Já jsem nikdy nechtěl mít zahradu, ani barák a už vůbec ne stodolu, protože to zavání černou dírou na peníze a hlavně prací. A to je něco, co se mi teda nikdy dělat nechtělo, pracovat a ještě k tomu rukama. Jenomže, teď už je to, co já chci úplně jedno, protože ve stodole se musí udělat pořádek, jestli se nechceme nechat zavalit bordelem.

„Dneska je tak krásně,” povídá Hanka a dívá se na oblohu, „sluníčko svítí, takový hezký den...”
Tiše jsem se zastavil, něco divného bylo ve vzduchu.
„Takovou máme pěknou zahradu,” pokračuje Hanka, ”akorát ta stodola, ta by chtěla uklidit.”

 Já jsem to věděl. Slunce mi najednou zčernalo a celá zahrada se zahalila černým mrakem.

„Nepůjdeme se tam podívat?” pokračuje Hanka a upřeně se na mě dívá.
„Jako do stodoly? Ještě tam na nás něco spadne nebo nás něco sežere,” snažím se o chabý odpor.
„Ale prosímtě, nebuď malý, pojď,” říká a bere mě za ruku, „je přece tak hezky...”
Tak proč si to nezkazit, že jo, bleskne mi hlavou.

Hanka pomalu otevírá vrata a já se podvědomě krčím k zemi, protože vypadají, že každou chvíli vypadnou, klátí se na všechny strany a vydávají divné zvuky, jako potápějící se loď. Za nimi vidím tmu a něco, co připomíná skládku nebezpečného odpadu, dokonce tam vzadu, tam, něco tam světélkuje!
„Ale prd,” snaží se mě marně uchlácholit Hanka, „nic tam není, to se ti jenom něco zdálo.”
No nevím... opatrně se pokouším vejít dovnitř a zatímco si oči zvykají na přítmí a pomalu začínám vidět okolí, zmocňuje se mě pocit paniky a beznaděje. Tolik bordelu pohromadě jsem v životě neviděl, co s tím budeme dělat?
„Panebože,” vyšlo ze mě sípavě, „to snad není možné. To, to, to není možné,” opakoval jsem pořád dokola a snažil se neupadnout na podlahu, protože mě postihla nějaká náhlá slabost, spojená s celkovým vyčerpáním organizmu při představě, kolik to asi celé zabere práce.

„Budeme to muset vyklidit,” slyším zastřeně jakýsi hlas a vykuleně sleduju, jak Hanka leze na hromadu. 
„Tady je všechno možné, železo, papír, krabice, dřevo, prostě bordel. A taky by mě zajímalo, co je nahoře. Doneseš žebřík?”
Cože to? Žebřík? „A kde vezmem žebřík?” ptám se a šmátrám kolem sebe v šeru, že bych se o něco opřel.
„Au kurva!” dívám se najednou na zkrvavenou ruku, „kdo sem dal tu železnou tyčku?”
Umírám, otrava krve z rezavé tyčky právě probíhá, ruka postupně černá a upadává, pochopitelně současně i s levou nohou.

„Podáš teda ten žebřík nebo co tam děláš?” volá Hanka a zírá na desky nad hlavou, „tady je díra, já tam nahoru vylezu.”
Pomalu se vzpamatovávám, schovávám krvácející ruku za záda a rozhlížím se kolem. „Jaký žebřík?”
„No přece ten venku, ten dřevěný!”
No jasně, jaký jiný, Hanka asi myslí ten polorozpadlý kdysi-žebřík, co se válí venku opřený o zeď a na který by člověk nevysadil ani svoji vlastní kočku, přestože má o sedm životů víc.
„Ale vždyť už jdu,” beru žebřík, stavím ho do díry mezi desky a udiveně sleduju, jak na něj Hanka leze.

