Výlet na sraz guildy Zlatý Kruh - část druhá.
Vstávat, začal nový den a mám před sebou něco přes 300km. V noci jsem toho moc nenaspal, přestože jsem byl unavený a kolega, co byl se mnou na pokoji se ožral tak, že usnul kdesi pod kulečníkem, takže jsem měl celý pokoj jen pro sebe, nějak mi to spaní pořádně nešlo.

Dokonce se mi zdál sen, že jsem Hondu zaparkoval v odstavném pruhu, někam na chvíli odešel a když jsem se vrátil, byla přejetá a rozbitá na kusy, které se válely jak široko, tak daleko všude kolem. Tfujtajbl, to byl ale hrozný sen, ještě že jsem se z toho probudil a zjistil, že se mi to jenom zdálo....

Důležité na tomhle ránu bylo to, že vzhledem k tomu, že mě všechno bolí a že bych nechtěl jet zpátky úplně tou stejnou cestou, vykašlal jsem se na připravený itinerář a za pomoci půjčeného autoatlasu trasu trochu pozměnil. Hlavně jsem si tentokrát vybral trochu větší a frekventovanější cesty. Nejen proto, abych byl dřív doma, o to ani nešlo, ale hlavně abych se projel trochu svižněji. Bylo mi jasné, že se zas nebudu moct tolik kochat krajinou, ale za předchozí den toho bylo dost a i rychlejší jízdu se musím naučit.

Takže sbalit věci, dostat je na mašinu a po malé snídani a formálním rozloučení (to podávání rukou i s lidma, které neznám je hrozný zlozvyk) můžu startovat. Honda chytá, jak se již stalo zvykem, na první pokus. Chvilku zahřeju motor, nasedám a odjíždím. Vzhledem k tomu, že si nemyslím, že by mi benzín stačil k nějaké čerpací stanici, která ani nevím, kde je, vsadil jsem na jistotu a udělal jsem menší odbočku k Benešovu, kde najít pumpu nebyl problém.

Beru plnou (třetí - i když jsem nebyl úplně na suchu) a vyrážím po krásné široké silnici na Senohraby. Konečně jsem mohl drahou pořádně protáhnout, myslím, že jí to už chybělo. Teda k pořádnému protáhnutí se ještě dostanem, teď jsem nejel víc jak 110km/h, ale i tak to bylo příjemné. Sluníčko svítilo, nikde ani mráčku, začínalo to vypadat na další, velice příjemný den.

Vjíždím do Senohrab a dál pokračuji ještě po stejné trase jako včera, tedy Ondřejov, Oleška, Bečváry, Suchdol a Kutná Hora. V Kutné Hoře zastavuji u té stejné benzinky, co včera a z nostalgie si kupuju hádejte co - no přece Kofolu! Bumbám a jak se tak rozhlížím kolem, přepadá mě pocit velké radosti. Radosti z toho, že můžu být na tomhle výletě, radosti ze svobody, z pěkného počasí, z přírody, radosti z toho, že žiju.... "co to do té Kofoly dávají?"

Ale zpátky do sedel. Na pořadu je Čáslav a pak opět sečská přehrada, musím mrknout dovnitř do kempu. Projedu Čáslaví a máme tu zas tu objížďku u obce Žleby, se kterou jsem se potkal včera. No co, říkám si, zkusím to, nic se nejí tak horké, jak to vypadá a třeba motorka projede. No a tak jedu jako neohrožený Mikeš vstříc několika po sobě jdoucím cedulím "Slepá ulice", abych na konci opravdu zjistil, že ulice je slepá. Teda slepá - ulice je zastavěná kolotočem! No teda.... uzavřít silnici proto, abych na ní postavil kolotoč, 3 střelnice a zahrádku s pivem a párky, to by snad neudělali ani v nějaké Vesničce mé střediskové. Zastavil jsem a šel se podívat, jestli neprojedu. Kukali na mě jako na zjevení, jednu chvilku jsem i čekal, že mě začnou buď lynčovat, nebo vzývat jako Boha. Cesta byla uzavřená na maximálně 50 metrech projet by se to dalo, jenomže to by museli vesničani uhnout a soudě podle jejich výrazů, kterým už chybělo jenom válečné pomalování kmene Chru-Chru, asi by moc ochoty ustoupit o půl metru se svými dětičkami nejevili.

