Tohle nebyla Samota u lesa.

Orlické hory, rok 1946. 2.světová válka skončila a začal organizovaný odsun sudetských Němců, za dohledu československé armády, amerických a i sovětských vojáků. Kousek od Orlického Záhoří, na hranicích s Polskem, uprostřed lesa zůstal osamocený a prázdný domek, který s těžkým loučením a bolestí v srdci opouští neznámá německá rodina....

Orlické hory, rok 2007. Lesem duní zvuk V-Twinu, za dohledu sám sebe a vlastní víry, kousek od Orlického Záhoří, na hranicích s Polskem, bez jakékoli bolesti v srdci, po pěšině mezi stromy přijíždím já a narušuji klid a vzpomínku na neznámou německou rodinu....

S Romanem přijíždíme k domku, který po válce koupil dědeček jednoho našeho kamaráda a kde je dnes Jirka i s rodinou na dovolené na "Samotě v lese", protože tohle je opravdu v lese a kdyby na nás Jirka, kluk jeden ušatý, nepočkal a nedovedl nás sem, nikdy bychom to místo nenašli.

Hned po příjezdu nás uvítaly Jiříkovy děti - klidnější Honzík a věčně upištěná Johanka, která bude určitě pokračovatelkou Báry Basikové, protože umí opravdu nádherně vyjadřovat myšlenky a pocity. Pravda, zatím jenom nekontrolovaným pištěním a ječením, ale prý už má hudební sluch, takže už jenom zbývá sladit intenzitu hlasu s prahem bolesti a rozpadem ušních bubínků a slibná kariéra zpěvačky může začít.

Dali jsme si pivko, parádně vychlazené v potůčku, který zurčel přímo za domem, přikryli motorky a konečně se mohli v klidu porozhlédnout po okolí a po domě. Příroda tu celkově byla moc hezká a i když nebylo zrovna ideální počasí (při cestě horama jsme trochu zmokli a kdybych si nepřitloukl lýtka ke stehnům, asi by mi mrazem upadly), bylo tu pěkně. Všude kolem lesy (určitě plné medvědů, pomyslel jsem si), potůček, který byl tak čistý, že se z něj dalo pít (hlavně ty chlazené lahváče), za domem ohniště na opékání různých dobrot (třeba medvědů z lesa, pomyslel jsem si), spousta napadaného dřeva na topení (jo, až půjdu na dřevo, tak mě sežere medvěd, pomyslel jsem si) a uprostřed toho domek, který tu stojí už tak 80 let a který je poznamenán a prodchnut osudy bývalých majitelů (jestlipak by vydržel útok medvěda, pomyslel jsem si)....

Jirka nám udělal průvodce a tak jsme mohli jako na nějakém starověkém hradě obdivovat v přízemí světničku, sloužící jako kuchyň, obývací pokoj a ložnice současně se sporákem na dřevo, dřevěným stolem, židlemi a postelemi, vedle které byl dřevník určený pro dřevo na zimu a latrína. Pobyt na latríně ve mně probudil vzpomínky na mládí, jenom si nějak nemůžu vybavit, ve kterém životě, každopádně se na ní sedělo opravdu příjemně :-).

V horním patře jsme pak mohli vidět pokoj na spaní, který asi sloužil pro návštěvy (možná jako úschovna samopalů a střeliva, kdoví?) a komůrku, která sloužila asi jako dílna. Z horního patra taky vedly dveře na střechu, což ocenili zejména ti z nás, kteří si myslí, že flaškové pivo je nejlepší, pijou ho dlouho do noci a "další štulec huž nevydéržaj pane hrábě...." Ti pak, pokud nechtějí budit lidi dole vedle latríny, tyto dveře za tmy potichu otevírají, rozepínají poklopce a s výrazem štvané zvěře, která konečně našla domov v pražské ZOO si ulevují....

Po této exkurzi jsme šli rozdělat oheň za dům. Bylo nás dost, takže zatímco paní domu připravovala v klidné sednici maso na grilování, my jsme sbírali a lámali dřevo za občasného "ladění" hlasivek budoucí Báry a někteří z nás se na její přání měnili v chrabré vojáky, hrdě třímajíce svůj klacek/pušku v ruce a bráníce se proti přesilám neznámých zločinců. Ještě že se mi nakonec povedlo naši malou vojandu přemluvit, aby svlékla uniformu a oblekla šatičky milé princezny, protože mi pomalu docházela trpělivost, munice a síly a lesy už byly pokryté neprostupnými hromadami mrtvol, z nichž některé už byly mrtvé několikrát, včetně nás všech :-)
Lesem se tak mohlo místo původního "Stůj! Ruce vzhůru!" rozléhat hlaholení: "Princu, kde jsiii?" "Princu, už se vrať z toho lesa!" "Princu, nechceš pivo?" "Princu, půjdeš se mnou do postele?" Ano, přátelé, i těmto nástrahám musí princové vzdorovat, nemáme to holt lehké....

