Pojedeme do Orlických!

Nakonec, proč ne? Mě opustila přítelkyně, Michalova žena se rozhodla zůstat doma a Jurova ani nikdy jet nechtěla, no tak co udělat výlet bez bab? Trochu problém, Jiří nemá na čem jet - naštěstí jsou mezi námi tací, kteří mají strojů více, takže i tento problém vyřešen...

"Jak dovezem zásoby?" ptám se v pátek večer.
"Máš přece nové brašny!"
"Nojo, žrádlo tam dám, ale pití, s tím bude problém."
"Ale to nějak uděláme, třeba vemu bečku na géeso a bude to," podle mě trochu nerozvážně zahlásí Shollochov.
A to by bylo, abychom se toho nechytli, že jo :-)

Na druhý den se v 11 srážíme u Delvity, teda pardon, Billa už to je - mimochodem, opět se potvrdil trend, že všechno nové je víc na houby než to staré, kvalita prodavaček a personálu opět hrubě klesla.... a tak raděj nakupujem v Penny.
O čtvrt na 12 volá Michal, že je ještě v garáži a sundává sedlo, aby se mu tam vešla bečka. "On to fakt myslí vážně," došlo mi konečně, "na to jsem teda zvědavý." A tak jdeme zatím s Jirkou trochu nakoupit, nic velkého, jenom jídlo pro malý dětský tábor na celý víkend.

"Pojď sem hajzle!" slyšíme najednou u pokladny a jenom udiveně sledujem, jak obrovitá prodavačka vyvinula na její postavu neuvěřitelnou rychlost (slyšeli jste, že medvěd dokáže běžet až 45km/h v terénu?), vybíhá ven a chytá za límec nějakého bezdomovce. Ten se ani nijak zvlášť nebránil, jednu chvíli jsem se lekl, že na něj medvěd, teda pardon prodavačka spadne a bude po něm...
"Že mu to stojí, za ty dva rohlíky," utrousila pokladní opovržlivě. "Že to za ty dva rohlíky stojí vám, když se toho stejně tolik vyhazuje prošlého," pomyslel jsem si, zaplatil a pak jenom zvenku sledoval, jak si pro bezďáka přijela Městská policie. Třeba mu domluví, aby neměl hlad.

No ale jedem. Cestou se stavujeme v Prštném pro děťátko, takový pěkný, malý a roztomilý soudek to je, když vidím ten zelený pruh na něm, začínám slintat. Ano přátelé, Plzeň to je, holka jedna ušatá :-)
Michal ji přikurtuje ke géesu a se slovy: "Padne přesně, ti němečtí inženýři ví, co dělají," si zálibně hladí bříško :-) Nasedáme a konečně se zkoušíme vymotat ze Zlína.

Cesta byla v pohodě, skoro až do Orlických hor svítilo sluníčko a tak jsme jeli pěkně v klidu, 80-90km/h (samozřejmě v obci, mimo obec trochu rychleji), někteří dělali blbosti a jezdili bez držení, kličkovali mezi autama, předjížděli zprava, prznili malé holčičky - prostě standardní výlet motorkářů. Zase mě potěšily serpentiny v horách, o něco míň mě potěšily nové brašny, narvané krýglama, protože v zatáčkách už motorka nedržela tak dobře jako předtím a nějak divně se kymácela. Prostě jsem musel jet pomalej než jsem chtěl a kluci na mě pořád museli čekat, ale nakonec, nebylo kam spěchat. Ještě jsme stihli i pozdní oběd v motorestu u Červené vody.

A jsme na místě. Baráček je pořád stejný, jenom ohniště a potok jsou nějak víc zarostlé. Ale to nám nevadí, vybalíme věci, Michal odnese bečku do potoka, Jiřík ji hned narazí a začne točit a já se zase dám do krájení klobásek, protože jsme vymysleli, že si uděláme špízky, mňam mňam mňam :-)
Pak se ujmu točení a ochutnávání piva já, Jura rozdělá oheň, Michal zatopí v kamnech, prostě šup šup, není čas lámat si hlavu, kdo je kdo. Nakrájené jídlo doneseme k ohni, já pokácím jakési křoví, aby bylo na čem opékat a můžem si připít, Na zdraví!

Teď teprve nastává ta správná pohoda, sedíme, kecáme, smějeme se, opékáme špízy, popíjíme pivo a pokuřujem. Už i vyšlo sluníčko, nebe je modré, kolem šumí les a zurčí potůček, co víc si přát? Ano, bez ženských je to opravdu hrozné trápení...
Jako kulturní vložku jsme měli reprodukci nových Morčat na útěku, které jsem našel v mobilu. Jako minule jsme použili speciální subwoofer, jehož konstrukce a použitý materiál už prověřily věky a který se v praxi velmi osvědčil, jak vidíte na obrázku. Pomocí tohoto speciálně vyvinutého zařízení (jeho původní zmenšená verze s názvem Hrnek (tm) se úspěšně používala při tajném odposlechu sousedů přes zeď) je možné ozvučit nejen místnost v domě, ale i táborový oheň a potažmo i menší diskotéku, pokud tedy nebudou zúčastnění pod vlivem psychotropních látek hýkat jak nemocní osli a tím přesáhnou zvukovou kapacitu Hrnce (tm).

No a dál už to znáte - najednou a dlužno říct, že v nejlepším, nám bečka řekla: "psssssssss" a bylo to. Pokusili jsme se tedy uhasit oheň klasickým způsobem, tedy políváním vodou přefitrovanou přes ledviny, ale měli jsme jí málo a stejně bylo mokro, tak jsme toho nechali a přesunuli se do chaty. Tam ještě Michal objevil roky zapomenutou poloprázdnou láhev Myslivce, která se nemohla nechat dál ležet ladem. Nejdřív je ale potřeba pořádně utřít stůl a samozřejmě vytáhnout co nejvíc skleniček a štamprlí, kultura přece musí bejt, woe.
Ani nevím, jak jsem se ocitnul ve spacáku....

Krásné ráno je na horách, oknem proudí dovnitř sluneční paprsky, kolem voní les.... teda kolem baráku, uvnitř je cítit něco úplně jiného. Co byste taky chtěli, po takové hromadě bůčku, špekáčků a klobás a cibule?
A tak se pomalu probouzíme k životu a začínáme uklízet a balit motorky - teda já balím, protože mám jako vždy nejvíc věcí. Jak já to dělám....
Uklidit kamna, vytřepat deky, umýt nádobí (tady se projevila Michalova věta na začátku: "Co si zašpiníme, to si umyjem."), nechat ho uschnout na slunci, naložit prázdný soudek, zapálit si - "Když je ti špatně, tak chceš, aby ti bylo ještě hůř, co?" - zamknout chatu a jedem.

Fotky jsou v Galerii.

Pěkný výlet, jen co je pravda. Znovu se potvrdilo to, že pivo z bečky je kvalitní (mluvím o Plzni of course), že k jeho znehodnocení dochází až ve výčepu v hospodě.
A že největší svinstvo je kysličník.
A ozónová díra.

A baby co slibují lásku.