Proč zrovna sem?

Po tom nikomu nic není, tohle je neveřejná kronika :-)

Znáte to. Nostalgický večer, vzpomínky se derou na povrch a vy nevíte proč. Proč zrovna tyhle? A proč zrovna dnes? No možná je to dobře, zrovna dnes je můžu nechat plynout, jsem sám (nebo sama).... kdeže to je? někde ve skříni.... jo ano, tam, schované před tím druhým, nebo přede mnou samým, v krabici, ano.... mám je! ty dopisy, ty které jsem říkal, že je znova přečtu, až budu starý nebo možná je nepřečtu nikdy.... ty které jsem psával, když jsem ještě věřil na ideály, věřil na to, že se lidi mohou mít upřímně rádi, být si věrní, mít společné zájmy a společný život žít proto, že jsou si souzeni a že se navzájem doplňují.

Kdeže loňské sněhy jsou? Kde jsou všechny ty ideály, ty sny, ty touhy? V prdeli přátelé, v prdeli. Byly udušeny, ušlapány, zabity a zapomenuty. Ptáte se, jak je to možné? Je to možné jenom proto, že jsme dopustili, aby se to stalo. Dopustili jsme to, protože jsme nevěděli, že to může a má být jinak. Blahoslavení chudí duchem, neboť jejichž jest Království Nebeské.... Tohle ale naštěstí není cesta do hlubin lidské duše, tam si zacestujte každý sám, tohle je o mé cestě do Kšinné.

Co je Kšinná? Je to taková malá vesnice, kousek od Bánoviec nad Bebravou, vcelku nezajímavá díra kdesi na Slovensku, která čítá 500 obyvatel (podle internetových zdrojů), mají tam hospodu, hasičskou zbrojnici, zastávku na autobus, zkratku od baráku, kterou se chodilo na pivo.... a tuny vzpomínek a snů.

I přečetl jsem nějaké ty dopisy, mrknul do mapy kudy se jede a vyrazil. "Vemu to na Bánov," říkám si, "už jsem tudy dlouho nejel." A opravdu, posledních pár let jezdíme na Slovensko jenom přes Strání/Květná, ale dřív jsme jezdívali přes Starý Hrozenkov. Doteď nemůžu zapomenout celníka, který když Roman ve Favoritu nezatáhl při kontrole ruční brzdu a auto se pohlo, zvýšil hlas: "To vás budem chytať až v Drietome?!"

Naštěstí jsem ruční brzdu zatáhl správně a tak jsem projel bez ztráty Desítky (starší si vzpomenou :-) Kostolná Záriečie, odbočit doprava na Nové Mesto nad Váhom.... Adamovské Kochanovce, Ivanovce.... sakra, že bych se podíval do mapy? No jasně, ne doprava, doleva to mělo být, takže zpátky.... Trošku nervózně sleduju, jak ubíhají kilometry na tachometru, protože mi před chvílí došlo, že jsem si nevzal žádné slovenské peníze a českých mám taky velmi poskrovnu... No musím doufat, že benzín vyjde a že se na motorce nic nepokazí. To druhé zavrhuji rovnou, je to přece Honda!

Přijíždím do Trenčína, je mi sice trochu divné, že jsem až tady když Infomapa 14 říkala něco jiného, ale co se dá dělat, zase vidím hrad, povědomou benzínku (stará známá z výletu po Slovensku před 14 dny) a hlavně ceduli Bánovce n/B rovně. Jedu tedy rovně, cesta super, skoro rovná a kamion člověk skoro nepotká...

A máme tady Bánovce nad Bebravou.

15 let, patnáct let, PATNÁCT LET jsem říkal, že sem musím zajet. 15 let jsem v sobě dusil vzpomínky, které se najednou derou ven, s prvním činžákem, který tady vidím jihnu a měknu.... sakra tady je to všechno pořád stejné! No dobře, ta Billa tu nebyla, ale ta odbočka vlevo ano, ta cesta taky... a přijíždím k činžáku, kde jsem poprvní slyšel, že v "pivnici" se netočí pivo, ale skladuje harampádí, kde jsem poprvní jedl po půlnoci topinky s volskýma okama a hranolkama, k činžáku, kde jsem poprvní při milování brečel štěstím....

Všechno je tu stejné, dokonce i hospoda, kde jsme se "švagrem" pili panáky a pivo, abysme pak šli k němu domů i s NÍ.... Jezdím kolem, fotím, přemýšlím, vzpomínám a každou kolemjdoucí holku si pořádně prohlížím, jestli to náhodou není ONA....

Určitě to znáte a kdo ne, je o hodně ochuzený. První opravdová láska se nezapomíná, je to něco, co si člověk vezme s sebou do hrobu a svěří se s tím jenom svému nejlepšímu kamarádovi, což většinou není současná manželka. A tak jedu dál, až tam, k jádru věci. Uhrovec, Žitná-Radiša a....Kšinná.

