do hospody a chlastají. A ne jak u nás, jedno dvě piva a domů, ale to se jede vodka ve velkém. Na tohle jsme naráželi často, pije tam snad skoro každý a podle toho to pak vypadá. Místo aby třeba ráno vstali a uklízeli ulice, jako u nás, potulují se dost často jakési podivné existence podél krajnice a natahují ruku, když nás vidí přijíždět.
Zvlášť Hance jich bylo někdy líto a tak jim sem tam něco dala. Musím říct, že jí za to většinou poděkovali a tak jsme slýchali věty jako: "Gánička ty choróšaja... Spasíba Gánička..." Nejvíc mi v paměti utkvěla jedna stará paní, která už vypadala fakt špatně, jak se připotácela do recepce jedné barabizny, kde jsme bydleli, objala Hanku, ukázala na nás a snažila se jí vysvětlit, že jsme špatní, protože jí nerozumíme a nechceme jí nic dát:
"Gánička, aní něpanimájut!"
Ano, tomuhle jsem nechtěl rozumět, to už bylo vážně moc.

No, dalo by se takto pokračovat dlouho, ale nechci být jenom negativní. Byly i pozitivní chvilky, třeba výlet do květné zahrady Petěrhof nebo Aurora. Aurora byla zajímavá, škoda jenom, že i tady u Aurory zase byli lidi, kteří nás nenechali na pokoji a snažili se nám vnutit, jak bylo za bolševika dobře a jak se ta doba zase vrací. Oni opravdu ještě žijí v době Sovětského svazu...
No anebo třeba návštěva Ermitáže. Ta zrovna je pěkná, jenomže tam stejně nic neuvidíte, pokud se nechcete nechat ušlapat čínskými kobylkami, pardon, turisty. Ale je to pravdu pěkné a veliké muzeum, možná by mě trochu zajímalo, jakým způsobem získali Rusové všechny ty exponáty, ale všechno vědět nemusím.
A pak třeba taky malé muzeum na památku obléhání Lenigradu, St. Petěrburgu a Petrohradu. To  bylo taky moc pěkné, protože bylo u Ladošského jezera, svítilo sluníčko, nebe bylo krásně modré, šuměl tichý vánek a ptáčci zpívali svoji obvyklou písničku: "Bez chleba, nejde žít a bez vody nejde pít..."A nebylo tam ani moc lidí, taková pěkná odpolední idylka mezi děly, letadlem a loděmi. Teda jenom do do té doby, než se ke mně přitočil jeden místní, ukázal na nášivku CCCP na roztrhaném tričku a pak se začal divně šklebit a dělat na mě dlouhé nosy. Co tím asi chtěl říct?

Výlet do Ruska se nakonec vydařil, už jenom tím, že jsme se vrátili ve zdraví. Za sebe můžu říct, že tuto zastaralou a divnou zemi už znovu vidět nemusím, radši zůstanu v té naší zlaté a moderní Evropské unii.

A příště budu víc věřit lidem, co něco pamatují. A vy byste měli taky.

S pozdravem

Antonín "GUMA" Demagog
Váš blízkovýchodní zpravodaj