Pojedeme na pouť!

Neděle dopoledne. Probouzím se ze sobotní akce, kde jinde než v garáži. Uff, Černá Hora je dobré pivo, ale přece jenom ho možná nemuselo být tolik a hlavně jsem nemusel tolik ponocovat. No ale co už.

"Nedomlouvali jsme si nějakou projížďku?" mumlám si sám pro sebe, "aha vlastně jo, dneska je v Halenkovicích pouť." Pojedeme teda na pouť. Proč na pouť? A proč ne? Pořád je to lepší než střízlivět doma a čučet přitom do zdi, že jo.
"V kolik jsme se to vlastně domlouvali?" lámu si hlavu. No nic, musím na to radikálněji, pomyslím si a strkám hlavu pod sprchu.
"Aha, ve 12, už si vzpomínám. Tak to je dobré, to bysme mohli tak o čtvrt na jednu vyrazit."

Chvilku před 12 jdu do garáže. Nad tou spouští, co tu zůstala od večera raděj přivírám obě oči, oblíkám se a sedám na motorku. Sraz u Delvity musím stihnout, nemám rád, když se na mě čeká.
U stojanu na foukání kol už stojí Shollochov.
"Je tam hadice nebo ji mám půjčit u pultu?" volám na něj, protože na téhle benzince mají ošklivý zvyk schovávat hadici na foukání k obsluze. Nezbedové jedni.
"Je tady," odpovídá Michal a tak beru benzín a dojíždím k němu dofoukat gumy. Mezitím už přijíždí i Roman a pro tuto chvíli jsme kompletní.

"To jsme všichni, nevolal jsi ještě někomu?" ptám se Michala.
"Jo, volal, Tomášovi, toho naberem v Napajedlích. Jedem?"
Dívám se na hodinky - 5 minut po dvanácté. Tak se mi to líbí, žádné zbytečné prostoje.
"Jasně, směr Napajedla."

Cesta do Napajedel proběhla v klidu, nabrali jsme Tomáše "Pražáka" i s jeho Transalpem a vydali se na pouť do Halenkovic. Byl jsem upozorňován na to, že příjezdová cesta do této obce není v úplně optimálním stavu, realita však předčila mé očekávání. Nebyla to sice přímo lesní cesta nebo polňačka, to zrovna ne, jen to byla zřejmě tajná zásobovací linie pro sovětské tanky v dobách okupace, protože jak jinak si mám vysvětlit tu hrůzu, co jsem viděl.
Díra za dírou, rozpadlé krajnice a všude spousta štěrku a šutrů, no co vám budu povídat, pro cruisery a choppery to nebyl zrovna příjemný povrch. Zato Michalovo géeso bylo ve svém živlu a během několika okamžiků nám zmizelo z dohledu. Věřím, že podobně na tom byl i Tomáš na Transalpu, jenom byl prostě tak hodný, že uzavíral kolonu a nenechal nás napospas nenasytným asfaltovým dírám.

Přijíždíme do Halen. Motorky odstavujeme na kraji silnice, kde začíná pouť a dál půjdeme pěšky. Na některé lidi působíme asi jako zjevení z Marsu - úplně cítím ty pohledy, pálí mě do zad, jak si někteří myslí cosi o zlých a drzých motorkářích.
"Proč na nás ti burani tak čumí?" neodpustím si vtip. "Pobijem se?" žertuje Michal. Samozřejmě je to nesmysl, my jsme mírumilovní, přišli jsme sem jenom na výlet, podívat se na pouť, dát si kofolu, užít si nějakou srandu a navštívit kamarádku jednoho z nás....

A tak se procházíme mezi stánky, kterých tu je tolik, že už žádné kolotoče ani nečekám. Ale nakonec jo, trpělivost byla odměněna a pár atrakcí jsme našli, jsou tu autíčka, jakási divná věc, co se točí dokola a s lidma třese nahoru a dolů (fuj), kousek dál vidím loď, kladivo, co se točí kolem osy (hlavou dolů, hrůza), labutě... a nakonec atrakce největší - "představím ti svoje kamarády, to je Michal, to je Roman, to je... ježíš, Pražáku, jak se jmenuješ?" "Já jsem Tomáš." "Jo, to je Tomáš."

