Jak už jsem se zmiňoval, cestu po Pobaltí a Skandinávii s námi kromě Honzy absolvoval i jeho syn Matěj. Málem bych zapomněl zveřejnit jeho zápisky, které dělal cestou, postupně každý den. Tak tady jsou - je to zajímavé čtení. Minimálně pro nás, kteří jsme tam byli....

DEN 0 aneb balíme pivo, auto a motorku

Tak a je to tady!  Už zítra vyrážíme směr Nordkapp a obrovské dobrodružství. Jen tak abych představil naší  partu. Moje jméno je Matěj a jsem nejmladší člen výpravy. Další člen je Honza, ten který tohle všechno vymyslel a začal plánovat a taky přemluvil další dva členy Roberta a Hanku. A ti jedou na motorce.
Na dnešní  den jsme naplánovali svoz všech účastníků výpravy na Nordkapp. Také byla potřeba  zprovoznit měnič  a naskládat všechno vybavení, jídlo a nářadí do auta a na motorku. Ze začátku to vypadalo, že to je nemožné, ale po vyklizení kufru auta to začalo vypadat slibněji. V průběhu balení jsme se také trochu věnovali  natáčení a focení. Teda spíše já jako nejmladší člen výpravy, ale nedělá mi to problém.  Ono to není jen tak jednoduché nabalit auto v takových teplotách, co byly dnes a proto jsme se poté posadili a napili v nedaleké hospůdce U Macků. Po několika pivech a půl litrech kofoly jsme se domluvili na tom, že zítřejší den začneme v 7:00 srazem u garáže, odkud budeme odjíždět zhruba v 7:30.

DEN 1 tak jsme byli v Auschwitzu

Dobré ráno. Začíná první den naší výpravy. Je šest hodin a budí nás Slipknoti. Po probuzení a takových těch ranních věcech, které všichni jistě dobře znají, se scházíme s Robertem a Hankou v garáži a začínáme dobalovat poslední věci do auta a na motorku. Necháváme se vyfotit a vyrážíme směr polské hranice a Osvětim s Březinkou. Jako první zastávka je novojičínská benzínka kde si dopřáváme kafe a projednáváme detailněji pokrčování trasy. O několik chvil později znovu sedáme za volant a na motorku. Frýdek Místek a jsme v Polsku. Je něco okolo jedenácté hodiny a slunce začíná pořádně pálit. Po dalších dvou zastávkách se ocitáme na parkovišti před Osvětimí, přesněji před Březinkou a Robert začíná s velikou chutí mluvit o tom, jak si představuje, že je Osvětim zase v provozu. No a místo židů se tam transportují tzv. bubáci. No ve skutečnosti to žádní bubáci nejsou, ale jsou to imigrant. A s touhle myšlenkou pokračujeme po prašném nástupišti, kde ne zas až tak dávno probíhaly selekce. Po prohlídce jsme skončili  v restauraci na prakovišti kde jsme pojedli, dali si další kafe a odhodlávali  se k tomu že polezeme do auta,  ze kterého vzlínal HORKÝ vzduch. Robert s Hankou se zase soukali do vyhřátých, ale zato zpocených hader na motorku. K večeru, okolo sedmé, jsme dojeli do kempu. Vyskytl se zde malý zádrhel a to ten že „kemp“ byl tak trochu zavřen a zarosten flórou. Tak jsme rozbili tábor, okoupali se v nedalekém jezeře, povečeřeli a šli spát.
Ujeli jsme 410km za den.   

DEN 2 řešení jestli jsme na ruské nebo litevské mobilní síti

Den začínáme chvíli po sedmé hodině ranní. Sotva začnu vnímat svět zjišťuji že prší. Vůbec se mi nechtělo ze stanu ven, ale venku na mě už čekalo kafe a snídaně. Po sbalení stanů, převlečení a dalších potřebných věcech vyjíždíme z louky, na které jsme nocovali. Venku přestávalo pršet, ale začínalo „chcát“. Pršelo tak moc, že nebylo skoro nic vidět, když jsme jeli za jiným autem. Dnes se toho moc neudálo. Na oběd jsme zastavovali v nějaké restauraci u dálnice. Poté už byl úkol jednoduchý a to doje do Litvy do kempu. Tentokrát byl kemp funkční a vypadá to že zde zůstaneme i další den. Jsme u jezera, které je z jedné půlky v Litvě a z té druhé v Rusku. Večeři jsme si museli uvařit, jelikož blízká restaurace měla otevřeno pouze do osmi večer.
Za den se nám podařilo ujet zhruba 465km.

