Naše cesta na sever – Pobaltské státy

Autor: Hana
16. listopad 2016
Zobrazení: 601

Bože odpusť jim neboť neví, co činí.....O našich úvahách a polemikách, zda opravdu vyrazit na sever, toho už bylo napsáno dost. A jak někteří ví, naše cesta se úspěšně uskutečnila a my máme za sebou dlouhou trasu a spoustu zážitků z nových zemí. Ale pojďme pěkně od začátku.
Plánovaná trasa: Polsko – Litva – Lotyšsko – Estonsko – Finsko – Norsko – Švédsko a přes Polsko zpět domů.

Našlo se pár těch, kteří nás od průjezdu Pobaltskými státy zrazovali. Většina cestovatelů, mířících na Nordkapp, jezdí druhou stranou. Tedy Norskem. My jsme ale chtěli vidět i to, co pro jiné není zajímavé a tak jsme vyrazili, směr Polsko.

Sobota 2.7.

V sedm hodin ráno jsme se sešli u garáže v celé naší sestavě. Honza s Matějem naposledy kontrolovali, jestli mají v přeloženém autě všechno, co budou a nebudou potřebovat. Především počet konzerv, nádobí a všeho možného jídla, já s Robertem jsme ladili poslední detaily techniky. Foťáky, kamery, mobily, nastavení gps trasy a další. Teplota se hned po ránu vyšplhala dost vysoko a tak jsme se radovali, že jedeme do zemí, kde bude chladněji. (Nikdy se neradujte předčasně.)

Letíme do vesmíru, zachránit planetu!Odjezd v osm hodin, směr Osvětim. Na dlouhé cestě Polskem, bylo potřeba najít nějaký zajímavý bod. Osvětim byla na trase a tak jsme plánovaně navštívili jeden z táborů – Březinka. Většina školáků a těch z mladší generace tady byla v rámci školy. My starší, jsme o tom jen slyšeli nebo viděli dokumenty. Ocitnout se v takovém táboře přímo, není srovnatelné vůbec s ničím, co by se jen podobalo vyprávění nebo filmům.

Za úmorného vedra jsme procházeli areálem, míjeli davy lidí a představovali si, co se tady asi dělo. Nemá význam popisovat naše pocity. Protože kdo neviděl, nemůže posoudit. A tak jsme se asi po dvou hodinách doplazili do místní restaurace, abychom si dali něco studeného a vydechli po dlouhé pěší túře.

Hmm...Nachodili jsme toho docela dost, to je pravda. Ale zase to stálo za to, aspoň pro mě. Skoro se ani nechce věřit, že něco tak monstrózního vymyslel člověk a že tolik lidí spolu „táhlo“ za jeden provaz a „dotáhli“ to dílo až k děsivé dokonalosti. Na jednu stranu mě z toho místa mrazilo v zádech, na druhou mě trochu fascinovalo. Čeho všeho jsou lidé schopni, když uvěří ve stejnou myšlenku?

Slunce pražilo jako o závod a ač neradi, převlékli jsme se zpět do propocených motorkářských hadrů (někteří) a vydali se na další cestu. Měli jsme vybraný kemp někde u vody. Vyrážíme, směr Varšava.

Ach Bože, kde jsi? Ach Bože kempe, kde jsi?Den se schyluje ke konci a nám se nějak nedaří najít kemp. Někde by tady měl být. Hledala jsem poctivě, když jsem připravovala cestu, ale v Polsku je jich málo. Konečně přijíždíme na místo určení. Ano, jak jsem řekla, kempů v Polsku moc není. A nebyl ani tady. Přijeli jsme k nějakému polorozpadlému areálu, který kdysi dávno asi kempem býval. Dnes ho zdobí počmárané zdi, rezavá brána a neproniknutelné houští. Cestovat někam dál se nám už nechce a navíc ani není kam. A tak vybalujeme stany a stavíme je na louce, kousek od lesíka, za kterým by mělo být jezero. Sprcha je asi to jediné, co nám po horkém dni chybí. Vydáváme se tedy stezkou lesem a na druhém konci je malá pláž a voda. No, moc jí tam nebylo, ale když jsme se kus od břehu, kde byla hloubka tak po kolena, položili na dno, bylo to jako balzám.

