A když už ho tady máme, je potřeba ho pořádně přivítat. Jaro se dá přivítat různě, můžete někoho políbit pod rozkvetlým stromem, můžete koupit manželce nové auto, můžete si udělat pěkný večer s lahví vína nebo můžete…
Nebo můžete vzít motorku a strávit víkend v lesích s podobně postiženými lidmi. A že jich není zrovna málo! O tom jsme se mohli přesvědčit na akci s názvem „Cenduro - Vítanie jari 2011“, kterou připravil mezinárodní tým organizátorů, členů diskuzního fóra Cenduro, fóra zaměřeného na majitele cestovních endur všemožných značek.
No, nedivím se jí, minulou akci jsme museli absolvovat autem, protože jsem si způsobil „lehký“ pracovní úraz a se sešitým zápěstím se moc řídit nedá…
A tak jsem ji poslechl a celý měsíc dopředu poslušně jenom ležel na zádech a nechal se obskakovat. I díky tomu mohl přijít ten den, kdy jsem nabalil úplně nové hliníkové kufry, posadil Magdu za sebe a mohli jsme vyrazit směr Detva. Tam totiž bylo místo, kde jsme se měli všichni potkat, najíst, napojit a vůbec se všemožně připravit. Na co?
Na sobotní poznávací vyjížďku.
Cesta byla pěkná, na Slovensku je hezky, všude kolem vás při jízdě ubíhají kopečky, louky, lesy…. A za jízdy cítíte ty vůně čerstvě pooraných polí, slyšíte šumění větru…
„Máš s sebou inbusáky?“ ozvalo se do toho hukotu v helmě.
„Cože? Na co?“
Slyším hučení větru a tak nějak v pozadí se ozývá Magda: „….se něco uvolnilo…..“
„Cože? Co se uvolnilo?“
„…..uvolnily kufry…...“
Začínám brzdit. Ježíši, vždyť nám je včera montovali, co se kde uvolnilo?
Jak spomalím, slyším Magdu zřetelněji, jak opakuje: „bylo by dobré mít inbusáky, kdyby se nám náhodou něco uvolnilo na kufrech.“
Heh, ta umí člověka vylekat!
Zbytek cesty už probíhal v klidu, sice jsme moc nevěděli, kde jsme, ale zachránila nás v Hriňové parta slovenských motorkářů, kteří věděli, kudy jet a nechali nás jet s nimi. Po té, co se sami ztratili, otočili se a nechali nás potmě v lese na neznámé cestě, nabyl jsem dojmu, že dobrodružství právě začalo a začal jsem se pořádně bavit.
Naštěstí, když máte dost benzínu v nádrži, dobrou náladu a parťáky, co se hned tak něčeho neleknou, není problém se dostat kamkoliv, takže se nám nakonec podařilo ve zdraví dojet na chatu Biele Vody, kde už byla spousta motorek, lidí, jídla a hlavně postel a to dokonce s povlečením. To je luxus!
Druhý den jsme vstali lehce rozlámaní, přece jenom nejsme po zimě zvyklí sedět tak dlouho na motorce. Po snídani jsme se konečně mohli jít podívat, na čem sem ti lidi přijeli. Vcelku jsem ani nebyl překvapený, složení strojů bylo v podstatě stejné jako na loňské akci - převažovaly motorky BMW a V-Strom, následovány v těsném závěsu Transalpy a Afrikami. Nejde zapomenout ani na Kawasaki a KTM, byť už nebyly v tak hojném počtu. A těch lidí…. Všude kolem samý motorkář, už jsem se pomalu začínal bát, že jsme si spletli cestu a ocitli jsme se na nějakém motorkářském sraze, když se objevili organizátoři a začalo BoRo (starší si vzpomenou).
Byli jsme poučeni, že pojedeme do okolních lesů a že se máme chovat slušně, což souvisí s tím, že jedeme na vlastní nebezpečí. Bylo nám vysvětleno, jak se používá itinerář, který dostal každý účastník dopředu mailem.
A taky že budeme na trase plnit úkoly. A že se máme vyhýbat medvědům. A že nebude kde natankovat (teda to nám neříkali, ale nakonec to tak dopadlo).
V čem tedy sobotní výlet po krásách slovenských lesů spočíval? Vytvořili jsme týmy po 2-3 motorkách, každá posádka dostala itinerář se zakreslenými důležitými body, zapsal se stav kilometrů a jednotlivé týmy vyjížděly v několikaminutových intervalech do lesů. Cílem bylo projet naplánovanou trasu a po cestě splnit nějaké ty jednoduché úkoly - například zjistit, jakým materiálem je obložená kaplička. A nejen tak ledajaká kaplička, ale kaplička umístěná na tak velkém kopci, že se tam musela jít podívat Magda, protože řidič se přece musí soustředit na jízdu a ne být zadýchaný z horského výstupu a funět do zamlžené přilby, to dá rozum.
Udělali jsme tedy silnou dvojku s Radkem a Veronikou, nahlásili počáteční stav kilometrů a vyrazili.
