Nedělní výlet na motokáry.

Od pátku hlásili špatné počasí a přívalové deště, tak jsem se nechtěl pouštět do nějakých dalekých výletů. Když už je ale neděle, venku pořád nádherně svítí sluníčko a je horko tak, že se dá na zahrádce sedět do půlnoci, proč někam nevyrazit, že.

"Na kolik hodin že jsme se to v pátek domlouvali?" přemýšlím v sobotu večer usilovně, protože nejhorší je domluvit se na přesnou hodinu a pak to vypít z hlavy, ááno? "Asi na 10.... To tak nemůžu nechat, to je moc brzo," propadám panice a rozesílám všem sms, že se odjezd odkládá aspoň o hodinu.

V 11 přijíždím na Aral a vidím, že všichni už tu jsou. Kupuju si teda kafe a lákám slečnu od pokladny, ať jede s náma. "Jela bych, ale jsem v práci...." povzdechne si. "Třeba příště nebudete," pomrkávám lišácky, ale na víc už není čas, pracovat holt někdo musí :-)
Jdu ven, k motorkám se zatím trousí jejich majitelé, samozřejmě byli v hospodě. A tak se dívám na tu sestavu, Michal se Šárkou a jejich "Autobus" CBR1000, Roman na Intruderovi, Petr na půjčeném BMW 650GS, Jitka na své nové Yamaze Virago 250 (jsem ani nevěděl, že se něco takového vyrábí) no a nakonec já a Honda. Měl s námi jet ještě Dan, ale volal mi, že to nestíhá.

A kam teda pojedem?
"Jel bych se podívat na Macochu," začínám jako první, "je to kousek a vzhledem k počasí bych moc daleko nejel. No a když bude někdo zlobit, rovnou ho tam můžem shodit."
"To chceš jet tomu počasí vstříc?" rozpovídá se Michal, "nejlepší by bylo jet na Slovensko. No anebo bysme mohli jet na motokáry, chtěl bych se podívat, jak to vypadá v Lipníku nad Bečvou."
"To taky není špatný nápad... ale potom pojedem ještě na tu Macochu :-)"
Směr cesty je tedy jasný, jedeme do Lipníku na motokáry. "Tak šup šup, pojedem už konečně?" pobízí nás Petr, zjevně nadržený na projížďku na baworákovi. A tak navlíkáme rukavice, startujeme stroje, do čela se řadí Michal a vyrážíme.

Cesta byla v pohodě, sluníčko svítilo, silnice byly suché a Jitce to jelo i víc než 100km/h - teda kdo by to byl řekl do tak malé motorky? V Lipníku jsme motokáry našli hned na druhý pokus, když se poprvní zeptal Michal na cestu paní, která evidentně nevěděla kde je, protože byla ve stavu, ze kterého jsem já naštěstí už vystřízlivěl.
Dojeli jsme teda k areálu, zrovna když obsluha odjížděla na oběd. "Nechtěli jste náhodou jezdit," spíš řečnicky pronáší chlap za volantem dodávky,"otevíráme až ve dvě hodiny."
No výborně, je čtvrt na jednu, co teď budeme dělat?
"Nechám mladého naobědvat a pošlu ho zpátky," zachraňuje situaci "starej".
"Super, děkujem."
"Nezajdem někam aspoň na kofolu?" ptá se Michal.
"Na kofolu můžem," souhlasí všichni a tak nasedáme a jedem kousek do centra Lipníku, najít nějakou zahrádku. Zatímco ostatní zahnou na náměstí, já si s Romanem dám kolečko navíc. Ne že bych zapomněl zahnout, to né, to teda né, jenom jsem se chtěl projet, to dá přece rozum :-)

Náměstí mají v Lipníku pěkné, takové klidné a kompaktní, všechny budouvy jsou postavené ve stejném slohu, v podobných barvách a kašna uprostřed jenom dokresluje pohodouvou atmosféru. "No jo," povzdechnu si, "některá náměstí nehyzdí megalomanské stavby ze skla a betonu, přilepené k sobě jako pěst na oko...."
Našli jsme pěknou zahrádku s výhledem na radnici a když už jsme tady, dáme i něco malého na jídlo. "Asi bych si měl sundat ty podvlíkačky, je mi vedro jak sviňa," zvedám se a jdu se na záchod vysléct. Navzdory předpovědím totiž pořád svítí sluníčko, i když nějaký náznak mraků se už začíná objevovat - no je už načase, vzhledem k tomu, že měly přijít už v pátek....