S příjemně osvěžujícím pocitem jsme se vrátili zpět do našeho tábořiště, udělali si večeři a s úsměvem sledovali auta, která sem průběžně přijížděla stejně jako my, do kempu. Na rozdíl od nás všichni zase odjeli. V pozdním večeru nám dělala společnost jen rusky mluvící rodinka, která to nevzdala a taky vybalila stan.

Jo, s kempama to v Polsku vypadalo jako s Bohem. Prostě v mapě to je, na webu to je, místní o tom mluví, ale ono to neexistuje. Ani mě to moc nepřekvapilo. Ale co, zásob máme zatím ještě dost a není nad krásný letní večer pod zamračenou oblohou…

Nad lesem se objevily temné mraky a z dálky byly vidět blesky. Když zavíráme stan, slyšíme první kapky deště. Aspoň se trošku ochladí.

Najeto 381 km

Neděle 3.7.

Prší prší jen se leje, pojedeme do prdele....Ráno vstáváme do deště. V pláštěnkách balíme mokré stany a vydáváme se na další cestu. Dnes nás čeká Litva.

Pokračujeme dál Polskem, po nekonečných rovinách a pláních. Žádné zatáčky, žádné kopce, nic zajímavého, zima a lije jako z konve. I kdyby bylo cestou něco k vidění, za tohoto počasí to ztrácí na významu. S vidinou tepla a sucha spěcháme, ať už to máme za sebou. Naším cílem je kemp u jezera, na pomezí Polska, Litvy a Ruska. Ne, není to náhoda. Tuto oblast jsem vybrala záměrně. Rusko nás tak nějak láká, ale dostat se do něj není tak jednoduché. A tak jsem doufala, že uvidíme alespoň nějakou jeho část.

Hnus. Ještě než jsme vyjeli, doufal jsem, že budu mít štěstí jako několik posledních let a na výletě bude pršet jenom minimálně nebo raděj vůbec. Ale letos jsem se přepočítal. Už tento úsek nám dal zabrat, visel jsem očima na tachometru a pořád sledoval ubíhající kilometry v nekonečných proudech vody. A taky jsem zjistil, že pláštěnka, co jsem si před odjezdem koupil, je asi trošku na nic, protože mi do ní vpředu teče. A tak jsme jenom jeli a jeli, se zamlženým plexi, v zimě, vodě a já jenom měnil mokré šátky a trička.

Tuhle fotku nikam nedávej, nemáme tu uklizeno!Promoklí přejíždíme hranice Litvy a po pár kilometrech zastavujeme u kempu. No, nebyl to zrovna kemp. Spíš obrovský areál s několika chatkami a velkou budovou s pokoji a restaurací. Nikde nebylo vidět žádné další návštěvníky a tak jsme měli možnost výběru, kde budeme spát. Nabídli nám pokoj v budově. Dva pokoje se sprchou nám dokonale stačily ke štěstí. Ani nám nevadilo, že restaurace byla zavřená. Hlavně že je kde usušit věci a složit hlavu do teplé postele. Přestalo pršet a tak jsme se v suchém oblečení ještě vydali k jezeru.

Celý areál byl v podstatě prázdný. Společnost nám dělal jen místí hlídací pes, jinak nikde nikdo. Na břehu jezera stály dva karavany a z doby, kdy tady byli nějací návštěvníci pár loděk, stolků a polorozpadlá sauna. Den se chýlil ke konci, slunce zapadalo za lesem a my jsme ještě chvíli postáli s pohledem upřeným na druhou stranu jezera. Tam je to Rusko. Něco z něj bychom chtěli zítra vidět.

Litva, konečně Litva. Ani ne proto, že bychom se dočkali něčeho významného, ale protože příjezdem do Litvy se nebe roztrhalo a přestalo pršet! Paráda, tak snad už jsme si to vybrali a zbytek cesty už bude hezky….

Vracíme se zpátky a u večeře se domlouváme, že trošku pozměníme původní zítřejší trasu. Chtěli jsme na Kurskou kosu. Ale ať počítáme, jak chceme, je to velká zajížďka, která by nás hodně zdržela. S vidinou, že zítra ještě zůstaneme v suchu a nebudeme nikam spěchat se domlouváme, že postačí krátký poznávací výlet do nedalekého Kaunasu.

Najeto 466 km

Pondělí 4.7.