DEN 3  unikáme rusům do kostela

Ráno okolo sedmé, se rozhodujeme jak to bude dnešní den. Honza zůstává v kempu, aby si odpočinul a zotavil se. Proto s Robertem a Hankou přebíráme klíčky od auta a odjíždíme na tzv. „průzkum okolí“. Jako prve míříme k ruským hranicím, kde se rozplýváme nad dokonalostí Rusů a jejich zabezpečovacím způsobem. Tím chci poukázat na to, že ví jak dospět toho, aby se jim do země nedostal žádný bubák. Dále míříme do trošičku více vzdáleného města Kaunas. Po pár krocích z parkoviště se ocitáme na nádherné promenádě, která je plná zeleně, obchodů, lidí a jak Robert řekl cituji: „-je zde minimálně 90 % žen“. Na konci promenády stál nádherný kostel. Bohužel poté co jsme do něj vlezli kostelník zavřel dveře, aby se nikdo další nedostal dovnitř. Doslova řečeno jsme ho znesvětili, ale myslím že už ho zase vysvětili.

DEN 4 nekonečná rovina

Po snídani balíme poslední věci do auta a já vracím klíče od pokoje ve kterém jsme strávili poslední dvě noci. Sedáme do vozidel a vrážíme ještě jednou na ruské hranice, tentokrát i s Honzou. Poté razíme na Horu Křížů. Je to velice zvláštní místo. Je zde tak vysoká koncentrace křížů až to není možné. Nejsou zde stovky,  ani tisíce křížů, ale troufám si říct že tak milión jich tam je určitě. Přispěli jsme z naší výpravu rovnou dvěma! Docházíme k závěru a o k takovému že máme hlad. Asi  kilometr zpátky je velice milá restaurace s Wi-Fi , kde přidáváme fotky na Facebook. Další místo k zastavení se nachází až v Rize v Lotyšsku. Cesta do Rigy je jednoduchá. Je totiž až na pár případů rovná.  Stavíme stany a odjíždíme se podívat do centr Rigy. Jdeme se zde podívat po staré části, s tím že nám to připomíná Václavák.

DEN 5 spíme v dřevěné MINIchatičce

Ne mnoho chvil před osmou ruského času, který nás otravuje už v Estonsku jsem se rozhodl, že vstanu. V tu samou chvíli se rozhodl Robert, že už taky vyleze ze stanu a přidá se k ostatním v tom že si dá kafe. Po snídani, kávě, sbalení věcí zase vyrážíme s dosavadní polohy. Jedeme přes Rigu, hlavní město Lotyšska. Pár semaforů odboček a frčíme směr benzínka a další kafe. Zastavujeme se na oběd u pláže kdesi v Estonsku zhruba v polovině.  Je zde opravdu nádherně. Děláme si menší vycházku po obědě na písečnou pláž. Prohlašuji, že příští rok nejedu do Chorvatska, ale do Estonska. Promýšlíme další plán trasy a rozhodujeme se, že pár dalších kilometrů pojedeme po okreskách. Činíme tak proto, kvůli zítřejšímu nabytému plánu a hlavně trajektu z Talinu do Helsinek. Podle času se zajdeme nebo nezajdeme podívat do Finského národního parku.
„ÁÁÁ, už to vidím. Tak a jsme tady, konečně už jsem myslel že k tomu jezeru nedojedeme.“   Ano jsme zase v kempu u jezera. No a doufám, že dnes půjdu do té ledové vody v tom jezeře. Už se těším.
Najeto:336 km