No, takže zpátky a pěkně si projet celou objížďku, dlouhou několik kilometrů, aby si mohly dítka místních obyvatel hrát na dospěláky přivázané na gumě 5 metrů nad zemí a pod sebou trampolínu, imitujíce tak skok na "bandží džampinku". Ale co, je pěkně a těch pár kilometrů navíc nikoho nezabije. A za chvilku tu máme Trhovou Kamenici a chvíli po ní Hlinsko.

A pumpa. Taková ta stará, mechanická, jak se tam otáčí ty číselné kotouče a strašně to rachotí. Říkám si, že pro jistotu natankuju, stejně mám už jenom dvě stovky z peněz na benzín, tak to tam naliju a uvidím, kam až dojedu :-) Tankuju, platím a kupuju si kafe, které jdu vypít ven, abych se zas mohl podívat do mapy, kam dál. Na mapu ale není čas, protože v jednom kuse zdravím kolem projíždějící motorkáře a dokonce! holku řídící obrovského oranžového cruisera. Moc pěkné. Z budky (jinak se té "stanici" ani říkat nedá) se pomalým krokem vyšourá čerpadlář, sedne si vedle mně a hodlá si metr od stojanu, kde jsem před chvílí tankoval, zapálit. Než úkon dokončí, pronese jen tak do větru: "Takže kafíčko na občerstvení?" "Ano, jó, to jó," říkám zase já a dál zdravím motorkáře. "Dneska mě ta hlava zase nějak bere," říká čerpadlář, kterému může být něco mezi 30-40, dá se to těžko poznat. "Asi bude změna počasí," pokračuju v zavedené konverzaci a už mě fakt nenapadá, co bych řekl dalšího. "To bude tím, že mám za sebou mozkovou mrtvici, před třemi týdny." Mrazivá informace. "O které jsem nevěděl," dodává a s nezapálenou cigaretou odchází zpátky do budky.
Zůstal jsem sedět a skoro ani nedýchal. Na celé situaci bylo něco zarážejícího, něco mystického a já pořád nevěděl co. A nevím to doteď. Možná nějaké znamení, možná mi tím chtěl říct něco důležitého anebo možná jenom tak tlachal z dlouhé chvíle, čert ví. Každopádně jsem měl několik dalších kilometrů o čem přemýšlet.

A jsme v Poličce. Tady se cesta odděluje od té původní a začíná její rychlejší a méně "kochací" část. Odbočuju na Svitavy a konečně se dostávám na lepší, širší a frekventovanější a tedy i lépe spravovanou silnici. Zatím žádná divočina, jedu tak nějak normálně, kolem 100-110km/h a pěkně si užívám jak jízdy, tak hluku v helmě a občas ještě mrknu i na krajinu kolem. A taky mě začala bavit nová činnost - předjíždění plechovek. Teda ne nějaká zběsilá jízda se spoustou myšek, která přivádí některé pantáty za volanty jejich rodinných wágnů na pokraj zuřivosti, ale normální, slušné předjíždění, tak na půl plynu ve stovce, které dá pocítit, co za obrovský výkon se skrývá v srdci mé malé drahé Hondičky. Ale jak říkám, slušnost nade vše a tak s pocitem radost a klidu dojíždím na benzinku ve Svitavách, protože už mám docela hlad.