Pejsek....Ráno trošku vyspáváme a budíme se do krásného slunečného dne. Než se všichni proberou, jdu se podívat ven. Procházím kolem prázdných chatek, krásně upraveným areálem a doprovod mi opět dělá místní hlídač. Plaše za mnou kráčí po cestičkách a nedůvěřivě se rozhlíží. Ano, je to přesně ten zuřivý pes, s pěnou u huby, jak ho Robert popsal v galerii. Alespoň že to není sviňák. Ti prý byli v Rumunsku. Procházím až k jezeru a zamyšleně zase pohlížím na protější stranu. Cestou do Kaunasu určitě nahlídneme někam k hranicím. Tak honem zpět na pokoj, ať můžeme vyrazit.

Nevím, jestli jsem už někde vysvětlil, jaký je rozdíl mezi Psem a Sviňákem. Sviňák je ten, co se potuluje podél silnice a čeká na chvilku, ve kterou se vrhne pod kola motorky, aby zabil řidiče a spolujezdce. No a Pes je ten, co by se rád stal Sviňákem, ale nemůže, protože je za plotem.

Honza se rozhodl zůstat a dobrovolně se nabídl, že zatím dosuší všechny naše mokré věci z předešlého dne. Nasedáme tedy do auta a vyrážíme do Kaunasu.

Jen pojďte, Lumíci, už na vás za plotem čekáme!Jedeme po malých cestičkách, kolem upravené zahrádky, malé domky, zvířata na pastvě. Krása. A v jedné takové vesničce uhýbáme z hlavní cesty doleva…tady někde by měly být ty hranice. A cesta najednou končí u jezera, na konci plot, který vede až někam do lesa, kde je nahoře zakončený stočeným ostnatým drátem, před plotem hraniční kůl.

Jo! Jsme tady správně.

Za plotem se tyčí nějaké strážní budky a celé to budí respekt. Tohle se hned tak nevidí. Procházíme kolem plotu a přemýšlíme nad tím, že takové hranice by potřebovaly i jiné státy. Proč a k jakému účelu, nebudeme rozebírat. Nadšeni tím, co jsme viděli, nasedáme opět do auta a jedeme se tedy podívat do toho Kaunasu. Někteří by klidně skončili cestu i tady a vydali se raději prozkoumat okolí. Ale přece jen… Čert ví, jestli už nás tam někde nepozorovali z druhé strany. Nebudeme provokovat.

Opatrně, tady je Trantenberkovo! Raděj zmiz než bude průser!Tady se mi líbilo. Plot, který začínal ve vodě a pokračoval daleko do lesa, kam už jsem neviděl a nahoře byl krásně zatočený, žiletkový se tomu, myslím, říká. A neprůhledná zeď. A ta stážní nebo jaká budka, co byla za plotem, z té šel trochu strach. Vážně jsem čekal, že jak chodím kolem s tím foťákem a kamerou, někdo mě pokropí dávkou ze samopalu. Tak přesně takto si představuju ochranu vlastních hranic. Moc pěkné místo.

Tak jedem.

Hranice do Ruska. KUK!Cestou do Kaunasu jsme zabloudili do města Kybartai. Ani nevím proč, asi nás k tomy svedly ty ukazatele směru na Kaliningrad nebo co. A najednou stojíme přímo proti hranici s Ruskem. "Paráda!", volám, beru foťák, vykračuju si k hranici a fotím. Mně se to líbílo - ne tak ale paní pohraničnici, co dlouho neotálela, vyběhla směrem ke mně, až se jí služební pistole u pasu třásla a volala: "Foto zapreščeno!" nenapadlo mě nic lepšího než začít blábolit něco ve smyslu:"Ví ár ounly ček turist...." "Něvazmóžno sdělat foto!" tvářila se teda dost nekompromisně paní. Podíval jsem se na ní a na její pravou ruku, která sklouzla ke zbrani: "OK, OK, děkujeme," zablekotal jsem a raděj se dal na rychlý ústup. Nakonec můžu být rád, že mi nechala aspoň foťák.