DEN 6 jedeme trajektem

Ráno je tak jako ty předchozí až na to že nemusíme balit tolik věcí. Spali jsme totiž chatce a proto toho nebylo tolik vybaleného. Odevzdali jsme klíče a jedeme do Kundy. Po cestě začalo trochu pršet. Na chvíli jsme zastavili, aby se Robert s Hankou mohli obléct a jelo se dále. V Kundě už na nás čekal „KUNDA BOX“ do kterého jsme se zapsali, dali samolepku a jeli zpátky na benzínku. Byla už jen třeba dojet posledních pár kilometrů do Tallinnu.  Tallinn je normální město. Připomíná mi Prahu. Až na to že v Praze není přístav takových rozměrů. Jen to čekání mi trochu vadilo, ale stálo to zato. Zprvu jsme se s Robertem a Hankou nemohli střetnout, protože bloudili po lodi. Měli jsme tak trochu hlad, ale zachránila nás jídelna Viking. Víc jídla za 20Euro si nemůžete přát. Najedli jsme se do sytosti. Už k tomu stačila jen káva. V Helsinkách je živo. Podle toho co jsem pozoroval tak to vypadá že se zde koná nějaký festival, jak tomu v létě už bývá. Jen těch 17 stupňů a déšť není úplně nejlepší. Ale zato jsme v kempu za Esspo u jezera Bodo. Je tu hezky i přes ten nečas.

DEN 7 ještě že jsme to potáhli o ten kousek

A už je to tu zase. Je ráno a mě se vůbec nechce ven, ani Robertovi, jak je slyšet z vedlejšího stanu. Ta včerejší sprcha nás všechny tak uspala, až to není možné. Snídani tentokrát neděláme na bombě před stanem. V kempu byla kuchyně a tak jsme toho využili. Nebyla sice zrovna jedna z nejlepších, ale stačil. Pak už jen následovalo balení stanů a věcí do auta a mohli jsme vyrazit. Hned na první zastávce se Honzovi povedlo kopit samolepky Finska a párky na večeři. Blížíme se k městu Lahti. V tomto městě je stadion zimních a ne jen těch, sportů. Je zde několik skokanských můstků a mnoho jiného. Od té chvíle jsme se už jen kochali krásami tak křehké finské přírody, ze které pochází tak mnoho metalových kapel například Nightwish. No a to se už dostáváme na parkoviště, kde si dáváme menší pauzu na jídlo. Jedna, druhá a třetí odbočka a jsme v kempu. Na recepci nám dali na vybranou, jestli chceme do suny. Neváhali jsme ani sekundu. Bylo to asi nejlepší rozhodnutí co jsme zatím udělali. Co víc si jen přát než pravou, finskou, dřevěnou saunu u jezera…

DEN 8 zvony zvoní

Ráno byl tak jako každé předchozí.  Až na to že jsme se probouzeli u nádherného jezer. Zbytek už znáte… Vyjeli jsme po 10. Hodině. Navigace nás vedla bočními cestami a najednou jsme odbočili na cestu, která vypadala…, no trochu rozbitě. Dá se říct, že to byl offroad! Robert měl skoro prázdnou nádrž a tak první benzínka značila přestávku. Na jídlo jsme se zastavovali na jedné křižovatce s restaurací, pumpou a přístřeškem se zvony. Byly to zvony z Německa. Přesně nevíme proč z Německa, ale bylo tam napsané, že je zachránili v období války. Navečer jsme se zastavili v obchodě kvůli nákupu a pak už jsme jeli jen do kempu. Byl to sice kemp pro obytňáky, ale nechali nás tam přespat.

DEN 9 tady slunce nezapadá a když jo tak na dlouho

Ráno proběhla debata o tom jak a po kterých cestách pojedeme. V průběhu jsme snídali a postupně se odebírali k ranní hygieně. Už jen stačí sbalit stany, vyhodit odpadky, naložit auto a motorku a můžeme jet dál. Zastavili jsme u jedné pláže, jako že bychom jsme se mohli mrknou na moře. A taky že ano. Moře sice bylo rezavé, jako by tam někde ležel Titanic, ale zato pěkné. Udělali jsme několik fotek, s Hankou jsme se pohoupali, podívali se na rozhlednu a jelo se dál. Dojeli jsme na 66. rovnoběžku a tedy na severní polární kruh. Nakoupili jsme nějaké ty suvenýry pro rodiny a hromadu samolepek, které jsme večer nalepili na auto. Pak už jsme se jen fotili s Němci, kteří nám co chvíli lezli před foťák a mařili nám jejich činností naše pokusy o umělecké fota. Potkali jsme se tady s Českého motorkáře. Jel přesně opačným směrem než my a to tedy ze severu. Tentokrát jsme nespali u moře, nýbrž u jezera, takže nás komáři žrali tak jak tak. Je zde několik loděk které se dají půjči a to rovno zadarmo. Jsou v ceně kempu za 6Euro. Opět jsem se musel pokoušet o umělecké fotky. No jsem zvědav, co z toho vzejde.

