Díl II. (Přerov 31.8.2008)

Sobotní výlet na letiště se nám vydařil a smysly dosáhly svého uspokojení – tak bylo řečeno v oblíbené hospůdce, kde se pivo točí setsakra pomalurychle. Co tedy v neděli ?
"Ha, máme VIP vstupenky na Autokros," trumfuju já. Ruka s kríglem dala slovo, zítra tj. v neděli vyrážíme kolem oběda.

Neděle s malým spožděním, sraz v garáži - dorážím ve špatné náladě, kdy po své bytové i osobní rekonstrukci stále vymetáme prach z bytu a já celý pesimisticky naladěný řvu už od automaticky spouštěných vrat garáže: "Mě to nebaví, jéžiši mě to nebaví…"
Baví se tím pouze Robert, který se pod šedinami usmívá a raději mi mizí z dohledu.

Zahřívám Fazera, což mě nebaví. Zamykám garáž, opět mě to nebaví, řadím zajedna, to už mě začíná trochu bavit. Nabíráme kurs Přerov přes Holešov. Rovinka kolem Fryštácké přehrady ve 180. a do helmy si opět řvu cosi o tom nebavení. Za kruháčem mi můj souputník cosi gestikuluje přes svou novou, krásnou světlobuzimaltovou helmu. Nerozumím mu, zesiluje svůj ryčný hlas: "Vole, když ti bude smutno, mysli na mě!" a symbolicky vyplazuje jazyčisko.
Čuně, ale kamarád…

Jsme tu, machrovsky projíždíme přes pořadatele a máváme s červenou páskou na ruce, uhni vole, jsme už VIP! Parkujeme, zamykáme a míříme do VIP zóny. Mezitím v Přerovské rokli jedou finální rozjížďky, buginy s 11-letými kluky i holkami se řítí do kopce hrůznou rychlostí, smykem, ale o tom až dále.

V tuto chvíli nás jako správné Moraváky zajímá zázemí VIP zóny. Dáváme si pivíka a pečené kuřátko, dublujeme to druhým pivečkem a doprásknem se pečeným bůčkem. Fotím mistra světa v přejídání, místního hochštaplera Roberta P. Je tu vínko, ovoce a další pochutiny. Na své si příjdou i naše oční svaly, kdy se tady producírují hostesky a roztleskávačky, lidově nazývané, no, to je jedno.

"Vyfoť to, woe, ať mám pro co žít," volá gdosik…

Nejsme tady pro přežírání, jdeme na tribunku, sledovat, co to tu vlastně promítají.
Pod námi právě startují semifinálové rozjížďky plechových aut. Normální kapírovaná Fábia, VW Golf, Mitsubishi Lancer, Ford Puma aj. Jsou to ovšem hrubě poladěné speciály čtyřkolky s turbem o výkonu 400 koní. Jen samotný start je docela zážitek, kde zrychlení jde přirovnat k motorkám. Trať samotná je rokle s klesáním a opětovným stoupáním, plná zatáček pravých, levých. Prostě čistě motokrosová trať. Je sama o sobě velmi prašná, proto mezi jednotlivými rozjížďkami je kropena vodou. Právě díky tomu vidíme na velkoplošné obrazovce za sjezdem z horizontu, asi pětinásobný kotrmelec i přes čumák šel jeden Seat. Auto jako kostra vydrželo, ostatní díly jako kola, nápravy, pružiny, oleje, převodovka byly rozprostřeny v prostoru kolem. Bohužel pilot musel být transportován v šoku do nemocnice. Snad to nebylo vážné, ale přece…

Po tomto drobném přerušení startuje nejsilnější rozjížďka bugin do objemu 4000 ccm. Obrovské osmiválce třiapůllitry a jména jako Jaroslav Hošek, Bartoš, Štětina, Švestka, Hanák. Ta nejvyšší liga u nás v ČR. Finálové jízdy startovaly napočtvrté, kdy start vždy někdo ulil a musel se tedy opakovat.

Byli jsme se podívat také v depu těchto autokrosových speciálů, kdy je to snad to nejzajímavější. Vidíte zde zázemí jednotlivých jezdců. Obytné autobusy, mechaniky kmitající a demontující prakticky vše. Jen z tohoto je poznat, že náklady i na tu nejnižší třídu Junior Bugy budou značné. Jen tak na okraj – tato nejnižší kategorie se jezdí ze šestistovkovými japonci s motory Suzuki GSXR, Yamaha R6, Honda CBR. V těchto malých buginách tak startují kluci i holky kolem 10-12 let věku a krotí sílu přes 100 koňských sil! A tím kontrolovaným driftem, kterým jezdí, prostě helmu dolů. Ty nejsilnější čtyřlitry, kde jsou obrovské krouťáky, laďáky, kardany, ložiska, převodovky – hrubá síla. Jen když to auto nastartuje a vytočí to k RPM 10k a šlehají ohně z výfuků, jo vůně spáleného vysokooktanového benzínu, to je to oč tu běží.

Nicméně čas letěl a my jsme se museli chca(l)nechca(l) rozloučit, protože mě došla již paměťová karta a Rob spěchal slavit narozeniny své Mutti. Takže ještě zastávka na pumpě, kde zakoupil libového medvídka (který měl údajně velký úspěch) a společná cesta, kde se Robert odpojil a pokračoval na rodinnou oslavu, pro něj tentokráte spojenou s nadužíváním nealko nápojů (kyš, kyš,…). Já pokračoval směr Zlín Jižňáky. Naše nitra byly uspokojeny motoristickým víkendem, který začal tak zvláštně, jen houšť a větší kapky takovýchto víkendů…

Myslím, že špatná nic nebavící nálada mne tehdy definitivně přešla, když na křižovatce ve Zlíně Robert zařval: "Tak co, vole, už nejsi smutný? Když ti bude smutno, vzpoměň si vždycky na mě…."(dále nepublikovatelné)

Takže vzpomínám a často, Kámo…

Poznámka: ňáký fotky najdete v galerii. Kdyby si někteří nezapomínali uvolnit místo na kartě, mohlo jich být víc....:-)