Kaunas vypadal stejně, jako všechna ostatní města. Co by se taky dalo jiného čekat. Boční uličky spíš zašlé, působící až chudě, v centru spousta obchůdků, stánků a čilý ruch. Procházíme promenádní ulicí, nakukujeme do stánků (nálepky, pořád nemáme nálepky) a míříme k velkému kostelu, který stojí na konci ulice. Jo, kostel to byl krásný. A veliký. Vcházíme dovnitř, kde je příjemný chladný vzduch. Procházíme k oltáři a Robert se pořád nějak motá kolem něj. „Co to dělá?“

Všichni sem! Bude se podávat pravda!V první chvíli tomu nerozumím. Někde ze strany vyjde kostelník a sleduje ho ostřížím zrakem. Něco se mu nelíbí. Pak ale odchází a to byla chvíle pro Roberta. „Za oltář! On si chce stoupnout za oltář,“ dochází mi. A než si to stihnu úplně srovnat v hlavě, už tam stojí a dělá na mě gesta, ať fotím. Jsem zmatená, ale snažím se fotit a přitom sleduju, jestli se někde neblíží kostelník. Blížil se a Robert ho viděl dřív, než já. Jeho pohled byl napůl zlostný a napůl zděšený. Ani to snad nejde popsat. Vydali jsme se směrem k východu a kostelník nám šel v patách.

Jak jsme zjistili, z kostela před námi odešli už všichni. A kostelník za námi zavřel a zamkl kostel. Ať k tomu měl jakékoli důvody, já si myslím, že ten kostel prostě museli znovu vysvětit. Protože vetřelec za oltářem, nemající k tomu jakékoli oprávnění, na místě, kde stává kněz, musel toto místo podle kostelníka znesvětit. Myslete si, co chcete, ale vypadalo to tak.

Nonono, to je toho, trocha toho potěšeníčka za oltářem. Nevím proč, ale vždycky, když jsem někde v kostele, přepadne mě touha si vyzkoušet, jaké to je na druhé straně. Ale pravda, že jsem to zatím ještě nězkusil, až tady. A je to super! Zvláštní pocit, když máte všechny ty "ovečky" obličejem k sobě.... No schválně si to někdy zkuste.

Stejnou promenádou jsme se vrátili k autu a vydali se na cestu zpět. Přijeli jsme do kempu, kde nás uvítal Honza, čilý jako rybička, protože zaručeně prospal celý den, ale jak slíbil, usušil nám všechny věci. Tak teď nějakou večeři a naplánovat cestu na další den. Změna trasy se musí pořádně nastudovat. Míříme do Lotyšska a cestou prý uvidíme Horu křížů.

Najeto: jezdili jsme autem, heč!

Úterý 5.7.

Tuhle zastávku naplánoval Honza. Někde asi něco četl a něco málo nám k tomu řekl, tak jsme se tam vydali. Máme to na trase, tak proč ne. Honza tak vůbec ví o každé zemi něco. On jezdí po různých zemích kamionem, a když zrovna nejezdí, tak sleduje různé cestopisy, dokumenty, něco si přečte. Je vlastně taková chodící zeměpisná encyklopedie. V případě nouze by mohl sloužit jako nápověda přítele na telefonu. Někdy to zkuste.

Přijíždíme na parkoviště plné lidí a prodíráme se k malým stánkům, kde prodávají snad úplně všechny tretky, na jaké se můžete vzpomenout. Jako na pouti. Vydáváme se chodníčkem k samotné Hoře křížů. Je to nějakých 300 metrů. „To mám jít takový kus pěšky?“ Slyším za sebou. Ani snad není třeba dodávat, kdo se ptal :-)

Trochu úcty by to chtělo, vážení, trochu úcty. A tak pomalou chůzí přicházíme až k bájnému kopci, který „zdobí“ hromady chaoticky zaražených, položených nebo visících křížů. To vše zarostlé vysokou trávou a kopřivami. K Hoře křížů se vztahuje nějaká historie o tom, že vznikla, pak ji Rusové rozhrnuli bagry a Litevci zase postavili znovu… No, jak říkám, Honza by vám to vysvětlil líp.

Prostě tenhle kopec, ať měl historii jakoukoli a nechci ji znevažovat, působil nebo spíš nepůsobil žádným dojmem. Čekali jsme nějaké posvátné místo, mající svého ducha nebo něco takového. Nic z toho jsme tady necítili. A tak jsme to prošli, udělali pár fotek a vydali se zpět.