DEN 10 jsme ve Sámské vesnice

Po snídani jsem měl trochu času a proto jsem si vypůjčil v kempu loďku. Chtěl jsem něco málo nafotit ze zdejšího, vodního rostlinstva. Asi o půl hodiny jsme vyjeli z kempu. Tentokrát nám zbyl nějaký ten benzín v nádržích a tak jsme nemuseli zastavovat hned na první Shellce, místo toho jsme zastavovali hned u prvního obchodu se suvenýry, kvůli samolepkám. Když už jsme stáli, využili jsme toho a dali si přestávku. A zase jsme letěli dál.
„Zastavíme tady a dáme si něco k jídlu.“
Objednávka byla jednoduchá. A to tři kávy, sandwitch s lososem a burger s hranolkama. Byla tam wifi…. Myslím že si živě dokážete představit jak to vypadalo…
Na konec jsme doletěli do města Inari, kde je muzeu  slámké  kultury. Je zde taky výstava moderního umění. Byla to jedna z mála výstav na kterých jsem byl. Velice mě to inspirovalo. Zbytek výpravy byl zase zaujat obsahem muzea. Když jsme dorazili do kempu, mile nás přivítal starší pán, který měl opravdu velký smysl pro humor.

DEN 11 cíl mise dosažen

Na první, teda poslední finské benzínce jsme potkali partičku třech Poláků. Dali jsme si s nimi kafe, pokecali a jeli dál. V průběhu dne jsme je potkali ještě dvakrát. A to asi o 80km dál a pak na Nordkppu .Zrovna odjížděli. Dále jsme pokračovali po norských cestách  kochající  se nádhernou přírodou a nekonečnými, prázdnými rovinami. Je to tady úplně jiné. Sobové vám vlezu klidně do cesty, protože je nezajímá jestli tam je nebo není auto. Prostě tam vleze, vy si ho vyfotíte, sob si řekne že půjde teda na druhou strnu a vy můžete jet. Jen za dnešek se nám to stalo asi třikrát nebo čtyřikrát. Tohle by Vám srnka nebo jelen u nás neudělali a když jo tak v noci a Vy by jste je srazili. Nakonec se nám podařilo dojet i na ten Nordkapp. Tunel ani nic jiného není placeného, no prostě si užíváte tu nádheru všude kolem, a v tu ránu dojedete na kasu před parkovištěm a chtějí po vás 500 norských korun. No holka o tam dělala byla celkem rozumná a dala nám to za necelé čtyři sta jelikož jsem student. Trochu nás mrzelo,  že bylo mlíko (pro ty co nevědí mlíko je mlha že vidíte cca 20m před sebe). Nakoupili jsme zase nějaké ty suvenýry a šli ven hledat glóbus. Našli jsme ho relativně rychle a proto přišlo na řadu focení. Poté jsme se šli podívat dovnitř na nějakou výstavu a mini film, který se promítal v menším sále v podzemí. Kvalita toho filmu nás všechny ohromila. Mezitím se venku trochu vyčasilo a byl vidět víc.

DEN 12 prázdno

Dnes se neudálo nic moc zajímavého.  Proto je toho tak málo. Nicméně jsme se zase o kus posunuli směrem k domovu. Večer jsme zaparkovali v kempu u moře. Proto jsem se v blízkých pár chvílích vzdálil se třpytkami v kapse a prutem v ruce. Větru ani dešti se nedá poručit a tak relativně brzo odcházím od moře s tím, že jsem se čtyřikrát pověsil do chaluh.

DEN 13 takovou hostinu jsme nečekali

Ráno odjíždíme z kempu zhruba ve stejnou dobu jako vždy předtím. Přes den se toho moc neděje,jen nám zase lezou před auto nějací sobi a kilometry naskakují. Navečer se dostáváme do (Tromsó). Čeká tady už na nás Michal společně s Jankou. Jsme domluvení že se s nimi setkáme  přespíme na jejich chatě. Sekávám se na parkovišti u kostela, který byl 20 minut jízdy od chaty. Během cesty jsme lehve pozměnili obsazení vozidel a pokračovali jsme dále. Když jsme přijeli na chatu, tak jsme zjistili, že t není malinká chatička. Ale že je to obří chata. Vevnitř byla velmi příjemná a útulná. Po rychlé prohlídce Michal začal chystat večeři. Dorazil i jejich kamarád Dan, takže jsme se rozrostli na sedmi člennou partu. Pilo se, jedlo se a hlavně se povídalo o všem možném. Za poledního světla o půlnoci jsme se rozešli. Byl to velmi dobrý den…

