Díl I. (sobota 30.8.)
Období, které bychom mohli nazvat AlfaFemale Mínus si musíme nějak okořenit. Jak jinak než s „vjetremvevlasech“. Navíc o víkendu 30-31.8., zbývající poslední zbytky prázdnin, pomalu končící moto sezóna, období burčáku a hlavně krásné babí léto tomu přímo nahrávalo. Takže u plzeňského a radegastího bíru padla myšlenka na projížďku (samozřejmě až po 0.0‰ !)
"Kam pojedem?" Oblíbená otázka Roberta - v tuto chvíli člena elitního MKT oddělení.
"Woe, vím, jedeme do muzea, stejně tam kvůli naší vizáži patříme, se na nás podiv," odpovídám a zavírám nádrž.
Ok, vyrážíme směr Hulín, Kromcl, Stříbrnice, Vyškov podél nové D1. Zase přejezd kolejí v Mořicích a vzpomeneme na 1150GS, ale tom psát nechceme. Takže kousek za Vyškovem, směrem na Prostějov je vyškovské letiště a hned za ním je Muzeum letecké a pozemní techniky.
Muzeum provozuje Nadace letecké historické společnosti Vyškov. Muzeum je otevřeno o víkendech: 9:00-18:00. Zastavujeme na přilehlém parkovišti a vojensky oděný regulovčík na nás mává, ať vjedeme dovnitř. No tak to si necháme líbit, snad si ale ty naše mašiny nechtějí nechat jako exponáty. Když tak teda jen tu Robertovu :-) Symbolické vstupné 50 Kč za hlavu a jsme tu.
Procházíme kolem vítězného tanku T34, děl, kanónů, houfnic, minometů. Houfnice ráže 105, 122, 152, 162 mm. Kanón ráže 100 mm.
"Jaký je vlastně rozdíl mezi houfnicí a dělem, ha?"
"Nevím, woe, vyřešíme to u piva," odpovídá Rob.
Takže tady je pro Roberta odpověď: Houfnice je dělostřelecký systém s poměrně krátkou hlavní (15-30 ráží) a tedy i s nevelkou úsťovou rychlostí střely (300-600m/s). Je určen především k nepřímé střelbě, kvůli čemu má velký rozsah náměru (až 70°). Dostřel houfnice je tím pádem menší, než u kanonů.
Zajímavé bylo, že tam zrovna nějaký vojenskočlovíček chtěl traktorem přesunout minomet někam jinam. To je něco pro nás amatérské dobrodruhy… Nečekáme a asi napopáté připojujeme minomet za traktor. Ty jo, tak to vypadalo i ve válce, tahali to po poli a museli to přemisťovat, není nad praktickou ukázku, odpovídám a celý zpocený utírám mokré čelo bez vlasů…
"Maassoo, dívej ty vrtulníky, vrtulníky jsem vždy obdivoval," nahazuje Robert.
"To není jako letadla, řídit vrtulník je fakt psycho! Dívej, toto je madlo plynové rukojeti, tímto se ovládá směrovka, tímto ocasní vrtule, toto je…."
Mrkám na Mil Mi1, Mi2, Mi4 a Mi8 a pozorně naslouchám kolegova zasvěceného výkladu. Teda kdybych byl Roberte žena, dnes bys byl můj a obdivovala bych tě celou cestu domů i večer… CMUK! A ten vrtulňas vypadá fakt agresivně, bojově, dokonce v gondole umístěný pozorovatel, mohl v klidu odstřelovat nepřítele, máme fotky…
Přecházíme k flotile letadýlek a že těch teda je. Ty wogo! Naše bývalá flotila stíhaček Mig 21 v různých bojových verzích. Stará dobrá dopravní vrtulová Avia Av14. Mj. krásný velký železný stroj. Bojový Suchoj Su7 s obrovskou turbínou. Novější Mikojan-Gurjevič MiG 23. Prostě MY LETCI MÁME OCELOVÉ PTÁKY, žejo ?!
Nebo ne? Přátelé, vidět nastrojený Su7 s podvěsama: rakety vzduch-země, vzduch-vzduch a kulometem 3000 ran/min., to je fakt hrubá palebná síla. Samozřejmě nechyběly cvičné Albatrosy. To, co je třeba hodnotit, je získávání, oprava a následné udržení získaných exponátů ve výstavní kondici. S postupem doby je dnes určitě stále obtížnější získávat nové přírůstky, ať již z důvodů administrativních nebo finančních. V roce 2005 muzeum získalo MiG-23ML, tedy poslední jednomístnou verzi "třiadvacítky", používanou československým a českým vojenským letectvem.
Míjíme legendárního oranžového práškovacího Čmeláka a se slovy: "Na Jožina z bažin, koho by to napadlo, platí jen a pouze práškovací letadlo, 
lalala…" se dostáváme do sekce rychlopalných protiletadlových kanónů a cvičných vypouštěných cílů. Zde jsem jako střelec zachycen s prstem na spoušti (zrovna se nikdo nedíval). AGOŇ ! FIRE ! FEUER ! Jednotlivými dávkami, pálit ! Pálit! Jsou tu vystaveny katapultovací zařízení a můj dobrý průvodce opět vypráví něco o tom, že záchrana pilota může být i v nulové výšce a že to opravdu funguje… S otevřenou hubou jej následuji a obdivuji zároveň, Robert je prostě Bůh…
Další sekce vystavených pohonných jednotek létajících aparátů, ať již proudové, raketové, pístové či turbínové, které jsou jejich srdcem a které rozhodují o tom, zda stroj poletí a nebo nikoliv. Sbírka leteckých motorů je sice nevelká, jsou v ní ale zastoupeny téměř všechny hlavní typy užívané v československém a českém letectvu. V přístěnku plochy muzea si můžete zblízka prohlédnout motory, které poháněly například největší dopravní letoun, který používaly Československé aerolinie, tzn. Iljušin Il-62M, ale také vysoce výkonný proudový motor z MiGu-23, rovněž tak motor z L-39, legendy našeho leteckého strojírenství.
Co ale na mne nejvíc zapůsobilo, byla letecká archeologie, tzv. Kopáčství. Kopáním se členové nadace LHS Vyškov zabývají již dlouhá léta. Výsledkem jejich snahy jsou desítky a desítky nalezených, vykopaných a zdokumentovaných letounů, které se zřítily nebo byly sestřeleny v průběhu II. světové války, převážně nad územím Moravy. Díky této vytrvalé snaze bylo v průběhu minulých let identifikováno mnoho zahynuvších pilotů i členů osádek a jejich ostatky se tak mohly vrátit do zemí, odkud si k nám (ještě jako živí lidé) přiletěli pro svůj osud. Jsou tu fotky, vystavené fragmenty a dokumenty. Hledání a odkrývání ztracených letounů je koníček velmi náročný na čas i na finanční prostředky. Lidé z Nadace ale svého úsilí nikterak nelitují a věří, že řada prozatím objevených trosek, fragmentů či ostatků dosud neidentifikovaných členů osádek, se ještě neuzavřela.
Návštěvu muzea zcela jistě fandům vojenské techniky doporučujeme. Fakt smekáme chlapi a přejem hodně vzácných a jedinečných nálezů a přírůstků do muzea. Motorům nazdar ! Zdar ! Pal !
Tož tak to bylo a příště si prosvištíme ME v Autokrosu Přerov, kde jsme Byli VIP hosty, heč !
Všechny fotky v galerii.