Přesně jak říká Hanka. Čekal jsem něco mystického, něco, kde na mě dýchne posvátnost místa, ale nestalo se nic, akorát jsem si připadal jako na smeťáku. Vypadalo to, jako kdyby lidi posbírali doma všechno haraburdí s náboženskou tématikou, co našli a pohodili ho sem. Ale možná že právě to byla ta symbolika, kterou jsem jenom nepochopil, co já vím...

Cestou jsme se zastavili v místní restauraci na oběd, na benzínce na nálepky a už si to frčíme dál. Před námi jsou hranice s Lotyšskem.

Přejezd z Litvy do Lotyšska nás v první chvíli trošku vyděsil. Rusko jak vyšité. Kostely zdobí typické kopule, zdobené zlatem, polorozpadlé domy lemují silnice, které jsou samý výmol. Máme vybraný kemp někde u moře a tak míříme ulicí po pobřeží k místu našeho odpočinku.

Našli jsme ho celkem bez potíží. Takový malý kempík u moře, které ale od kempu dělí les a plot. Takže moře nebude. Co se dá dělat. Stavíme stan, a protože máme ještě dost času, chystáme se podívat autem do Rigy, která je odsud asi 20 kilometrů. Nebe se trošku zatahuje, ale jinak je teplo.

Riga. Před večerem vyjíždíme, podívat se zase na nějaké místní město a lidi v něm. Jak později zjišťujeme, všude je to stejné. Než se dostaneme do centra, procházíme uličkami a zase ty chudinské čtvrti, špinavé baráky a neutěšené okolí. A pak najednou z takové uličky vejdeme na jinou, větší a tam jsou krásné zdobené restaurace, posezení, živá hudba, honosné kostely. Prostě ať mají ti turisti na co koukat. Nad nám se zlověstně ženou mraky a začíná pršet. Schováváme se pod deštníkem restaurace a čekáme, až mraky přejdou. Čekáme marně. Tu a tam se trošku roztrhaly, chvíli bylo hezky, ale později už jsme zase stáli pod stromem. To se tak jedete podívat na město a místo toho se schováváte před deštěm. No tak něco málo jsme viděli, ale byl čas na cestu zpět.

Dorazili jsme zpět do kempu a zjistili, že náš stan zlostně obchází nějaký místní hlídač kempu (ne, tentokrát to nebyl pejsek), rozhazuje rukama a tlachá rusky něco o tom, že nemáme na stanu cedulku. Nenechal si to vysvětlit a tak jsme si museli jít vysvětlit na recepci. Všechno bylo v pohodě, jen v tom prostě mají bordel a i tak nás hlídač z podivným lamentováním doprovázel zpět ke stanu. Mezitím se setmělo a tak jsme za svitu baterek uvařili večeři a nakoukli do mapy. Zítra nás čeká cesta po pobřeží, směr Estonsko.

No nebyl to pejsek, ale přesto se tak choval, tedy spíš jako sviňák. Vždyť v tom kempu na motorce nikdo jiný nebyl, to musel prudit a nemohl si zjistit na recepci, jak to je? Tentokrát jsem se zavzdušnil i já a šel jsem na recepci taky, kdyby byl nějaký problém. Sice to dobře dopadlo, problém byl ale celý ten kemp, chlap a potažmo celá tahle divná poloruská země. Vůbec se mi tu nelíbilo, zlatá Litva s tou její přírodou, loukami, lesy a pasoucími se zvířaty.

Najeto 382 km

Středa 6.7.

Kdo první škočí šipku? Olegu, do toho!Ráno nás probudilo opět slunečné počasí. Jdu udělat pár fotek kempu, který předčil mé očekávání. Chatky držely pohromadě silou vůle, místo záclon byly na oknech plastové fólie (něco jako když si dáte na stoleček umělý, otíratelný ubrus), na záchod a do koupelen jsem se málem bála vkročit a největší ozdobou areálu byl polorozpadlý bazén, lemovaný umělohmotnými sedátky v jedné řadě. Přirovnala bych to k bidýlku pro slepice. Tak nějak tam ti lidi museli vypadat, pokud tam seděli.
Tak jsme to viděli a jedeme dál. Míříme do Estonska a snad jedinému kempu, který tady leží ve vnitrozemí.