DEN 14 podlehli jsme umění

Ráno jsem se odvážil k tomu, že si dám na snídani ovesnou kaši. N že by mi to moc chutnalo se říct nedá. Okomentoval bych to stejně jako Robert a to tak, že je to beton. Nechat to pár dní stát jen tak na vzduchu, tak to z toho talíře budu dostávat majzlíkem! Po snídani jsme se setkali s Jankou, které jsme předali klíče od chaty. Následující plán byl velmi jednoduchý. Jeli jsme do Tromso, do Amundsenova musea. Je to hodně pěkné místo. Naproti musea, v době kdy  jsme tam byli, probíhala výstava umělců z celého světa. Nedalo mi to a musel jsem tam jít, za chvíli přišel i Honza. Pak už jsme jen letěli směr Moskenes. Večer  jsme dojeli do kempu, který byl směšně levný. V chatce bylo vše, ž na pár drobností.

DEN 15 vodopády

Ráno bylo relativně teplé, proti předchozímu. Tak jsme rychle posnídali, dali se do pohybu. Dojeli jsme pod vodopády. Robert zůstal u auta a motorky a já s Hanko a Honzou jsme se začali škrábat nahoru. Pohled zespod byl velmi dobrý. Ale pohled z vrchu byl božský. Sice se to nedalo srovnávat s  Viktorijinými vodopády, ale pohled na čistou vodu, která naráží na kameny je něco luxusního!!!
Postupem času jsme se dostali do přístavu. Čekal nás půl hodinový přesun po vodě. Postavil se za nás mladý pár Němců. Byli mile přátelští a měli psa. Chvíli jsem se s nimi bavil a večer jsem se dozvěděl z popisku pod fotkou, že jsem balil cca pětadvacetiletou holku přímo před očima jejího přítele. Byl jsem naštván. No prostě a jednoduše Honza je šprýmař!!!! Večer jsme zůstali v kempu u moře. Já jsem se vymáchal v moři. A o Honzově neštěstí až zítra.

DEN 16 když se s.....!!!

Už ráno nám bylo jasné že se něco stane. A stalo. To že pršelo jsme přežili, ale to že jsme po cestě do přístavu chytili defekt tak to už bylo moc. S Honzou jsme rychle vyskočili z auta a začali jsme vyprazdňovat kufr, abychom dostali rezervu.  Výměna kola nám nezabrala moc času. Zhruba za deset minut jsme mohli pokračovat dál. Ale  potíž byla v tom, že pneumatika na rezervě byla směrová a my jsme píchli zrovna tu opačnou. No nicméně jsme dojeli do Moskenes do přístavu. Bylo nám oznámeno že se na trajekt nedostaneme a že budeme muset jet dalším. To znamenalo jet v šest večer a v Bodo spát mimo kemp a nebo jet až druhý den v šest ráno a najít si něco poblíž přístavu. Po několika hodinovém jezdění v dešti jsme si řekli že zůstaneme v kempu 100m  od přístavu. Po jídle jsme jeli s Honzou do A, to je nejjižnější místo Lofot.

DEN 17 a jsme znova na vodě

Ráno ve čtyři zazvonil budík. Venku pršelo a bylo dost hnusně. Hned jsem začal balit karimatky a spacáky. Pak už jen byla potřeba sbalit stan. Pod plachtou stanu se to dělalo relativně dobře. Bylo  tam sucho a nepršelo mi za krk. Na trajekt jsme se dostali bez problémů. V šest jsme odrazili od břehu a otevřela se jídelna. No snídaně byla potřebná. V Bodo jsme se stavili do servisu, kde nám zaslepili díru v pneumatice a my jsme mohli pokračovat dál. Od té chvíle byl další odrazový bod až na švédských hranicích. Příroda je tady velmi podobná ne-li stejná. Dnes jsme zůstali tak jako vždy v kempu u vody. Tak jsem si řekl že bych to mohl zkusit prohodit. A tak jsem šel. No vody tam bylo opravdu málo. Tak málo že jsem si nabral do bot vrchem a o několik chvil později mi ujela noha  já se vykoupal celý. V tu dobu se v chatce vařilo, povídalo a stany se sušili za chatkou. Ještě je tady v noci světlo.