Už při několika kilometrovém sjezdu od chaty, zatímco jsem se snažil nevjet na štěrk a nepraštit sebou hned na začátku, jsem začal přemýšlet nad tím, jestli nám bude stačit benzín a počítat včera ujeté kilometry od benzinky, pardon, od čerpací stanice. No asi to nevyjde, ale co, přece někde po trase, která měří skoro 250km musí být nějaká možnost natankovat ne? Přece jsme v civilizaci…
Později jsem poznal, jak moc jsem se mýlil……
Jedeme. Krajina hezká, cesta zatím ujde, i když už jsem objevil pár nepěkných děr v asfaltu. Musím říct, že jsem nečekal, že některé budou tak hluboké a tak jsem měl možnost vyzkoušet, co všechno motorka, já, Magda a kufry vydrží. Teda myslel jsem si, že toto už je ta možnost. To jsem ještě netušil, co přijde později. Ale co, hlavně že máme v nářadí ty inbusáky…
Lesy, louky, stromy, tráva, shrbené feudální postavičky, pracující na zahradě nebo na poli, psi, krávy, ovce, kozy, kříže, kostely, zbořené neobydlené domy, zbořené obydlené domy, děti vybíhající ze stavení a mávající na motorky, staří lidé nechápavě zírajíc, kde se vzalo tolik šílenců v té jejich bohem zapomenuté zemi….. to byl obrázek, který se v různých obměnách opakoval celou sobotu.
Občas jsme projížděli místy, kde se zastavil čas, kde ani už nebydleli lidé, jakoby stavení zůstala jak byla, když umřel poslední majitel, občas byly domy opravené a krajina udržovaná. Občas byla cesta přes louku docela pěkná, občas byla pro mě, nováčka na Ukrajině (teda aspoň tak jsem si místy připadal) trochu nesjízdná. Ale pořád, a to bylo důležité, byla kolem krásná příroda, voňavá příroda, sluníčko svítilo a motorka si spokojeně předla…..
A tak jsme jeli a jeli, drkotali v příkopech krokem, letěli stovkou po hlavní cestě, na poslední chvíli zatáčeli na polňačku, zuřivě brzdili, když se v zatáčce objevil traktor, mávali na děti, několikrát se lehce pohádali, když navigátorka nebo řidič ztráceli pozornost…
No prostě a jedním slovem - paráda.
Do cíle jsme přijeli někdy po páté večer, s už dlouho svítícím „hladovým okem“. Bez benzínu, s uvolněným zadním kufrem z těch hrbů a děr, s bolestí v zádech a křečí v noze, po dvou rozvodech a třech úspěšných usmířeních, unavení ale veselí a spokojení jsme odevzdali vyplněný úkolníček a já si mohl konečně dát pivo. A procházet se mezi těmi zaprášenými motorkami a klábosit s ostatními, podobně postiženými lidmi o všem možném.No uznejte, existuje lepší způsob, jak přivítat jaro, když má člověk duši cestovatele, pojízdnou motorku a přítelkyni, která to vidí stejně?
Po večerním vyhodnocení soutěže, která vlastně ani soutěží nebyla, jsme už jen tak „korzovali“ mezi známými i neznámými lidmi a povídali si o všem možném. Hodní organizátoři pro nás připravili nejen pěknou projížďku, několik večeří a pečené prasátko, ale také promítání fotografií a filmů z cest a hlavně příjemné prostředí, ve kterém si každý našel tu svoji zábavu na večerní uvolnění.
V neděli se mi vstávalo trochu víc těžko, než předchozí dny. Částečně to bylo způsobeno únavou z poskakování na rozbitých cestách, částečně mým „uvolněním“ předchozí večer a tak jsme odjížděli téměř poslední. Většinu cesty z Bielej Vody do obce Hriňová (asi 12km) jsem jel bez zařazené rychlosti na volnoběh a pořád jsem čekal, kdy motor chcípne úplně - naštěstí cesta vedla z kopce a tak jsme se na benzinku, pardon, na čerp… no však víte kam, dostali. Natankoval jsem 21 a čtvrt litru ( ze 22 litrů). No vida, ještě bych 20km ujel….
Tak, nádrž plná, Magda veselá, já taky, nic nám nebrání a můžem domů.
Cestou se sice kolem nás honily mraky a občas spadlo pár kapek, to ale nám, cestovním endurákům přece nemůže vadit. Teda mě trochu jo, protože na mokré cestě to klouže, je mi zima, mlží se mi hledí, musím si ho otvírat, pak mi fučí do obličeje, neslyším Magdu a vůbec je to na… no ale to přece nepřiznám!
„Co to do prd…, sakra!“
„Promiň miláčku, já jsem zachytla protektorem za ucho na kufru,“ omlouvá se Magda, zatímco oba držíme motorku těsně nad zemí a s vypětím všech sil ji rovnáme do původní polohy. Tolik děr jsme projeli a pak na benzince, pardon, čerpací st…, před zraky jakýchsi lidí, Magdička sesedne tak, že mě i s motorkou strhne na zem. To je drama! Nemáme to my, řidiči, lehké…
Nakonec jsme přece jenom domů dojeli, ani jsme nijak zvlášť nezmokli, takže nám nic nepokazilo dojem z nádherného víkendu. Díky všem, kteří se zúčastnili a hlavně díky všem těm, kteří pro nás tuto akci zorganizovali. Už se těším, co přijde příště.
P.S.
Věděli jste, že pivo Zlatý Bažant se dělá ve dvou verzích, alko a nealko a tyto verze se liší jenom barvou staniolu kolem hrdla? Já teda ne a tak došlo k menšímu faux pas, když jsem si pochutnával na dobrém pivečku, básnil o tom, jak mám radši dvanáctku než tu vodnatou desítku a obracel do sebe lahvové s krásným stříbrným staniolem.
Ano, nealko pivo má stříbrný staniol. Stydím se. Jdu klečet do kouta......
Nějaké obrázky jsou zase, jako obvykle, v galerii.