Piknik. U moře, se stolkem, židličkama a bez deště. Kupodivu.Jedeme dál, cestou po pobřeží a projíždíme do Estonska. Zase nějaká změna. K lepšímu, oproti Lotyšsku, ale Litva byla hezčí. Estonsko je takový střed. Zastavujeme u nějakého odpočívadla v lese, kousek od moře. Už jsme zase nějakou dobu na cestě a svačinka by se hodila. A protože jsme plně vybavení, vytahujeme na kraji lesa stoleček, konzervy s tuňákem, paštiku, chleba…no prostě není nad to, posvačit v krásné přírodě.

Musím říct, že Estonsko mě velice mile překvapilo. Bude to tím kontrastem po Lotyšsku, které bylo opravdu divné. To tady, tady bylo krásně a znovu se začala objevovat pasoucí se zvířata, i když v menší míře. A konečně jsme viděli moře, takové exotické, hnědé, až jsem si skoro říkal, kolik těch čer... pardon Lumíků se v něm muselo utopit při své cestě za potravou. Ale co ti by tady dělali....

Zatím co si vegetíme v trávě, Matěj někam zmizel. „Kam zas ten Maťa šel,“ rozčiluje se Honza. „Dobře ví, že mi má aspoň říct, že někam jde. Já ho…“  Buď pozdraveno, moře divukrásné.... Tady se člověk aspoň nemusí bát žraloka, tady nemůže nic přežít.Vydáváme se směrem k moři. Jinam jít nemohl a stejně se tam chceme podívat taky. Potkali jsme ho někde v polovině cesty. Moře z dálky vypadalo jako obrovská louže. Ale opravdu louže. Velká, hnědá masa vody, jen někde v dáli, se barva měnila na modrou. U břehu a kus od něj mělo typickou barvu, jak se mísila s pískem, vířeným ode dna. V tom bych se koupat asi nechtěla. Nějací nadšenci ve vodě tam byli, to jo. Mně stačilo k radosti nasbírat pár kamínků, skořápek mušlí a jak jinak, památečné foto.

Tak konec lenošení, ještě máme před sebou dlouhou cestu. Jedeme dál, k jezeru Ardu, u kterého je plánovaný kemp.
Museli jsme trošku uhnout z trasy, ale tento kemp je opravdu jediný v okolí. Všechny další jsou až u pobřeží. Trošku jsme si pohledali, projeli pár cestiček, o kterých už jsme si mysleli, že nikam nevedou, ale našli jsme ho. Malý kempík u vody, v lesíku, upravený, čistý, fakt dobrý. Zaplatili jsme si chatku a šli se ubytovat. Chatku… no dobře, dalo by se to tak nazvat, pominu-li, že uvnitř byly dvě poschoďové postele, stoleček, židlička a když se chtěl večer někdo převléct a vylézt nahoru do postele, všichni ostatní museli z chatky ven. Na tyto manévry tam prostě bylo místo jen pro jednoho. Ale to vůbec nevadilo. Důležité bylo, že je kde spát.

Bansááááááj!!!Vybalili jsme věci a šli se podívat k vodě. Robert cestou zaparkoval u laviček s nápadem, že my můžeme jít k vodě a on tady zatím napíše na tabletu něco na web. Taková dálka… Tady bude užitečnější. A tak jsme si s Honzou a Matějem udělali kolečko přírodou a vrátili se zpět. Cestou k chatce jsme obdivovali krásně rostlé bonsaje, které tady byly po celém areálu. Vypadaly zajímavě. Jako když strčíte uřezaný strom kmenem do země a kořeny trčí vzhůru. Zajímavé že? No posuďte sami.

Večer jsme poseděli u stolečku u piva a soutěžili v zabíjení komárů. Už jsou tady! Invaze začala. A prý bude hůř. Ale my jsme připraveni. Však uvidíte. Tak do postele a zítra nás čeká poslední den v Pobaltí. Poslední zastávka je Kunda a pak na trajekt v Tallinu.

Najeto  365 km

Čtvrtek 7.7.