Poobědváme a za jekotu místních šklíbáků se proplétáme volně pobíhajícími psy k motorkám, zaparkovaným na placeném parkovišti, za které jsme samozřejmě neplatili. Naštěstí víme, že místní policistka nemá čas nás kontrolovat, protože si právě nesla rohlíky a s největší pravděpodobností se oddává rituálu přijímání potravy, k čemu jinému by jí rohlíky mohly být, že jo.

Na druhý pokus se nám daří se do areálu k motokárám dostat, při pohledu na oblohu je nám jasné, že je to na poslední chvíli. Nebe dost potemnělo a déšť se na nás spustí určitě každou chvíli, tak neváháme, kupujem si lístky na 10 minut za 160,-Kč a nasedáme do strojů. Uff, to sedadlo je nějaké úzké, horkotěžko se do něj ve svých kožených kalhotech nasoukám. "Sundejte si bundy, bude vám horko," upozorňuje nás Michal. Ale co, z čeho horko, zas takové vedro není.
Následuje krátká instruktáž od "mladého", co je už po obědě, všichni sešlapujeme pedál plynu až k podlaze a vyrážíme na trať.

Vzhledem k tomu, že jsem na motokáře jel jenom jednou a to už si ani nepamatuju, jedu ze začátku v klídečku, žádné divočení. Až když me předjel Michal, začal jsem trochu zrychlovat a taky projíždět zatáčky smykem. No a když mě pak předjel Petr a nakonec i Šárka, začal jsem lítat do zatáček pod plynem a vyzkoušel jsem si i pár moc pěkných smyků. Prostě jízda, jak má být a i když se mi na začátku zdálo, že 10 minut je málo, na to jak mě bolely ruce od volantu si myslím, že to i stačilo. Hlavně jsem byl zpocený až za ušima, měl jsem si asi sundat bundu....

Sotva jsme dojeli do cíle a vystoupili, začalo pršet. Nejdřív jenom lehce, takže jsme se stihli schovat do baru, který je součástí areálu. Déšť kupodivu neodradil některé odvážlivce od jízdy a tak jsme se mohli oknem dívat, jak ti blázni jedou okruh celí mokří, voda stříká od kol na všechny strany a oni si libují ve smycích, hodinách a řádění na mokrém asfaltu. Musím uznat, že to má něco do sebe :-)

"Počkáme, až přestane pršet a jedem na Macochu," směje se na mě Michal, zatímco se smutně dívám, jak mi prší na motorku.
"No dobře, nutně tam nemusíme, můžem tam zajet příští víkend," uznávám, že teď by to asi nebylo to pravé.
Naštěstí bouřka netrvala ani půl hodiny a přestalo pršet. Při pohledu vzhůru sice nebe nevěstilo nic dobrého, ale vypadalo to, že domů bychom to mohli stihnout. "Měli jsme jet na Slovensko," nedal si pokoj Michal, zatímco utíráme sedla, oblíkáme se a startujeme.
"Hlavně opatrně," říkám si sám pro sebe nahlas, řadím za jedna, do čela jde Petr na géesu a vyrážíme směr Přerov a Zlín.

Zpáteční cesta byla naštěstí v klidu, projeli jsme jednu krásnou kaluž a pak já ještě jednu, ve které jsem si nabral trochu do boty. Několikrát jsem si řekl, že byla škoda si vyslíkat ty podvlíkačky a taky začalo v Přerově lehce poprchat, ale jinak jsme jeli všichni opatrně a tak jsme dojeli domů vcelku a radostně :-) Teda až na ty zasviněné motorky, ale to se nedá nic dělat, když to člověk nemá jenom na leštění, ale občas se chce i někam svézt, no ne?

Závěrečná kofola U Macka byla už jenom třešničkou na dortu za vydařenou nedělí, na které nic nepokazilo ani počasí. "Vidíte?" ukazoval Michal na východ, "na Slovensku je modro."
Já ještě završil výlet tím, že jsem se zkusil malinko projet na BMW 650GS, abych vyzkoušel, jak se chová na hrbech a nerovnostech na našich cestách. A když jsem cestou potkal Jirku a mohl si půjčit i velké "géeso" 1150 a projet si ten samý kousek ještě na něm, mohl jsem s klidem říct: "Pěkná neděle."