O Velikonocích jsme byli na Bouzově.

Cestou z Boršic den předem nás předjížděli nějací 2 motorkáři a jeden si všimnul, že mám Hondu Shadow, stejně jako on. Cesty osudu mě přivedly ještě ten den do stejné hospody, slovo dalo slovo a na druhý den už jsem čekal na smluveném místě srazu.

Přijeli lidi, které jsem neznal. To jsem nakonec taky čekal, vždyť já neznám zatím žádné motorkáře :-) Přijeli na pěkných motorkách, měli jsme zastoupení skoro všech japonských značek. Většinou měli s sebou i svoje drahé polovičky, což bylo super, protože nás bylo víc a hlavně nemohli jet tak rychle. Teda to jsem aspoň doufal, protože víc jak 100km/h a dýl jak 2 minuty jsem ještě nejel, tak jsem z toho měl trochu obavy.

Mé obavy se nakonec ukázaly jako liché, bylo super, že víc jak 120km/h jsme nejeli :-) Ale byli na mě hodní, zbytečně mě nikdo nikam nehnal, jel jsem druhý v koloně a nikdo zezadu neměl potřebu mě nějak předjíždět nebo se mnou závodit, takže jízda pro mě byla opravdu radost. V koloně (i když malé) je to přece jenom něco jiného, než když člověk jede sám - a to nemluvím o tom zvláštním pocitu hrdosti smíchaném s radostí, když na vás začnou mávat lidi z chodníku a blikat řidiči aut, aby vás pozdravili. Moc pěkné, byl jsem prostě nadšený.

Po zaparkování u Bouzova jsme se vydali na hrad, bohužel jsme však zjistili, že všechny prohlídky jsou už plné a že musíme počkat do odpoledne, do půl čtvrté. Nevadí, zajdem si aspoň někam na oběd. To se však ukázalo téměř nereálným, protože všechny restaurace, které jsme obešli, byly plné a když už jsme nějaké to místo našli, setkali jsme se zase s neochotou personálu (možná jenom zakrývala neschopnost) nás obsloužit. Nakonec se nám podařilo "vyprosit" si smažený sýr v jednom podniku kousek od hradu. Ale byl to závod s časem a následně i s kopcem, abychom prohlídku stihli :-)

Myslím, že snad ani nemá cenu psát o tom, co je Bouzov za hrad, jakou má historii a tak. Případné zájemce odkážu sem, to bude jednodušší. Za sebe můžu říct, že se mi hrad líbil, i když bydlet bych tam asi nechtěl. Všiml jsem si, že tam byly všechny místnosti udělané jako průchoďák, prostě jedny dveře, postel, další dveře, okno a dveře - pořád jakoby tam někdo chtěl hrát na schovávanou :-)

Cesta zpátky už byla jenom třešničkou na dortu, jelo se parádně a už mi ani nevadila rychlost. Na závěr jsme si ještě dávali kafe na benzince Robin Oil mezi Otrokovicema a Tlumačovem. Nevím, jestli to místo znáte, je na takové vyvýšenině zhruba na úrovni Štěrkoviště. Měl jsem takový pěkný výhled, doleva na obchvat, kde byla vidět dlouhá prázdná silnice, která ve mně vyvolávala pocit nekonečných dálek a svobody a zprava zapadalo slunce a svítilo na nás a na naše zaparkované mašiny. Krása, o tomhle se mi zdávalo a i kvůli těmto chvílím jsem rád, že mám motorku a můžu být součástí nádherného motorkářského světa.

Všem bych chtěl moc poděkovat za super akci a doufám, že se zas brzy setkáme a někam spolu vyjedem. Díky!

Pár fotek jsem dal jako obvykle do galerie.