A je to tady! Krásná, mokrá Kunda. Co víc si přát?Jak je všeobecně známo, do Kundy míří všichni motorkáři, kteří projíždí Pobaltské státy. Takže my taky, jinak to nejde. Na Kundu se těšil nejvíc Robert. Nadšení však trošku opadlo, když jsme se ráno probudili do zamračeného dne a později začalo pršet. Tak zase pláštěnky. Co jiného nám zbývá. Vyrážíme brzy, protože máme zaplacený trajekt do Helsinek a je dobré mít nějakou rezervu. Nikdy nevíte, co vás na cestě může potkat.

A tak frčíme po těch mokrých cestách, lamentujeme, že se nedá ani fotit a že Kundu uvidíme v dešti. Po pár kilometrech dorážíme k pověstné ceduli s nápisem Kunda. No nevyfoťte se u ní. To snad ani nejde. Projedeme městečkem až ke kamenné zídce, pod kterou se ukrývá pověstný Kundabox. To je taková krabička s deníčkem, kam je nutno se podepsat a přidat se na seznam návštěvníků. Lije jako z konve a my v pláštěnkách (někteří) odvalujeme placatý kámen, ukrývající silonový pytel a v něm spoustu dalších ochranných sáčků, abychom se dostali k oné krabičce s deníčkem. Rukavice mám mokré a špinavé, ale úspěšně jsme se Box na Kundy aneb KundaBOX.probojovali vší tou ochranou, abychom mohli do deníčku napsat svoje jména.

Úkol splněn. Za bojových podmínek, ale splněn. Poctivě balíme Kundabox zpět do sáčků a ukrýváme pod kámen. Představovali jsme si to trošku jinak, ale počasí neporučíme. Co se dá dělat. Nezbývá, než pokračovat v cestě.

Jsem zklamaný. Na této cestě jsem v podstatě chtěl vidět jenom 2 místa - Glóbus na Nordkappu a Kundu. A teď to první z nich skoro nevidím, protože padají ty hnusné velké kapky, je zima, polovinu oblečení mám mokrou, nemůžu si v klidu prohlídnout KundaBox ani do něj nic pořádného napsat. A do Tallinu je to ještě 100 kilometrů v tom pološeru, dešti a zimě.

Zastavili jsme ještě na místní benzínce, abychom si dali teplé kafe a chvíli postáli pod střechou. Venku pod stříškou se s námi dal do řeči nějaký Rus a ptal se, kam jedeme. Když jsme mu řekli, že na Nordkapp, vychrlil na nás hororový scénář, jak tam byl kdysi v červnu, a mrzlo a padal sníh. Bezva. Celou dobu nad tím přemýšlíme, jestli tam nezmrzneme a tenhle chlapík nám jen přidal na obavách. Ale snad nebude tak zle. Utěšujeme se. Pravdou je, že zatím nevíme, co nás čeká. A je dobře, že to v tuto chvíli nevíme.

Přesně. Kdybych to totiž věděl, otočil bych to domů a zbytek léta proseděl pěkně v klidu někde na zahrádce. Sice má to cestování jakési kouzlo, když člověk neví, co ho čeká, ale v tomto případě nám to počasí moc přát nebude. Ale to nic nemění na tom, že jsme všichni rádi, že jsme tady a poznáváme jiné kraje a jiné mravy. Tohle ale je jenom slabý odvar toho, co uvidíme dál... Takže, zatím dobrý.

Vydáváme se na náš poslední dnešní úsek, cestu do Tallinu. Stále za deště a v pláštěnkách. To jsme ještě netušili, že tohle je jen takový pláštěnkový trénink na to, co teprve příjde.

Tak se řídí doprava!Vjíždíme do přístavu přibližně v době, kterou jsme si naplánovali. Do nalodění máme asi dvě hodiny. Svlékáme mokré oblečení a připravujeme motorku na trajekt. Věci na loď do batohu, nachystat kurtnu, zámky… vždyť už to známe z loňska.
Stále drobně prší a my už se těšíme do tepla na trajektu. Jaké bude počasí na druhé straně, až se vylodíme, to se uvidí.

Tak sbohem Polsko, Litvo, Lotyško i Estonsko. My jedeme dál, směr Finsko, Norsko, Švédsko.

A na závěr si dáme malou básničku, která demonstruje situaci, ke které může dojít, když vám dlouho prší na hlavu:

"Ty jsi moje hvězda z Tallinu,
nedávej mi tvou smrt za vinu.
Zařídím ti pěknou rakvičku,
dám ti k ní i vlajku na tyčku."