„Hmm, zajímavé,” říká Hanka a rozhlíží se nahoře. „Je tady hromada desek, nějaké staré kola od vozu a kovový bojler. A hromada jakési vaty... Počkej! Něco se tam hýbe!”
„Co to! Já jsem to říkal!” volám, ale skoro mě není slyšet, protože slova zanikly v rachotu mého zběsilého úprku, žebřík nežebřík a za mnou se zvedla hromada prachu.
„Kde jsi? To byla jenom sousedovic kočka! Asi se tady chodila schovávat a chytat myši nebo tak něco!” slyším jakési volání.

Pomalu se šourám zpátky a obezřetně se rozhlížím kolem, abych mohl zbaběle prchnout, kdyby se někde objevila ta děsivá vyceněná kočičí nestvůra. Zdá se, že už tu nikdo není a tak pomáhám Hance zvednout se ze země, protože mezitím spadla ze žebříku. To je tak, když ti ho nikdo nepodrží, to potom dopadá špatně, chtělo se mi říct, ale raděj jsem to spolknul.

„Tak příští víkend začnem, já objednám kontejner a musíme to vynosit. Dáme zvlášť železo a ostatní bordel, abysme to mohli zavézt do sběrny.”
Není nad to, když máte praktickou ženu.
„A to jako budeme dělat my dva? Vždyť se sedřeme.”
„Vidííš tu snad někoho dalšího?” opáčí Hanka a zvedá telefon. „Tak já seženu ten kontejner.”

A opravdu, další víkend stál kontejner na zahradě a my mohli začít vynášet věci. V tom prachu a binci jsme dokonce museli používat roušky a respirátory, které jsme ušetřili při šaškárně s Covidem. Ale makali jsme statečně, za jeden víkend byl kontejner na železo plný a další víkend jsme zmákli i ostatní bordel, toho byly dokonce kontejnery dva. Celou dobu jsem kroutil hlavou nad tím, jak může někdo vytvořit tolik bordelu - ona totiž zřejmě platí poučka, že čím víc člověk má volného místa, tím víc bordelu v něm časem nahromadí. Bylo tu fakt všechno, šrouby, závažíčka, nářadí, hřebíky, krabice, papír, dřevěné desky, skříně, židle, talíře, kelímky od kafe, časopisy 30 let staré, železné tyče, tyčky a různé konstrukce a hlavně, na co bych nechtěl zapomenout, všude byly vysypané nějaké léky, které se mísily s okolním prachem a jsem zvědavý, co to s námi za nějakou dobu udělá.

 „Tak to bychom měli,” povídá po měsíci práce Hanka a zálibně se dívá na skoro prázdnou stodolu, „a teď ještě tu slámu, co byla vespod.”
„A tu dáme kam?” ptám se naivně a kulhám dovnitř, „vždyť je toho tuna.”
„Tuna to asi nebude, ale problém to asi trochu je. Ale to vyřešíme.“

Jo, tak jsme to teda vyřešili, po tom, co jsme sehnali partu ”zaručeně spolehlivých” pracantů, jejichž tváře ošlehané větrem romských osad jsem nikdy neviděl, museli jsme slámu začít vyklízet sami.
„Ještě že nám soused přistavil tu vlečku a máme to kam odvézt,” mumlám zastřeným hlasem, beru rezavé vidle, co jsme našli v bordelu, přistavuju kolečka a překračuju okraj stodoly. „To bude tak 200 koleček,” odhaduju zkušeně, zabodnu vidle, naberu slámu a ztratím se v oblaku prachu plného padesát let staré slámy, zetlelého dřeva a chemikálií z rozpuštěných léků. Házím slámu do koleček a nabírám další. Udělám krok a...

