Kolik koní?

Autor: Robert
26. červenec 2010
Zobrazení: 1524

Víte kolik koní má vaše auto nebo motorka pod kapotou? Asi hodně.... A jak takoví koně vůbec vypadají? Pojďme se jim podívat na zoubek.

Tam za devatero horama a devatero řekama, někde daleko nedaleko v lesích, existuje ranč. Co že to je, přátelé?

Ranč je označení pro zemědělskou farmu, která je zaměřena na chov dobytka, zejména chov skotu, v našem případě chov koní. Na takovém ranči se může kdokoliv z nás, eventuálně z našich vašich dětí podívat, jak vypadá kůň a udělat si představu, co to asi soudruhům konstruktérům dalo za práci dostat desítky takových koní pod kapoty našich vašich miláčků.

Ale teď vážně. Vzhledem k tomu, že Magda má vlastního koně, bylo jenom otázkou času, než mi navrhne, že bychom se mohli projet na koních. No, abych pravdu řekl, mluvila o tom už chvilku, ale pořád nějak nebyla příležitost, což mi, popravdě, zase tolik nevadilo, protože jsem z takové projížďky měl trochu nahnáno.

"Buď klidný, půjdou s tebou dva další koně, ten tvůj pošlape v klidu za nimi, stačí jenom sedět," utěšovala mě Magda, když jsem se zase jednou tvářil nedůvěřivě, "půjdem jenom klidným krokem, pomalu."
"Já ale vůbec nevím, jak se takový kůň řídí," blekotal jsem chabou výmluvu.
"To nevadí, půjde za ostatními, vůbec ho nemusíš řídit," snažila se mě uchlácholit Magda.
"A co když se najednou rozhodne, že půjde jinam," zkusil jsem ještě poslední argument, byť už bylo jasné, že se pohledu na svět ze hřbetu koně nevyhnu.
"Buď klidný a nebuď srab, přece by ses nebál jednoho koně, když normálně jich řídíš skoro sto."

A bylo. Teď už není cesty zpět.

A tak jedno odpoledne jsme se sešli na Ranči na Vyhlídce. Pěkné místo, není to daleko od Zlína a přesto v lesích, v hezké přírodě. Magďule se na mě domluvila ještě se svojí sestrou, kdybych chtěl náhodou prchnout. Snažil jsem se tvářit dostatečně hrdinsky, jsem přece chlap a nějaký kůň mě nemůže rozhodit.

"Ahoj koníku," šeptal jsem mu do ucha, když zrovna obě holky byly někde ve stájích,"ty jsi určitě hodný a neshodíš mě, že ne?"

Odpovědí mi byl jenom hluboký pohled a pokývání dlouhou, krásnou hlavou. Fakt by mě teď zajímalo, na co koník myslel.....

A jde se. Naštěstí zatím jenom pěšky, vedeme koně za uzdu a jdeme kousek po cestě, vůbec netuším kam. Jsem plně v rukou dvou sester a jejich koňů, trochu nervózní a trochu zvědavý, jak tohle skončí. Začíná mě bolet břicho, nevím z čeho, šlapu mechanicky kupředu, zatímco můj koník jde pěkně poslušně za mnou a neustále okusuje listí z okolních stromů.... A je to tu.

"Budeme nasedat," velí Jana a já smutně hledím na svého koníka, který je opravdu neuvěřitelně vysoký. "To chci vidět," povídám skepticky, ale vzápětí, za pomoci obou sester strkám nohu do třmenu a vyskakuju na svého koníka, jakoby se nechumelilo. Sakriš, ono to jde!

No vida, a najednou, poprvní v životě sedím na tak velkém zvířeti, cítím ho pod sebou a jsem na něm závislý. Trochu děsivý a zároveň příjemný pocit. Nadzvednu se tedy trochu ve stupačkách, ehm, teda ve třmenech a říkám koníkovi: "Jedem, Hatátitlo!"

Hatátitla je naštěstí rozumný koník a nikam nejede, pěkně poslušně čeká, až nasednou ostatní, rozejdou se a potom jde pěkně poslušně za nimi. Je to trochu zvláštní, pořád se bojím, že uklouzne na blátě a upadne i se mnou, na druhou stranu si zase říkám, že přece koník není úplně pitomý a nebude se jenom tak zbytečně válet, přece umí chodit ne? A jak je poslušný, Magdička měla pravdu, když říkala, že půjde v klidu za ostatními, přesně tak to je, jde za koněm před sebou, nemusím ho ani řídit, pohodička.....

"Ježíš koníku, kam to jdeš?" "Pomoc, Hatátitlá se rozhodl, že půjde jinam, co mám dělat?"
"Trochu se zapři do třmenů, on zastaví a já pro tebe dojdu."
"Stůj koníku, už nikam nechoď, nezlob, buď hodný!" "Já jsem to věděl!"

Nojo, došlo přesně k tomu, čeho jsem se obával, můj milý doteď rozumný Hatátitla se zničeho nic mírnyx týrnyx rozhodl, že půjde jinam. Naštěstí šel v klidu, nikam nedivočil, jenom tak lehce sešel z cestičky, kudy šli ostatní. Asi měl prostě vlastní názor, to se dá pochopit, jenže co já, chudák neznalý výletník :-)

Ještě že mi holky pomohly, došly si pro mě, vyvedly koníka zpět na cestičku a mohlo se pokračovat. S přibývajícími minutami v sedle jsem si na koníka čím dál tím víc zvykal, dokonce jsem ho po několika radách začal i lehce ovládat! Uzdu doleva, uzdu doprava, zapřít se ve třmenech, pobídnout stehny.....

"Zkusíme chvilku klusat?"

"No moc se mi nechce, ale zkusme, uvidíme me me me me me me," začal jsem poskakovat deset čísel nad sedlo. Au au, zadek bolí, kulky bolí, záda bolí, "už stačí, dál bych neklusal," volám a naštěstí mě dneska nechce nikdo zbytečně trápit.

No prostě, co vám budu dál povídat. Projížďka to byla úžasná, je pravda v tom, že pohledu na svět ze hřbetu koně se nic nevyrovná. Oba s Hatátitlou jsme to přežili ve zdraví, oba jsme se trochu spotili a doufám, že se spolu zase brzo projedem. Na závěr jsem ještě pozdravil několik krásných koníků ve výběhu - opravdu je to nádherný pocit, když stojíte u ohrady a všichni koníci přijdou zvědavě k vám, okukují vás těma svýma velkýma očima, očichávají vás, žerou vám z ruky a vy se můžete uvolnit, pohladit si je, přitulit se....

 

A máte pocit, že vám aspoň někdo v životě rozumí......

05