Tady si kupuju bagetu (už snad opravdu poslední) a, světe div se, Matonku s citronovou příchutí. Na Kofolu nějak nemám chuť.... Sedám si ke stolkům na zahrádce, kde už sedí pár motorkářů a jeden se se mnou dává do řeči. Prý jede ze srazu z Rožnova pod Radhoštěm, kde bylo asi tisíc motorek. Hmm.... No snad to nebyl poslední sraz, kterého jsem se mohl zúčastnit.

Dojedeno, dopito, vzhůru k poslední části mojí cesty a to je Mohelnice a pak konečně na dálnici do Olomouce. Ale nojo, já vím, že jsem říkal, že se chci dálnici vyhnout, ale když už jsem tady, přece nepojedu po nějakých okreskách. A jak říkal i ten motorkář, když jsem se ho ptal na cestu: "Jestli se nechceš jenom tak projíždět, tak to můžeš dojet na tvrdku po dálnici." Rozhodl jsem se to tedy dojet "na tvrdku", ať ten výraz vznikl jak chtěl :-)

Cesta do Mohelnice je pěkná, udržoval jsem si rychlost mezi 100-120 km/h a hrál hru na slušňáka, takže předjížděl jenom ty nejpomalejší. Zrovna někde tady cestou se mi měřič ujetých kilometrů přehoupl přes 10.000, jak vypovídá fotka. Chtěl jsem to vyfotit pěkně s nulama, no ale začít ve 120 zuřivě brzdit se mi nezdál být dobrý nápad.
A za Mohelnicí tu máme konečně dálnici. Zajímavý zážitek, jet po dálnici na motorce :-) Povrch byl moc pěkný, ne jako ty panely za Brnem, kdy to háže i s autem, natožtak s motorkou. Proto jsem si troufl i na trochu větší rychlost, 130, 140, 150 a .... ano, 160km/h! Neuvěřitelné, nikdy bych neřekl, že pojedu někdy tak rychle, dovedete si představit, co se všechno může stát? Třeba takový defekt předního - no teda to je vlastně jedno kterého - kola by mohl být velmi zajímavým zážitkem, který by si naplno vychutnali patrně pouze řidiči aut, které jsem předjel. Ale i přes tyto poněkud chmurné myšlenky se mi tuto rychlost podařilo udržet nějakou tu minutu (asi 2) a když jsem pak trochu zvolnil, 120 se zdálo jako docela v pohodě cestovní rychlost.

A jsme v Olomouci. Průjezd bez problémů, na konci Olomouce jsme mávli na prodejnu, kde jsem se seznámil s mojí Hondou a na kulaťáku zahnuli doleva na Přerov. Dál už byla cesta klidná a v pohodě, nakonec tuhle silnici znám, jezdil jsem tady pořád dokola, když jsme s kámošem sháněli motorky.

Otrokovice mně přivítaly mračny, které se na mě hrnuly ze všech stran a začínalo to vypadat, že začne pršet. Zahnul jsem tedy na benzinku Robin Oil, co je na konci Otrokovic a dal si tam své poslední kafe z automatu na tomto výletě. K dešti nakonec nedošlo, takže jsem mohl dojet domů v klidu a suchý.

A tak končí jeden víkend, který jsem celý strávil v sedle a najel 710km. Vyjížďka to byla moc pěkná, získal jsem zase trochu víc jistoty a poznal spoustu krásných míst a lidí, na spoustu lidí jsem s radostí zamával a spousta lidí zamávala na mě. A tak by to mělo přece být, všichni bychom se na sebe měli usmívat a být rádi, že můžeme být na tomto světě, i když je to jenom na chvilku.
Musím pochválit i motorku - Honda nezapřela to, co se ní povídá a celou dobu byla naprosto bezproblémová a spolehlivá a já doufám, že to tak bude i na mnoha dalších cestách, které spolu ještě podnikneme.

A tím se loučím, milé děti :-) Těším se na další setkání u dalších vyprávění z krajin blízkých i dalekých, u vyprávění o lidech, které potkám a o tom, co zažiju. Léto je ještě pořád teprve na začátku.