Konečně se mi podařilo sehnat garáž.
No teda ne že bych garáž neměl a nechal motorku celé léto pod mostem, ale neměl jsem nic stálého, vlastního, blízko a tak podobně. Přes zimu jsem parkoval u kámošky pohromadě s jejím autem, na jaře ve vypůjčené garáži od strýce, která je zase moc daleko, v létě u kámoše, se kterým jsme jezdili a který kvůli mně musel auto nechat venku a tak nějak už jsem si říkal, že bych mohl motorce najít něco stálejšího, aby se taky někde cítila jako doma :-)
Samozřejmě že jsem garáž nekoupil, tak dobře na tom ještě nejsem, ale pronajal jsem si ji od města, tedy od našeho zlínského Magistrátu. Na webových stránkách jsem našel, že město pronajímá garáž za docela slušnou cenu a jenom o ulici výš, než bydlím já, hned vedle hospody, kam chodíme na pivo. No neberte to, úplně jsem viděl, jak po celodenním leštění chromů vycházím celý zchvácený z garáže a se shrbenými zády se plahočím na jednu léčivou Plzeň, díky které pookřávám, vrací se mi barva do tváře a získávám znova chuť žít.... Anebo jak v horkém létě přijíždím večer, parkuju a konečně si na zahrádce dávám jednu léčivou Plzeň, díky které pookřávám.....
Teď ještě sehnat někoho, kdo do toho půjde se mnou, přece jenom se mi moc nechtělo platit celý nájem sám a navíc, ve dvou nebo ve třech je větší sranda. Slovo dalo slovo a tak jsme se nakonec domluvili 3: já, Jirka a Dan. Každý si do garáže dáme jednu motorku - snad se tam ještě pohneme. Dan má sice ještě skútr, ale naštěstí ho zatím může parkovat v domě, kde bydlí.
A tak jsem si na začátku října šel na Správu domů Zlín pro klíče a pro smlouvu o pronájmu. Tady jsem zažil úsměvnou příhodu - paní, která vydává klíče od garáží byla nemocná a tak pána, co si přišel pro klíče přede mnou, poslali domů, že má přijít, až bude paní zdravá. To se mi zdálo úsměvné, myslel jsem totiž, že jde o nějaký žertík pro pobavení ostatních, zatím zdravých úředníků. A měl jsem pravdu, když jsem přišel na řadu, ujal se mně starší pán, který si opsal číslo garáže a ochotně začal klíče hledat. Po dvaceti minutách, když už mu pomáhaly další dvě kolegyně mi to nedalo, zaklepal jsem a sdělil mu, že si asi opsal špatně číslo garáže, které má číslice dvě a ne jenom jednu.
Pak už šlo všechno jako na drátkách, dokonce se mi omluvil, že je ta správná paní v nemocnici a on že tomu moc nerozumí... a taky mi říkal, že smlouvu dostanu, až se paní vrátí. "A kdy se paní vrátí?" ptám se. "Za čtvrt hodiny jí budou vrtat koleno," dostává se mi přesného určení času. "Aha," chápavě se pousměju a odcházím, tady už se stejně nic dalšího nedozvím.
A tak se jdu podívat, co jsem si to vlastně pronajal. No prázdná kóje, kde je na zadní stěně vidět, že sem někdy teklo. Stejně tak je vidět zaschlá mapa na stropě v rozích zdi. Začíná mi docházet, proč je tady poloviční nájem oproti kóji vedle. Ale snad to nebude tak horké, zdá se, že stěnu někdo opravoval, tak nebudeme předbíhat a počkáme na období dešťů. Jinak vypadá garáž vcelku normálně, sice nemám moc důvěry v ty zasouvací vrata, které nebudí dojem žádné bytelnosti, ale co člověk nadělá, vyrábět věci na prd je dneska jakýmsi nepsaným standardem...
Docela zajímavé dilema jsme řešili s dálkovými ovladači od hlavních vrat - město poskytne jeden klíč a jeden dálkový ovladač a když chceš, občane, ještě jeden pro manželku, starej se sám. Bohužel žádná firma, která se zabývá výrobou garážových vrat, nám ovládání nebyla schopná vyrobit - je prý příliš staré. Nakonec jsme měli štěstí, že jsme potkali hodného pana Surého z firmy Solar technik, který nám vyšel vstříc i přesto, že 2 dálkové ovladače za 900,- pro něj nejsou žádný kšeft. A když i sám přijel, aby ovladače přivezl a naladil na naše vrata, začal jsem si málem myslet, že NĚKDO vyslyšel moje modlitby :-)
No.... nakonec jsme vše vyřešili, zapili a můžeme se nastěhovat. Teď už zbývá jenom postupně garáž trochu zkulturnit - sehnat nebo vyrobit nějaké poličky, možná malý stolek, věšák, rádio a hlavně nějaké to nářadí, ať se můžem občas našim miláčkům podívat na zoubek :-) A já nebudu muset konečně za motorkou jezdit sem a tam přes celé město....