DEN 18 dochází nám nápady

Dnes se toho moc neudálo. Potkali jsme pouze nějaké ty sobi a to bylo všechno.

DEN 19 potkali jsme bubáky

O ránu asi není třeba psát dlouhé texty, takže přejdu hned k tomu podstatnějšímu! Po tom co jsme uletěli  zase kus cesty jsme se stočili do Sundsvallu. Je to trochu větší město a je v zájmech možností  pěkné. Robertovi hned padly do oka nádherné  ženy zde žijící, ale taky to kolik tady je bubáků. Auto a motorka zůstali na parkovišti  a my se dali směr náměstí, které jsme odvodili tím, že se odtud valili zástupy lidí. Zastavili jsme se u jednoho stánku se zmrzlinou. Za ty prachy to stálo!!! Opodál jsme našli kostel. No že by jsme byli nějak pobožní se říct nedá, ale šli jsme se dovnitř podívat. Ze vnitřního vzhledu jsme usoudili, že je protestantský. Pro dnešní večer byl zvolen kemp u jezera, s břízkami a grilem ve tvaru motorky, který sloužil jako udírna. Naložili jsme místní pračku nějakým prádlem a vrhli jsme se na vaření večeře.  Dnes byla zvolena míchaná vajíčka. Byl to nejlepší kulinářský kousek za tu dobu,když pomineme  Michalovu rybu( DEN  13).

DEN 20 dračí brána

Ráno zhruba ve dvanáct jsme se vydali směr Uppsala. Byla nutnost zastavit na benzínce. Ovšem u této benzínky nebylo jen takové to malé parkoviště pro pět aut, ale rovnou parkoviště jako kráva. No  a hned vedle byla obří budova s nádvořím v čínském stylu s nápisem DRAGON GATE. Po chvíli razíme zase dál. Uppsala je normální město, tak jako každé jiné. Je tady na každém rohu kavárna, hospůdka nebo něco jiného co je spojené s jídlem a pitím. Trochu jsme se prošli, najedli se a šli k autu. Jo a ještě jsme museli koupit pár drobností a samolepky. No a od t doby jsme hledali kempy k přenocování. Nakonec jsme našli nějaký kemp 20 kilometrů od Stockholmu. Na recepci byla paní, ze které pak vypadlo, že je taky z Česka a rovnou z Prahy. Večer po tom co jsme pojedli a postavili stany, se za námi zastavila na kus řeči. Pustili jsme prezentaci  fotek  a bavil jsme se zároveň o naší cestě, životě a mnoha věcech okolo nás.

DEN 21 Vasa

Je ráno a my se vytrácíme z kempu a jedeme do Stockholmu. Je poznat že to není jen tak obyčejné město, ale hlavní město. Struktura ulic, architektury a dalších věcí je odlišná od té naší, ale je hezká. Probili jsme se až n parkoviště, nedaleko od musea slavné lodi Vasy. Slíbili jsme jednomu našemu známému že mu ji nafotíme. A taky že ano. Když jsme vešli dovnitř, tak se nám zatajil dech. Tak obří loď a ještě ke všemu tak stará… To co jsme viděli bylo něco úchvatného, slovy až nepopsatelného. Po prohlídce jsme se zastavili u nedalekého stánku  s jídlem a zavolali Robertovi s Hankou jak na tom jsou a kde se zrovna nacházejí. Po půl hodině jsme se sešli na parkovišti a rozjeli se do Nynashamnu do přístavu. Máme tři hodiny čas a tak jdeme na kafe do kiosku co je v budově. Vyřídili jsme papíry, dali si kafe a jdeme se zařadit do fronty na trajekt. Naložili nás dost brzo. Asi během deseti minut. Od této chvíle nás čekalo ničivých devatenáct hodin na trajektu. Nepodařilo se nám sehnat kajutu a to znamená že budeme spát na sedačkách a na zemi.

DEN 22 poslední osmistovka

Ráno se probouzím na zemi ve spacáku s mírnou bolestí zad. Od Honzy se dozvídám že už nespí od čtyř ráno, protože ho vzbudil jeden ze dvou ochlastů, kteří  vedle něj seděli. Hanka mi pro změnu řekla to že spali s Robertem na sedačkách přímo pod klimatizací. No shrňme to, nikdo se nevyspal moc dobře. Ve dvanáct jsme dorazili do Polska. A o půl hodiny později jsme už hledali benzínku.

A to je vše....