Obec s 500 obyvateli - jak píšou na internetu. Vzrušením skoro nedýchám, puls mám neměřitelný a vjíždím do vesnice. Bože, tady se zastavil čas, všechno je tu stejné, zas vidím tu autobusovou zastávku, na kterou jsme spolu chodili, když jsme jeli dolů do města, znova vidím tu hospodu, kam jsme chodili na pivo a kde mi místní dávali najevo, že tu nejsem vítaný, znova vidím tu hasičskou zbrojnici a kulturní sál, kde jsme se pohádali a poprvní nás napadla myšlenka rozchodu.... tady vede cesta doprava, tudy se šlo domů - jedu tedy domů, vidím zkratku, kterou jsme chodili od baráku do hospody a jedu dál, i když ta cesta vypadá, že to nepůjde (vždyť byla přece vždycky průjezdná!). Je tu pár nových domů, ale stejně převažují ty staré a teď už i zchátralé. Nedá mi to a nechci projet dál, něco mě táhne zpět.... za rachotu V-Twina mezi barákama teda otáčím Hondu a jedu zpět. Bylo to tady? Nebo tady? Ach.... tady to je! Tudy se šlo k baráku! Vytahuju foťák, že si vyfotím tu cestu, když můj zrak padá na dům kousek nahoře.... okna, branka, zábradlí a je to tady: "Ak si ju zoberieš, Robko, taký sobáš, aký ti vystrojím, si eště nevidel. Ale ak si ju nezoberieš, prídem a zabijem ťa. Na zdraví!"

A tak tam stojím, sám, svobodný, starý a vidím se, když mi bylo o 15 míň, vidím tu kuchyň, obývák, její sestry a jejich manžely, její rodiče, vidím ten náboj, tu lásku, to štěstí navzdory tomu, co říkají ostatní, vidím to dojetí radostí, když jsme se viděli, vidím jak se naše ruce spojují a slyším, jak mi říká že nevadí, že nemám majetek, mám přece JI. A mám chuť se rozeběhnout proti zdi a pořádně do ní skočit.

Mačkám tlačítko startéru a pokouším se odjet, chci se ještě podívat dál, na další místo, které mi sice tolik nepřirostlo k srdci, je ale zajímavé tím, že tam končí cesta, běhají tam medvědi a hlavně jsme tam spolu chodili na procházku. Závada pod Čiernym Vrchom, je to kousek, jenom asi 4km a tak jedu a jedu a jedu.... jejda, brzda, končí cesta :-) Tohle přece není možné, ta hospoda, ten podivný dřevěný stánek tu nemohl vydržet 15 let, to mi neříkejte. Hmm, některé věci prostě asi přetrvají celé věky.

A teď už vážně pryč, už to přestávám zvládat. Po cestě jde nějaká ženská: "Myslíš Roberte, že bys ji ještě poznal? A myslíš, že bydlí někde tady? " Přidávám plyn a jedu pryč, už ani nevnímám tu nádhernou přírodu kolem, ty lesy a pole, na kterých dřív pracovaly "shrbené feudální postavičky". Prostě jenom jedu a řeším to, jestli jsem neměl zajít až k tomu baráku a vyfotit si ho zblízka, dotknout se fasády, branky, zábradlí.... NE, stačí, jedeme domů, dochází benzín!

A zase Bánovce. Nebylo by špatné se podívat i na autobusové nádraží, ano, to nádraží, kam jsem poprvní přijel a doufal, že mě bude někdo čekat. To nádraží, kde jsme pak mívali srazy, kam jsme přijížděli a odkud jsme odjížděli. Jenže nevím, kde to je a se stavem benzínu, jaký mám, bych se tu nechtěl nějak zvlášť motat, takže zahnu doleva, pak doprava - Zornica, oděvní podnik, safra, to znám, tady jsem na NI čekával - ještě jednou doprava a jedu, šmarjááá, autobusová stanica!

A zase vzpomínky.... ty stejné nástupní ostrůvky, jenom autobusy jsou jiné, mají jinou barvu :-) hospoda, kde jsme si spolu poprvní sedli, drželi se za ruce a láskyplně si hleděli do očí.... ulica kpt.Nálepku, která se mi zdála hrozně srandovní, co je to za název? a kde vlastně je? teď jsem ten název někde viděl! Oči mi těkají po všech názvech ulic okolo, ale tento nikde nevidím, zřejmě je jenom v mé hlavě....

Řadím za jedna a přidávám plyn. Tady já už nebudu, vzpomínat na doby minulé je přece zpátečnické a pošetilé, žít se přece má současností a budoucností. Jenže mě pořád napadá jedna věc a ne a ne se jí zbavit.

Co by člověk byl bez minulosti?