„Kurva, já jsem stoupl na hřebík! Nebyl v té slámě vidět! Au kurva, já se na to vyseru!” křičím a utíkám ze stodoly. Venku si sednu, vyzuju botu a opravdu, hřebík prošel srkz a zapíchl se mi do nohy. 
A teď si to představte se mnou, tu hrůzu, kterou jsem prožíval, ten sto let starý rezavý hřebík, ten bordel, který nachytal, ty plísně, chemikálie, no fuj... To je jasná smrt, to nemůže jinak dopadnout, ta noha je v podstatě už pryč.

„Co naříkáš, dyť tam nic nemáš,” kleká si ke mně Hanka a prohlíží nohu. „Dyť tě to jenom štrejchlo, naštěstí más vysokou botu.”
Cože? Nechce se mi věřit, že bych dostal druhou šanci a tak se pomalu opět probouzím k životu. Hosana, já neumřu! Huráá!

A tak, povzbuzen předchozím zážitkem, obouvám boty se železnou podrážkou a vrhám se znovu do slámy. Teď už mi to jde o poznání lépe, hážu slámu na kolečka a Hanka ji odváží ven do vlečky, časem si role vyměníme. Práce nám jde od ruky, makáme skoro celý den bez zastávky, dokonce i několik místních lidí nám přišlo fandit a i díky této podpoře se nám do večera povedlo stodolu vyklidit. Zbyla jenom rašelina ze shnilých desek na zemi a ta už tam asi zůstane. Teda, prý si tím máme pohnojit záhonky, ale to může říct jenom člověk neznalý, který neviděl, co všechno se v tom prachu válelo...

„Dneska je tak krásně,” povídá Hanka a dívá se na oblohu, „sluníčko svítí, takový hezký den...”
„Takovou máme pěknou zahradu,” pokračuje Hanka, „a ta stodola, jak je krásně uklizená...”

Tiše jsem se zastavil, něco divného bylo ve vzduchu. Nikdy to neskončí, nikdy...

• No to snad ne... No to snad ne...
• Pomóóóc! Pomóóóc!
• Strašný bordel. Strašný bordel.
• Ale zase hromada dřeva. Ale zase hromada dřeva.
• Lovec perel. Lovec perel.
• Fuj to jsem se lekl. Fuj to jsem se lekl.
• Kontejner přijel. Kontejner přijel.
• Jsem tak prázdný... Jsem tak prázdný...
• Už není prázdný. Už není prázdný.
• Smíšený bordel. Smíšený bordel.
• Vypadá to pěkně. Vypadá to pěkně.
• To jsme nanosili my! To jsme nanosili my!
• Začíná to mizet. Začíná to mizet.
• Díra pro Haničku. Díra pro Haničku.
• Nevím, co to je. Nevím, co to je.
• Naleziště pokladů. Naleziště pokladů.
• Z toho bude ponk. Z toho bude ponk.
• Ještě se tam vejde. Ještě se tam vejde.
• Šup tam s tím. Šup tam s tím.
• Nevěřím. To my? Nevěřím. To my?
• Pěkně to prohlídlo. Pěkně to prohlídlo.
• Dřevo na oheň. Dřevo na oheň.
• Už tu je světlo zvenčí. Už tu je světlo zvenčí.
• Pěkně to poskládej! Pěkně to poskládej!
• A udupej. A udupej.
• Žádné slunění! Makat! Žádné slunění! Makat!
• Ještě se tam toho vejde... Ještě se tam toho vejde...
• Antoníček ve vjezdu. Antoníček ve vjezdu.
• Zhluboka nabrat a... Zhluboka nabrat a...
• Odborně zvednout a... Odborně zvednout a...
• A šup do koleček A šup do koleček
• Zapózovat je potřeba. Zapózovat je potřeba.
• Vlečka je plná Vlečka je plná
• Startujeme. Startujeme.
• Pomalu odjíždíme. Pomalu odjíždíme.
• Trochu zacouvat... Trochu zacouvat...
• Nelelkuj! Nelelkuj!
• Sláma mizí. Sláma mizí.
• A jedééém! A jedééém!
• To neřídím já. To neřídím já.
•