"Těší mě, ráda vás poznávám."

Už ani nevím, kdo vymyslel, že půjdeme na kolotoč. Už ani nevím, kdo vybral ten strašný fuj třasák a už ani nevím, proč jsem souhlasil, zvlášť po té bečce, co jsme měli včera večer a dnes ráno. Jediné, co vím, že za pár minut už jsem litoval, že jsem neutekl a nezahrabal se někam hluboko pod zem.

Ta mrcha kolotoč nebyl jen tak obyčejným kolotočem. Točil se dokola, to ano, klopil se nahoru a dolů, to by ještě nebylo nejhorší, ale hlavně naprosto nepředvídatelně nadskakoval jako divoký kůň a snažil se nás vyhodit ze sedla, teda z lavice (mimochodem tvrdé jako prase). Po pár prvních skocích jsem zjistil, že můj nový foťák, co mám v kapse bundy, tříská do opěradla lavice jako kladivo na kovadlinu.
"To teda ne!" pomyslel jsem si a pustil se držadla, že si bundu zapnu, aby mi tak nelítala. HOP HOP a rázem jsem byl půl metru nad sedačkou a jen taktak jsem se na poslední chvíli chytil.
"Takhle to asi nepůjde," usoudil jsem moudře a zkusil jsem se tedy jednou rukou držet a druhou držet bundu. HOP HOP.... "kam jdeš?!" volá kámoška. "Nikam, snažím se přežít!" vymáčkl jsem ze sebe z posledních sil a zpocený bojem o holý život jsem se po zbývajících 15 minut (aspoň tak mi to přišlo) křečovitě držel všeho, co šlo.

Ostatní se evidentně dobře bavili, všichni měli rozzářené očička a křičeli, jakoby je na nože brali. No co, aspoň vím, jakou atrakci příště vynechám :-)
"Jdeme na řetízkáč?" ptá se Shollochov, sotva jsme se vypotáceli z "Třasáku".
"Já už nikam nejdu," mumlám a snažím se vrátit kyseliny zpět do žaludku.
"Pojďte na kladivo," říká kamarádka, "je to úplně v pohodě."
Podívám se na ni jako na někoho, kdo právě prohlásil, že je Napoleon.
"V pohodě? Jakože jenom hlavou dolů?"
"No jasně, to je přece super!"

Nakonec to dopadlo tak, že na kladivo a řetízkáč šla kámoška bez nás, Schollochov s Pražákem skončili na labutích a já s Romanem jsme si raděj nechali zajít chuť. Ale pouť to byla pěkná, jistě vítané povyražení pro místní obyvatelstvo, které pro samé povinnosti mnohdy nemá ani čas opustit rodnou vísku....

2 hodiny odpoledne, co dál?
"Volal Igor, že bude za půl hodiny u Trampa v buchlácích, jedem se podívat na jeho Buella," schovává Michal telefon do kapsy. Proč ne? Sedáme na motorky a přes Spytihněv se vydáváme do Buchlovských kopců, kde už to známe. Zase spousty motorek a lidí, kteří jen tak postávají a klábosí. Dnes tu sice nikdo nejezdí stoppie a wheelie, zato tu jeden před mýma očima zajel moc pěkné bummie - sekl sebou na zem opravdu luxusně. Ne že bych někomu z těch mladých a nevybouřených přál něco zlého, ale když i Michal říkal, že ho v kopci jeden z nich předjel v zatáčce zprava, myslím, že občas nějaké bummie na kokos jim neuškodí.

No... už jsme viděli dost, dnes to U Trampa vypadá, že žádná atrakce nebude, tak nasedáme i s Igorem a jeho kamarádem a v šesti odjíždíme směr Uherský Brod a Luhačovice. Tam se zastavujem ještě v restauraci kousek od hráze na kafčo a něco na zub (třeba jedno hlavní jídlo). Počasí vyšlo opravdu pěkné, pořád ještě svítí sluníčko a tak když odjíždíme z Luhačovic, říkám si, jaká je to škoda, že je ten Zlín tak blízko.

Ale co, sezóna teprve začala a tak máme před sebou ještě spoustu srandy a slunečných vyjížděk. Aspoň doufám.