Když shořelo dřevo a zůstaly jenom uhlíky, Jirka vzal tři železné tyče, co se válely kolem a dal je na ohniště, aby na ně mohl dát maso na alobalovém tácu a plivnout tak do tváře všem zastáncům "panelákového" grilování, kteří si kvůli kousku masa musí koupit gril, nejlépe na kolečkách, hromady dřevěného uhlí a tekutý podpalovač, tohle všechno odvézt drahým wágenem někam "do přírody" - nejlépe do kempu s chatkama - a tam pořád polévat uhlí podpalovačem, dokud maso nesmrdí jak zapálený vyjetý olej. Prostě a jednoduše dal alobal i s masem na tyče a všechno se to krásně peklo nad žhavými uhlíky. A jak to bylo dobré! Obzvlášť musím vyzdvihnout chuť grilovaného česneku, který byl nakrájený na kolečka na mase, díky němu jsem doteď zdravý jak řípa :-)

Dojedli jsme, děti šly spát a my si dali další pramenitý lahváček. Seděli jsme kolem ohně, kolem byla tma, jenom kmeny nejbližších stromů se třpytily v odlesku ohně a mě napadla myšlenka na potulného psa Baskervillského.... A věřte, že to není zrovna příjemný pocit, sedět na samotě v tmavém lese a představovat si, jak se z houští vyřítí obrovský pes s vyceněnýma zubama a obrovskýma svítícíma očima, ta krvelačná nenasytná šelma, která vám jde rovnou po krku a vy umíráte celí zakrvácení, zatímco vaše smrtelné chrčení nikdo neslyší, protože široko daleko není živá duše.... Ještě že tuto krutou představu zažehnal Jirka vyprávěním veselých příhod ze svého mládí - znáte tu o mladém muži na učňáku, který chtěl zamachrovat se slzným plynem, nevšiml si, že má otočenou trysku k sobě a nastříkal si slzák do obličeje? Neznáte? To si nesmíte nechat ujít, až Jirku potkáte, nezapomeňte mu říct, ať vám ji povykládá :-)

Dojedeno, dopito, jdeme spát. Pěkně nahoru po schodech, pozdravit pěknou slečnu v kroji na zdi vedle schodiště, vytáhnout spacáky a usnout. Ještě otevírám okno, aby nám dovnitř proudil čerstvý vzduch z lesa a za zvuku zurčícího potůčku usínáme.... Na sklonku noci se probouzím s nutkavým pocitem, že se budu muset jít podívat ze dveří, co vedou na střechu a tak se s výrazem štvané zvěře vydávám v šeru na výlet.... Naštěstí všechno dobře dopadlo a jak jsem předpokládal, výhled ze střechy na les při rozednění je nádherný :-)

A máme tady ráno, sluníčko se prodírá skrze stromy až do naší komůrky, nezbývá než vstát, jít ven, protáhnout se a nasát tu vůni lesa, trávy, přírody, spalovacího motoru.... Co to? Jo aha, to se Jiří vrací z nákupu, abychom měli co snídat, to je ale hodný kluk! K snídani jsme měli sýr, salám, máslo, rohlíčky, chlebíček a světe div se! kakao :-) Takhle pěkně, v rodiném kruhu s dětmi a na samotě u lesa jsem ještě nikdy nesnídal, moc se mi to líbilo. Snad jsem na chvilku těm hodným lidem i záviděl ...

Po snídani jsme my, muži, šli na dřevo. Muselo se znovu nachystat ohniště na oběd, nadělat žhavé uhlíky a to není práce pro žádné "másla". Co jsme nanosili, Jirka s Honzíkem nasekali sekerou a mohla se zapálit vatra, ze které byla spousta žhavých uhlíků a zase se opakovala situace ze včerejška, s tím rozdílem, že dnes byly na pořadu dne brambory s cibulí v alobalu a kuřecí stehýnka a prsíčka. Mňam! Na oběd přijel i Jirkův brácha se svojí přítulkyní a podívat se na nás přišel i kosmonaut, který k nám byl vyslán určitě samotným Aštarem Šeranem, a z kterého se přece jenom nakonec vyklubala naše malá zpěvačka, vojačka, princezna a spiderman v jedné osobě - Johanka.

No a nezbývá než odjet. Všechno dobré jednou skončí (to špatné zato přetrvá věky) a tak balíme věci, nasedáme na motorky, máváme na domek a lidi a odjíždíme. Cesta vede na Šumperk, kolem polských hranic a je docela upravená, takže si užívám serpentin, co to jen jde, ale moje myšlenky jsou pořád v domku v lese. Něco podobného bych si jednou chtěl pořídit taky....

Chtěl bych moc poděkovat celé rodině, že nás tady ty dva dny trpěla a že na nás byli všichni hodní. Snad se najde příležitost vám to jednou oplatit.