Cenduro, tentokrát Podjavorinské Kopanice

Autor: Robert
14. květen 2015
Zobrazení: 1028

002Tak jsem se zase po dlouhé době dostal na jízdu po kotárech s itinerářem. Už jsem to tu párkrát psal - web www.cenduro.cz pořádá 2x ročně sraz spřátelených cestovatelů, který není srazem v pravém slova smyslu, ale spíš setkáním, kde hlavní roli hraje celodenní vyjížďka podle předem připraveného itineráře. Letos jsme vyrazili se dvěma kamarády aspoň na ty kotáry - ubytování bylo naplněno nějak moc rychle.

Na výlet jsme s Jirkou, Michalem a nezbytnou navigátorkou Hankou (někdo přece musí ten itinerář číst, že) vyrazili ze Zlína v 7 ráno. Ano, v 7 ráno, pro někoho možná normální údaj, ale pro mě skoro vražda. Měli jsme to asi 80km, takže pohodička, normálka, jenom jsem celou cestu přemýšlel nad tím, jak mi Jirka povídal, že nemusí tankovat, protože má nádrž na 24 litrů. Teda ne tak přesně, přesně to bylo tak, že přijel na benzinku a natankoval 23 litrů a to mu ještě nesvítilo hladové oko. Asi máme jinou motorku, proto jsem pro jistotu nabral benzín cestou, aby mi náhodou nedošel někde ve slovenských lesích a nemusela mi jej dávat nějaká cikánská Rómka z PET láhve. Ne že bych to někdy viděl.... Možná spíš opačně...

Už když jsme přijížděli k penzionu, bylo vidět, že účast je opět mimořádná. Nejen že byl vyprodaný penzion, ale hlavně byla snad veškerá možná plocha kolem něj zastavěna stany. Och, to by člověk neřekl, kolik dobrých lidí se vejde. Možná je nakonec dobře, že jsme tu nebydleli, i když všude panoval pořádek a klid, toalety byly čisté, lidi taky....

Moc známých jsem tu už nepotkal, přece jenom jsem minulý ročník vynechal úplně a doby, kdy jsme s Magdou první ročník vyhráli autem a lidi si nás pamatovali, jsou už taky dávno pryč. Ale stejně nebylo ani moc času na nějaké povídání, chvíli po našem příjezdu začíná již tradiční Preziho BoRo - tedy vlastně rozprava o itineráři pro ty, kdo ho ještě tak dobře neznají. Během této rozpravy nám bylo vysvětleno, jak to celé funguje, že se bude odjíždět po skupinkách, že se nejedná o závod, ale o vyjížďku a tak podobně. Všichni jsme si to vyslechli pěkně v klidu, v přátelské atmosféře a pak už jen začali sedat na motorky, hledat kamarády a spolujezdce a pomalu po malých týmech odjíždět.

Trasa vedla, jako je již zvykem, prostě po kotárech. Samozřejmě ne celou dobu a samozřejmě to nebyly bahnité brody nebo něco podobného, ale většinou asfalt nebo nezpevněný asfalt, takže všechno bylo sjízdné úplně v pohodě i se spolujezdcem. Točili jsme se pořád tak nějak kolem Staré Turé, Myjavy a přilehlých vesniček - okruh tentokrát nebyl tak velký, jako v minulosti, ale nijak to neubralo na atraktivitě vyjížďky. Hanka hlásila zatáčky a kilometry a kdybychom nezjistili, že jí chybí jedna celá stránka a neztratili se, byla by to už skoro rutina. Naštěstí kluci celkem rychle přišli na to, že nemáme itinerář kompletní (prostě počkali, až pojede někdo další a nakoukli mu přes rameno) a tak jsme se mohli na chvíli přidat k jiné skupině a zase byla pohodička.

Pohodička pokračovala ještě nějakou chvíli, než se začal u některých hlásit hlad. Nevěřil bych, že to může být až tak intenzivní, že se najednou cesta za pokladem může změnit na cestu za potravou. A může! A tak jsme nějak po poledni začali objíždět všechny možné restaurace, protože Michal s Jirkou se ocitli, dle jejich slov, na pokraji smrti hladem a žízní. V některých restauracích jsme si i sedli, jiné jsme jenom zkusili navštívit, abychom zjistili, že jsou obsazené, až nakonec jsme našli benzinku, kde se konečně kluci mohli najíst a napít. Ovšem za cenu toho, že jsme sjeli z trasy a už podruhé se ztratili.

Správnou cestu jsme našli opět za pomoci jiné skupiny, která naštěstí přijela natankovat. Ještě že neměli nádrž na 24 litrů, protože kdyby nepřijeli, správnou cestu bych asi nenašel, sjeli jsme dost daleko. Takhle jsme mohli ale dál pokračovat, dál jezdit cestou necestou, plnit úkoly a nakonec dojet zdárně až do cíle.

V cíli už bylo zase živo, lidi postávali, povídali si a na rozdíl od rána se už začalo nosit i pivo. Trochu jsem i litoval, že jsme nepřespali, ale nedalo se nic dělat, snad přístě, musíme být rychlejší při objednávání ubytování. A tak jsme nasedli na stroje, zamávali ostatním (nikdo si toho nevšiml) a jeli domů.

Cestou mi začalo svítit hladové oko a tak jsem musel zase tankovat, zatímco Jirka měl ještě 2 čárky na ukazateli a oko tmavé jako oko nevinné cikánské dívky. Já to prostě nechápu, asi to někde tajně do kopce tlačil, jinak si to neumím vysvětlit.

Celkem můžu říct, že se zase vyjížďka vydařila. Nevím jak celý sraz, ale předpokládám, že bylo vše v pohodě. Na tuto akci jezdí podle mě totiž lidi, kteří to mají v hlavě srovnané a tak bývá vše v klidu a s úsměvem.

Nezbývá, než tuto akci doporučit všem, kterým se líbí trochu dobrodružství, trochu navigace a hlavně pohodová projížďka lesy, luky a háji ať už u nás nebo na Slovensku. A možná se na nějaké z příštích akcí potkáme.

Fotky jsou v galerii, jsou z kamery, takže vlastně jenom cesty, domy, stromy a louky. Ale tak nějak to bylo :-)

itinerar kopaniceukoly 1ukoly 2